Søren Kierkegaard – Současnost

Kierkegaardova současnost je i naší současností. Všechny problémy, jimiž se hlouběji zabývá, jsou i našimi problémy. Jsou to problémy jeho i naší doby. Nic se nezměnilo. Uplynulo sto padesát let a nic se nezměnilo. Současnost je stále stejná. Stejně rozumová, reflexívní a nezanícená. Stejně snadno vzplane chvilkovým nadšením a stejně snadno a rychle upadne v netečnost. Upadne v netečnost bez jakéhokoliv aktu, po nadšení nenásleduje žádná akce. Netečnost střídá nadšení, aniž by se mezi nimi cokoliv odehrálo.

Komická současnost

Současnost je mistrem v inscenování možných skutků či událostí. Současnost neustále plánuje, oznamuje, předvádí i předstírá možné budoucí skutky i jen ohromné klamy. Ale to je vše. Současnost se nikdy nedostane ke skutkům samotným. Ohlašuje, co by se mohlo stát. Předvádí, co by se mělo stát. Ale k uskutečnění nikdy nedojde. Oznámení je mylně považováno i pokládáno za samotný skutek. A ten už poté nikdo ani nepostrádá. Kierkegaard píše, že současnost se svým horečným nadšením a zároveň se svou apatickou netečností, která se nanejvýš zmůže na žertování, má velmi blízko ke komičnu. Ano, naše nadšení, jež se zrodí vždy tak snadno, jež se zrodí pro cokoliv, jež se zrodí prakticky z jakéhokoliv popudu, je komické. Stejně tak komická je náhlá apatie, jež nás popadne, jakmile prvotní nadšení opadne. Ta apatie, která vyplňuje velkou část našeho života. Netečnost jež zastupuje naše odhodlání k činům. Je to komické. Ale nikdo se nesměje. Jedni proto, že jim komičnost této situace nedochází. Své nadšení i apatii berou totiž smrtelně vážně. Pro ně tady k smíchu nic není. A ti druzí, jež ono komično vidí, ví, že v této situaci není smích na místě. Sem se hodí více pláč.

Propadáme se do netečnosti

Kierkegaard poukazuje na to, že současnost nikdy nejedná tak, aby došla k nějakému rozhodnutí či řešení. Proč? Protože by to znamenalo její konec. Znamenalo by to konec jedné z mnoha možných a současných situací. A to přece současnost nechce. Jedna z jejích částí by se tím rázem stala minulostí. Ale současnost chce zůstat. Chce zůstat a předvést všem, že ona skončit nemůže, že ona je naše jediná jistota, která trvá. Nemůže dojít k řešení či rozhodnutí, to by přece znamenalo, že její trvání je omezené, tím by se dalo pochybovat o její jistotě vůči nám. Současnost se řešením vyhýbá, rozhodnutí odkládá, ale dělá to nenápadně. Nikdy by nepřipustila, že vědomě “nic” nedělá, jen se snaží zůstat současností, stále a natrvalo. A v tom tkví její rozumnost, obratnost a možná i vychytralost. Čin a rozhodnutí jsou naší době vzácné. Dokud se nic určitého neděje, každý má své teplé místečko na slunci a předstírá činnost či plodí všelijaká oznámení. A poté vyčerpán touto klamavou námahou se propadá do netečnosti. Celý náš věk se propadá do dokonalé netečnosti.

Hostina, nebo práce?

A na toto nicnedělání poukazuje i Kierkegaard, když píše, že práce se chopí až generace příští a ta naše se ujme úkolu pořádat a účastnit se slavnostních hostin. Práci a nutnou činnost přenecháme jiným a sami se budeme snažit vytěžit se současnosti možné maximum. Ale co udělá příští generace? Bude se opravdu věnovat práci, nebo se “poučí” z minulosti a nechá práci generaci další? Jestliže ne, bude to po dlouhé době jedna z mála generací, která začne konat, začne hledat řešení a stanovovat rozhodnutí. Bude to generace, která začne měnit svou současnost. Pokud ovšem i další generace bude trávit svou současnost se vší vážností a opravdovostí na hostinách, zvítězí opět samotná současnost. Řešení ani žádná rozhodnutí se konat nebudou, skutečnost bude představována ohlašováním skutků bez jejich konání a lidský život bude plný úchvatných klamů.

Náš věk patří anticipacím

Kierkegaard poukazuje na to, že dnes už neplatí, že člověk stojí a padá se svým činem, neboť v současnosti žádné činy nejsou. Nikdo se k činu neodhodlá, nikdo o činy nemá zájem. Nikomu činy nechybí. Nikdo se ani nepohne ze svého místa, nikdo neučiní nic určitého, aby něco změnil. Aby se všichni měli skvěle, stačí, že vědí, co se má dělat. Co by měli dělat. To stačí. Konkrétních činů není zapotřebí. Stačí ohlásit, co by se mělo udělat a je to, jako by se už stalo. Každý je apatický, postrádá zanícení, a tak nám ve vztazích chybí hodnoty citu, v práci nám chybí hodnoty nadšení a ve společenském i všedním životě se nám nedostává hodnot uctivosti či obdivu. Tato apatie je spojena s naší neschopností jednat. Jakýmkoliv činem bychom narušili současnost, a to přece nikdo nechce. Naše doba, místo toho aby konala, se o svůj nezapomenutelný výkon snaží pouze v indiciích. Její nejlepší schopností je vymýšlet a představovat, co by se mohlo či mělo stát. Její umění tkví v tom, že nic nedělá, stojí na místě, ale nikdo z nás to nevidí. Její dokonalost spočívá v inscenování úchvatných klamů, které všichni berou za skutečnost. Doba velkých skutků pominula, náš věk patří anticipacím. Dokonce i uznání se sklízí předem. Všichni dělají vše pro to, aby se vyhnuli konkrétním činům. Ale snad ani neví o tom, že k žádnému činu nedojde. Neboť všechny přípravy, všechna oznámení, jež činům předcházejí, všechna uznání a klamy chvalořečení jež následují obvykle po činu, nedávají žádnou záminku k tomu, aby člověku došlo, že se vůbec nic nestalo. Nikomu nic nechybí. Velkých činů není zapotřebí.

Co nás všechny spojuje? Zášť

Jak Kierkegaard pravdivě popsal, nakonec jediné po čem lidé touží, zůstávají peníze. Nikdo po ničem netouží tak jako po penězích. Peníze jsou vrcholem všech hodnot. Nemáme hodnoty, máme peníze. Nikdo nechce vykonat hrdinský čin, nikdo nechce vystoupit ze stínu současnosti, každému stačí peníze. Největším štěstím současného člověka je stát na místě a mít peníze. Nikdo se nechce rozhodovat. Kdo ovládá své touhy a chtíče? Spíše co ovládá naše touhy a chtíče? Peníze, moc, majetek. V současnosti je vztahem, jež nás všechny spojuje, zášť. Kierkegaard zášť rozděluje na dvojí, egoistickou, to je zášť jednotlivce vůči sobě samému, a na zášť jež je proti jedinci zaměřena z okolí. Středem zájmu záště je vše. A člověk ve spojení s záští je schopen i naoko obdivovat to, co sám pokládá za bezvýznamné. Až tak daleko nás zášť dokáže dohnat, aniž bychom si toho všimli. Zášť je jednotící princip, jak přesně píše Kierkegaard, negativně jednotící princip.

Buď, anebo

Současnost, jakožto reflexivní doba, dle Kierkegaarda mění vše v dvojznačnost. Ponechá vše tak jak je, ale přitom vše změní v dvojznačnost. V dvojznačnost, jež vše dráždivě zneklidňuje. Ano, dvojznačnost nás nikdy nenechá v klidu. Je tady buď, ale spolu s ním tady vždy bude i jeho nebo. Současnost na jedné straně člověka drží v klidu všeobecným nicneděláním, žádné činy, žádná rozhodnutí, ale na straně druhé ho v úplném klidu nechce nechat, tak přišla s dvojznačností. Jež nic neříká přímo, pouze naznačuje. Je daleko zákeřnější než přímé zlo, či daleko příjemnější než bezprostřední radost.

Jen žádné viditelné změny

Jedinec i generace stojí neustále v cestě sobě samým a sobě navzájem. Neustále se nám zdá, že nám někdo nebo i něco stojí v cestě, v naší cestě. Snad i proto člověk tak často mění plány, nedokončuje své plány, nepřichází do svého vyvoleného cíle, ale jen stojí na stejném místě. Někdo mu vstoupil do cesty, on se lekl a vrátil se zpět na své místo. Bereme to jako znamení, že jsme zvolili špatně, že to, co děláme, není správné, znamení nás vrátí zpět na naše místo, kam patříme. A to i přesto, že kdesi v hloubi duše víme, že se nedá jít po cestě vpřed bez překážek. Každá nová cesta se musí proklestit. Ale stejně se vždy překážek lekneme a couvneme zpět. Možná někde uvnitř tušíme, že, jak píše Kierkegaard, rostoucí vědomosti rozmnožují zármutek. Třeba se tímto utěšujeme, když couváme pryč od něčeho nového. Třeba si myslíme, že je lepší žít na stejném místě, ale bez zármutku. Lidé by chtěli změnit skutečnost v pouhou představu, každý chce ponechat stav, jaký právě je, ale přitom si být v podvědomí vědom toho, že už netrvá. Ale chceme se vyhnout změnám. Jen žádné viditelné změny. To by očekávalo viditelné činy a těch není nikdo schopen. Jen ať změna projde nepozorovaně, neohlášeně, bez našeho přičinění a my z ní budeme jen profitovat. Na první pohled se nic nezmění, a tak to má být.

Hodování na slavnostních hostinách

Kierkegaardova Současnost nás zcela přesvědčí o tom, že se nic nezměnilo a asi nic nezmění. Každá současná generace nechá velké činy, změny a rozhodnutí na těch příštích a sama se bude snažit dostat ze své současnosti co nejvíce za co nejmenší námahu. Tak to bylo, je a pravděpodobně i bude. Člověk udělal v posledních sto padesáti letech značný vědecký pokrok, ale ve své podstatě zůstal stejný. Člověk jako tvor rozšiřuje své znalosti o všem možném, jenom sebe zanedbává a o sobě ví čím dál tím méně. Stále práci nechává na jiných a sám zcela vážně hoduje na slavnostních hostinách.

Søren Kierkegaard, Současnost, přel. Miloslav Žilina, 1969.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *