Wassily Kandinsky – O duchovnosti v umění

Zákony vnitřní nutnosti
KANDINSKY, W, O duchovnosti v umění, Přeložila Anita Pelánová. Triáda: Praha, 1998. ISBN: 80-86138-06-2

Ve svém spise O duchovnosti v umění se s námi W. Kandinsky podělil o pozorování a zkušenosti s harmonií v malířství. Učí nás, že umění má směřovat dopředu a vzhůru. Umění nám přináší poznání. Nebo by alespoň mělo. Kandinsky rozebírá především umění malířské, ale jeho závěry se dají aplikovat na umění všeobecně. Zabývá se mimo jiné účinky barvy (jednotlivými barvami a jejich působením na člověka), vztahy mezi barvou a tvarem. Dochází k zajímavému závěru. Pokud jde o barvy, je přesvědčen, že s postupem času lidský zájem opadává. Svět pro člověka ztrácí svá kouzla.

Ale především se ve svém literárním díle Kandinsky zaměřuje na vymezení uměleckých duchovních zákonů. Nazývá je principy vnitřní nutnosti. Každý umělec má, podle Kandinskeho, při tvorbě splňovat tři podmínky. Umělec musí nalézt svůj vlastní výraz (element individuální), umělec musí vyjadřovat dobově příznačné fenomény (element dobový) a v neposlední řadě musí umělec vyjádřit, co je příznačné z hlediska obecného (element umělecký). Umělec musí odstoupit od vnějších principů a soustředit se pouze na ty vnitřní, na zákony vnitřní nutnosti.

Zajímavé je také Kandinskeho zjištění, že obdivovatelé umění, znalce nevyjímaje, nejsou účelově vedeni k vnímání uměleckých děl, a proto v nich hledají všechno možné. Např. popis reality, reprodukci anatomie či perspektivy v malbě atd. Ale co jim opravdu chybí, to je schopnost vcítit se do vnitřního života díla. Oddat se plně jeho účinkům. Jak říká Kandinsky, jejich duchovní zrak je plně zaslepen vnějšími formálními prostředky, a tak není schopen rozpoznat, co dílo vlastně vyjadřuje. Krása musí být posuzována podle míry vnitřní nutnosti, neboť krásné je to, co je krásné také uvnitř. Pokud tedy chceme nějaké dílo opravdu poznat, je třeba proniknout do jeho vnitřních zákonitostí. Teprve potom jsme schopni alespoň trochu pochopit význam, neboť to podstatné je obsaženo ve vyslovených myšlenkách a emocích, nikoli ve formálních prostředcích. Musíme se oddat abstraktnímu působení díla. Význam díla nalezneme v jeho hloubkách. Mnozí se k němu však nikdy nedostanou, protože pátrat na povrchu je přece o tolik jednodušší. Můžeme tedy odvodit, že čím bude dílo po vnější stránce chudší, tím hlouběji bude působit a tím bohatší bude jeho vnitřní život. Kandinsky je přesvědčen, že jakoukoli úpravou uměleckého díla, jakoukoli změnou, porušíme jejích vnitřní život. A dílo přestane být tím, čím bylo.

Kandinsky věří, že v budoucnosti bude vnější krása nahrazena krásou vnitřní. Mezi hranicemi absolutní abstrakce a absolutní reality vidí prostor nekonečné svobody, nevyčerpatelných možností. Avšak možnosti, které jsou obsaženy ve všech třech oblastech mají stejný původ, vnitřní nutnost. Umělec má právo na neomezenou svobodu, ale musí si dávat pozor, aby odpovídala vnitřní nutnosti. Je třeba neustále myslet na duchovní stránku díla a nenechat se unést stránkou materiální. Neboť umění je silou, která napomáhá rozvoji a zušlechťování lidské duše, jak Kandinsky připomíná. Umění umí promluvit k duši jedinou formou, již je duše schopna přijmout. Jestliže by se umění vzdalo této své přednosti, svého předurčení „krmit“ duši, upadlo by do temnoty, ze které by už nebylo úniku. Duše a umění jsou spolu propojeny, navzájem se zušlechťují. A tato temnota by mohla přijít s materialismem, neboť jediným účelem materialismu je praktičnost. Spojení mezi uměním a duší tak upadává. Umělec a divák si přestanou rozumět, divák umělce bude nejprve podezřívat z pouhé reprezentace a poté se od něj odvrátí.

Skutečná svoboda nebyla umělci dána pro život, ale pro umění. Umělec má trojí zodpovědnost, za svůj talent a za své činy, myšlenky a emoce, které se promítají do duchovní klimatu jak jeho bližních, tak do duchovního klimatu doby. Umělec musí mít, co říci. Jeho posláním není pochopit formu, ale přizpůsobit ji obsahu. Současné (postmoderní) myšlení, které se snaží rozbít totalitní jednotu, jež potlačuje svobodné myšlení a autonomii jedince, však ve své každodenní životní praxi ukazuje, jak je této nabyté svobody zneužíváno, jak jsou šmahem rušena veškerá tabu. Tak se v našem životě objevuje mnoho nechtěného a negativního. Každá lidská společnost musí mít nějaké etické minimum, obecně respektovaná pravidla, vizi a naději, které by zdůvodňovaly její existenci a poslání. Kandinsky poukazuje na fakt, že umělec musí kultivovat svoji duši, aby ta mohla rozhodovat při tvorbě díla. Umění je pro Kandinskeho jakýmsi duchovním cvičením jak pro umělce, tak pro diváka. Umění procházelo a i v budoucnosti bude procházet obdobími úpadku. To je dáno nasyceností, především hmotnou a tělesnou, která se v jistých intervalech objevuje. Ale vždy také přišlo to světlé období, kdy se umění navrátilo k vnitřním nutnostem. Budeme společně s Kandinskym věřit, že to tak snad bude i nadále.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *