Blacksnow

V druhé části díla Předtuchy a výstrahy přichází se zcela odlišným názorem Cicero. Avšak pochválí Quinta, jak dobře hájil stoický názor na předvídání budoucnosti. 
Cicero se nám hned na začátku snaží vysvětlit, že na žádnou věc, kterou vnímáme smysly, nepotřebujeme žádné boží vnuknutí. To nepotřebujeme ani v umění, v němž používáme odborných znalostí. Stejně tak se bez božího vnuknutí či nějakých znamení obejdeme ve vědě, filozofii i ve státní správě. Potřebujeme tedy vůbec předvídání budoucnosti? Pokud by mělo předvídání zůstat součástí lidského života, mělo by se buď zaobírat všemi oblastmi, nebo by se mu měla přesně vymezit oblast, kterou by se mohlo zabývat. Pokud se tedy předvídání nezaobírá vším, jak se Cicero snaží dokázat, vytratí se z něj jakákoliv náhoda, jakákoliv předtucha a už to podle něj není pravé věštění. Protože Quintus souhlasí s tím, že věci, jež jdou vytušit pomocí dohadů či odborných znalostí, nemůžeme přičítat hadačům, nýbrž odborným znalcům, vyplývá z toho, že hadačům zbývá předvídat pouze náhodné věci, ke kterým se nelze dobrat moudrostí či znalostmi. Dále si ovšem Cicero klade otázku, jak je možné předvídat něco, co se děje slepou náhodou nebo bezděčnou shodou okolností? Jak může člověk předvídat něco, co nemá žádný vnitřní důvod či vnější známku svého vzniku? Jak může člověk předpovědět, že se najde poklad? Podle čeho tak soudí? Cicero tvrdí, že všechna znamení jsou od boha. Bůh se snaží udržet ve světě řád. A řádu se nejvíce příčí náhody. Takže ani bůh neví, kdy se přihodí něco nečekaného. Protože pokud ví, že se něco stane, jistě to nemůžeme nazývat náhodou. A pokud ve znameních zamítneme náhodu, existuje poté ještě vůbec nějaké věštění? Pokud se vše děje dle osudu, dle božího řádu, má vůbec smysl pátrat po budoucnosti, a snažit se ji nějak měnit? Vždyť svému osudu nikdo neujde. Pokud se vše děje dle osudu, žádné znamení nás nemůže napomenout. Co se má stát, stane se. A pokud nějaké znamení může změnit chod budoucích věcí, nebyl to náš osud. Pokud můžeme změnit svou budoucnost, nic v ní nezůstane jistého. Protože pokud se to, co se má stát, může stát tak či onak, rozhoduje hlavně náhoda. A v náhodě nemůžeme hledat žádnou jistotu. Proto se Cicero přiklání k názoru, že pro člověka není dobré, aby znal svou budoucnost.

A proto ihned poté začne rozumovými a logickými důvody a důkazy bořit všechny Quintovy názory a přesvědčení. Napomíná jej, že se nás snažil poučovat příhodami, nikoli důkazy či rozumovými důvody. Quintus všechno předvídání odvozuje ze tří zdrojů: z boha, z přírody a z osudu. Quintovi záleží na tom, co se děje, ne proč se to děje. Zajímá jej věc sama, nikoli její příčiny či důvody. Na to Cicero namítá, že pokud lidé neznají ve věcech důvody a příčiny, musí být vždy překvapeni, když se stane něco neobvyklého. Stalo-li se něco, nesmíme to pokládat za zázrak. Stalo se to, tudíž to bylo možné a nemůže to být žádný zázrak. Co je možné, není div. A nemožné věci se nedějí. Obvyklým událostem se nedivíme, neboť známe jejich příčiny, ale nedivíme se jim ani tehdy, když příčiny neznáme, protože to jsou obvyklé věci, které se dějí pořád.

Dále Cicero vyvrací Quintovo přesvědčení, že můžeme v existenci předvídání budoucnosti věřit už tehdy, pokud se vyplnila jedna jediná předpověď. Cicero nevěří, že stačí jeden důkaz, stejně jako nemá žádný důkaz o tom, že se tak nestalo náhodou. A k tomu má spoustu příkladů, kdy se předpověď nevyplnila, nebo se stalo něco úplně opačného.

Cicero se obrací na bohy. Co by měli bohové v úmyslu, kdyby nám posílali jen náznaky naší budoucnosti, které bychom si bez vykladačů stejně nemohli vyložit? Pokud jsou znamení vzkazem od bohů, proč nám je posílají tak nejasné? Má-li člověk pochopit, že se něco stane, bylo by pro něj lepší, kdyby znamení od bohů bylo jasné. A nechtějí-li bohové, aby lidé pochopili jejich znamení, ať raději nic nenaznačují. Neboť když se člověk obrátí na vykladače znamení, často se mu stane, že se výklad znamení dvou vykladačů různí. Někdy dokonce mohou být zcela opačné. Každý vykladač vykládá znamení jinak, není žádné společné nauky pro všechny. Vykladači používají jazyk plný dvojznačnosti. Vykladač potřebuje vykladače, s věštbou musí člověk k další věštbě, aby pochopil, co se za ní skrývá. Můžeme s těmito zkušenostmi tvrdit, že vykladači a věštci vidí věci budoucí, nebo bychom měli spíše tvrdit, že jim jde jen o zisk a svými věštbami potvrzují jen svůj bystrovtip?

Cicero poukazuje na to, že za období války či jiného nebezpečí, si lidé všímají jakýchkoli znamení tím více, čím ohroženěji se cítí. V období míru je prakticky přehlížejí. Čím větší strach člověk má, tím snadněji uvěří jakémukoli znamení čí jen náznaku. Můžou však tato znamení mít nějaký vážnější význam, jestliže jsou takto strachem vynucena? Jistě se i stejná znamení budou jinak vykládat za války a jinak za období míru. A čím jsou odpovědi vykladačů ovlivněny? Snad jde o jejich omyl, jistě jednu z hlavních rolí hraje i pověra.

Cicero se tedy podivuje nad lidmi, kteří věří v předvídání budoucnosti, neboť musí vidět, že veškeré předpovědi jsou vyvraceny skutečnými událostmi. Ale chápe, že lidé chtějí znát, co je čeká, neboť by mohli být obezřelejší. Zároveň však tvrdí, že je nutné vyplít pověru z lidí se všemi kořeny.

Člověk se v první části nechá od Quinta přesvědčit, že předvídat budoucnost je věc možná. Že se to ve světě dělo, děje a vždy se dít bude. Mnohými příklady ze všech věšteckých oborů nám stále a znova dokazuje, že se budoucí věci předpovídaly, že mnohá znamení na něco poukazovala, před něčím varovala a ony předpovídané skutky se děly, znamení tedy mluvila pravdu. I když jsme ke knize zasedali jako skeptikové, musíme Quintovi přiznat, že tolika příklady, jimiž nás doslova zcela zahltil, nám vzal vítr z plachet. Na konci jeho části o předvídání s ním musíme souhlasit, že budoucnost se dá předpovídat, dá se vyčíst ze znamení, která nám přináší nějaká neurčitá přírodní síla. Ale jakmile se začteme do Ciceronovy části, začne nás ona jistota o existenci předvídání budoucnosti opouštět. Najedou se nám Cicero snaží ukázat, že věštcům ve většině případů nešlo a nejde o nic jiného než jen o zisk. Jednu věšteckou metodu po druhé začne rozumově rozebírat, až z nich nezbude ani prach. Cicero začne do Quintových příkladů vznášet rozumové důvody a důkazy a co nám dříve připadalo jako jasné předpovědění budoucnosti, najednou vypadá jako pohádka pro malé děti. Začínáme si uvědomovat, že vše, co nám vyprávěl Quintus, byly jen neúplné pravdy. Byly to příběhy vytržené z kontextu a mnohé podrobnosti, jež se k samotnému předvídání budoucnosti a k naprostému vyplnění předpovědi nehodí, nám Quintus zatajil. Brzy se přikloníme na stranu Cicera a po rozumovém vysvětlení se k ní částečně připojí i samotný Quintus. A mně leží v hlavě otázka. Na čí straně je pravda? Pokud hovořil Quintus, byla jsem na jeho straně, věřila jeho tvrzením. Když však hovořil Cicero, přešla jsem na jeho stranu a nechala si předvídání vymluvit rozumovými důkazy. Ovšem co by se stalo, kdyby v téhle fázi rozhovor bratrů neskončil? Co by se stalo, kdyby diskuse pokračovala? Přiklonila bych se s dalšími příklady a tvrzeními zpět ke Quintovi, nebo bych se držela rozumových vysvětlení Cicera? Nevím, ale myslím si, že pravda je někde mezi nimi. Tu si musí najít každý sám.

Marcus Tullius CICERO
Předtuchy a výstrahy
Přel. Josef Hrůša, Olomouc: Votobia, 1996