Blacksnow

Marcus Tullius Cicero patřil mezi největší osobnosti antického řečnictví a znamenal velký přínos v literatuře a politice římského státu. Prošel postupně všemi významnými úřady republiky. Roku 64 před. n. l. se stal konsulem a to i přes silnou opozici ze strany Catilina. O rok později ve své funkci potlačil jeho spiknutí proti senátu. V občanské válce kolísal mezi Caesarem a Pompeiem. Nakonec si vybral stranu Pompeiovu. Neudělal dobře, ale od Caesara dostal milost. Po jeho smrti podporoval Octaviana proti Marcu Antoniovi. Jednou z jeho velkých zbraní bylo 14 filipik. Marcus Antonius se však chopil vlády a dne 7. prosince roku 43 před n.l. nechal Cicera zavraždit. 

Z Ciceronovy rozsáhlé činnosti se zachovalo 58 politických a soudních řečí, řada rétorických a filosofických spisů. Jeho korespondence je důležitým historickým pramenem, vždyť mezi jeho přátele patřili Caesar, Pompeius, Antonius, Brutus a další. Psal prózou i veršem, latinsky i řecky.

Jedno z menších Cicerových děl Předtuchy a výstrahy jsou doplněk díla O podstatě bohů. Jde o rozpravu mezi Cicerem a jeho bratrem Quintem o předvídání budoucnosti. Quintus v první části knihy obhajuje předvídání budoucnosti a v druhé části knihy Cicero jeho mínění vyvrací a dokazuje nemožnost a nepodstatnost veškerého předpovídání.

Quintus nás do knihy uvádí pohnutkami, kvůli kterým se člověk neustále snaží rozluštit, co jej v budoucnosti čeká. Především je to starost a strach. Každý chce pro sebe získat nějakou výhodu, zabránit své škodě či ztrátě, to jej žene k tomu, aby pátral po budoucnosti. Chce ji poznat ještě dříve, než se stane přítomností, aby měl čas se na ni připravit a moci nějak zasáhnout. Tak založila zvědavost, pověrčivost a chtivost novou vědu o předvídání budoucnosti.

Quintus dělí předvídání budoucnosti na dva druhy, jeden z nich je podle něj umělý a druhý přirozený. Umělý druh se opírá o vědu a přirozený je zcela bez jakýchkoliv odborných znalostí. Vědou se v tomto oboru zabývají ti, jež se snaží vykládat zjištěná znamení na základě dříve získaných vědomostí. Ti, jež se zabývají přirozeným druhem předvídání, se o dříve zjištěné poznatky nezajímají, nesnaží se je pochopit ani rozumem ani dohadem. Jedny z předpovědí se zakládají na literárních památkách a učení a ty druhé se vykládají bez přípravy hned na místě a podle potřeby dohadem. K umělému předpovídání patří haruspikové, kteří předpovídají budoucnost z jater zabitého zvířete a z přírodních úkazů, především z blesků, auguři, ti předvídají budoucnost z letu a zpěvu ptactva, dále hadači neboli věštci, lidé jež pozorují dráhy a pohyby hvězd a vykládají z nich, co koho čeká a lidé jež pozorují všechna možná znamení, např. v přírodě. Mezi přirozené druhy patří výklady snů a proroctví, tedy šílení a snění.

Quintus také rozlišuje znamení, jež jsou dílem nějaké přírodní síly, která nám odkrývá budoucnost jednou teprve po dlouhém pozorování znamení a jindy zase jako by náhle z nějakého popudu či božího vnuknutí.
Zabývá se i problematikou, jak se nadále stavět k předvídání budoucnosti, když se nějaká předpověď náležitě neuskuteční. Domnívá se, že tohle by naši víru v předpovídání budoucnosti nemělo nijak poškodit, neboť každé umění, každá lidská schopnost jednou na tento nedostatek narazí. Ne vždy se všechno povede tak, jak by mělo. Všechna umění, jež jsou závislá pouze na lidských dohadech a domněnkách, jsou nejistá. A předvídání budoucnosti jsou pouhé lidské dohady, které samozřejmě mohou selhat. Nemusí se nám vyplnit to, co nám bylo předpovězeno. A přesto jindy nás zase naopak může dovést k pravdě. Quintus v oblasti pravdivosti předpovědí zastává názor, že má-li někdo věštecký dar, přesto se může zmýlit nebo přehlédnout pravdu, ale k důkazu, že dar předpovídat budoucnost opravdu má, stačí jednou jedinkrát předpovědět něco tak, aby bylo vidět, že se nic z toho nestalo náhodou.

Quintus poukazuje také na to, že by si člověk měl všímat všech znamení, jež se mu ukazují, především těch pro něj nepříznivých. Pokud by si všímal pouze těch pro něj příznivých a ty nepříznivé přehlížel, mohl by upadnout do neštěstí. Člověk by měl pochopit, že i neblahá znamení pouze poukazují na to, že se něco stane. Žádné znamení, ani dobré ani špatné, nám nevysvětluje, proč se něco stane, nýbrž nás pouze připravují na skutečnost, jež se v budoucnosti odehraje. Tedy špatné znamení má pro člověka stejnou cenu jako to dobré, ne-li ještě vyšší.

Quintus obhajuje především přirozený druh předvídání budoucích věcí a dějů. Tedy věštění ze snů a při záchvatech šílenství. Myslí si, že člověk, jenž ve vytržení či při vidění ve snách dokáže proniknout duchem a pochopit příčiny budoucích věcí, je ten pravý pro předvídání budoucnosti. Duch pobouřený vytržením či naopak zklidněný spánkem dokáže nejlépe ze všech rozluštit znamení skrytých budoucích věcí a dějů. Poukazuje na to, že by nikdy nebyla delfská věštírna tak slavná a proslulá, kdyby se lidé různých období, jež ji zahrnovali dary, nepřesvědčili, že jsou její věštby a předpovědi pravdivé. Příkladem je bojotský Bakis či erythrejská Sibylla. U věšteckých snů zdůrazňuje především přípravu před spánkem samotným. Člověk by měl vědět, že z přejedení a požití přemíry alkoholu přichází sny nerozumné, zmatené a nesmyslné. Pokud člověk před spánkem lehce pojí a pečlivě ošetří své tělo, čekají jej sny pokojné a pravdivé. Stejně tak Epikuros říkal: “Ježto je tedy duch v spánku odloučen od společnosti a styku s tělem, rozpomíná se na minulost, vnímá přítomnost a předpovídá budoucnost.” Quintus poukazuje na to, že bychom veškerou příčinu a podstatu předvídání měli odvodit nejdříve od boha, potom od osudu a nakonec od přírody.
Quintus si stojí za tím, že se budoucnost dá předpovídat. Proč bychom o tom my ostatní měli pochybovat, když nás zásobuje velkým množstvím příkladů, jestliže mu pomáhají události, jež se skutečně staly, jestliže mu pomáhá rozum? Vždyť spousta národů, kmenů, vzdělaní Řekové, Římané, barbaři i nejlepší filozofové věří, že předpovědět budoucnost je možné. Způsoby předvídání se v různých oblastech světa lišily. Bylo to dáno pravděpodobně povahou a rázem krajin, kterou daný národ obydloval, proto někdo věštil z hvězd, jiný z letu ptáků a další z vnitřností zvířat. Ale u všech národů bylo předvídání budoucnosti velmi váženou schopností. Měli bychom tedy uznat, že se budoucnost musí předpovídat? Vždyť u starých národů patřilo předvídání budoucnosti mezi kvality vladaře. Ten měl být nejen moudrý, ale měl umět i prorokovati budoucí skutky většinou za pomoci božího vnuknutí, jež bylo o to víc vyhledáváno za války než v období míru.
Možná že i samotný Quintus si někde v hloubi duše připouští, že se najde více nesplněných budoucích předpovědí než těch, jež se skutečně splnily, neboť několikrát rozebírá fakt, že jemu i všem ostatním by mělo stačit, pokud se vyplní jedna jediná předpověď tak, jak byla vytušena a předpovězena. Musíme pak všichni připustit, že předvídat budoucnost se opravdu dá. Quintus se také odvolává na bohy, neboť míní, že právě ti nejvíce lidem naznačují, co je v budoucnosti čeká. A pokud nám bohové naznačují, co se přihodí, jistě nám dali i dovednosti, abychom tato znamení mohli rozluštit. Protože jinak by nám jejich znamení byla na nic. A že se stane, že se lidé, jenž luští znamení budoucnosti, někdy zmýlí, to je samozřejmě také možné, neboť lidé se mýlí i v jiných vědách, tak proč by na to neměli mít právo právě v tomhle oboru? Quintovi stačí, že se vyplní jedna předpověď a to nám dá jistotu, že předvídat skutečně jde. Je možné ať už odvozováním z osudu, či rozluštěním znamení ukrytých v přírodě. Během mnohých let, kdy se předvídání budoucnosti provádí, bylo možno nashromáždit velké množství poznatků, které byly v tomto oboru zjištěny. Lidé díky nim dovedli pochopit příčiny a důsledky samotných věcí, stejně jako mnohých znamení.

Marcus Tullius CICERO
Předtuchy a výstrahy
Přel. Josef Hrůša, Olomouc: Votobia, 1996