Blacksnow

Všichni máme sny. Většina z nás svým snům nerozumí, ale nevadí nám to. Nepřiznáváme si, že by vše, co se odehraje v našich snech, bylo něčím výjimečné. Je to jen proto, že jsme se odnaučili divit se? Ve stavu bdění se řídíme rozumem, snažíme se vnímat “skutečnost”, kterou můžeme užívat i s ní nějakým způsobem manipulovat. Jsme hrdí na tuto realitu, ale jsme zcela bez fantazie. Ve spánku vcházíme do jiného světa, do našeho vnitřního světa. Sny jsou naším vlastním výtvorem. Naše fantazie vytváří hezké i ošklivé příběhy, ale autorem toho snu jsme pořád my sami. 
Erich Fromm ve své knize Mýtus, sen a rituál a jejich zapomenutý jazyk poukazuje na to, že naše sny zobrazují náš pravý charakter. Náš pravý charakter, který se snažíme skrývat před ostatními a nepouštíme ho do našeho zjevného chování. To ovšem neplatí jen o nás ale i o všech ostatních lidech. Když jsme v bdělém stavu v kontaktu s lidmi, většinou vnímáme jen to, co nám oni sami dovolí vidět. Jejich vnější kontrolované projevy. V našich snech jsme však schopni odhalit jejich skryté síly, jež mají uvnitř, a které jsou podkladem pro jejich chování. Měli bychom tedy připustit, že naše snění je jakýsi druh duševní činnosti, i když jde o duševní činnost ve stavu spánku. Proto i ve spánku se bojíme jakéhokoliv nebezpečí stejně jako za bdění. A noční můra není žádnou výjimkou. I když v nás vyvolává strach, je jen následkem našeho sebezničujícího přání, za něž by nás ostatní lidé nenáviděli a společnost potrestala. Pociťujeme pravý a intenzivní strach, protože kdesi v hloubi duše víme, že tohle právě chceme. Naše tělo nerozlišuje mezi “snovým” a skutečným nebezpečím. Každá naše skutečná úzkost i ta, jež se nám zjeví ve snu, je ovlivněna naším přáním. O to víc bychom si měli všímat snů, jež se nám neustále vracejí. Snaží se nás upozornit na nejdůležitější věci našeho života. Fromm to nazývá Leitmotivem života. Někdy zůstává sen nezměněný, jindy poukazuje na naše životní kroky, které mohou směřovat jak dopředu, tak zpět. Upozorňují nás na náš vnitřní pokrok.

Většina našich snů nerespektuje zákony prostoru a času, ani zákony logiky, přesto pokud sníme, jsou pro nás naše sny zcela reálné. Velmi intenzivně je prožíváme, ale po probuzení je buď ihned zapomeneme, nebo si je ihned po probuzení ještě pamatujeme, ale v dalším okamžiku už z nich nevíme nic, anebo si je zapamatujeme a pak můžeme svému okolí sdělit: “Měl jsem sen . . .”. Proč si někdo sny pamatuje a jiný zase ne? Skutečnost, že své sny tak snadno zapomínáme, bývá vyložena tak, že se stydíme a nejsme s to si připustit všechny iracionální, primitivní, někdy i zločinné impulsy, jež se v naší mysli objevují, jakmile se dostaneme z vlivu kultury a společnosti, jež nás obklopuje. Měli bychom si připustit, že sen je naprosto přirozený úkaz, a my nemáme tedy žádný důvod si myslet, že by měl vyjadřovat něco umělého, lstivého či klamného.

Když potom sdělujeme, co se nám zdálo, málokdo z nás se hlouběji zamyslí nad tím, jaký skrytý smysl náš sen v sobě skrývá. Většina z nás vnímá samotný příběh snu, ale málokdo už pátrá po tom, co stojí v pozadí tohoto příběhu. Co nás přimělo k tomu, aby se nám zdálo zrovna o tomhle? Symbolický jazyk, jazyk snů, je jazykem celé civilizace. Všichni jej máme kdesi hluboko v sobě, ale málokdo z nás chce tomuto jazyku symbolů porozumět. Proč? Snad je to dáno naší uspěchanou dobou. Máme málo času na náš skutečný život, jež musíme žít. Kdo by pak chtěl “plýtvat” časem na porozumění snového života? Kdo by byl ochoten obětovat čas své reality své fikci? Každý, kdo chce poznat sám sebe, neboť sny jsou komunikací člověka se sebou samým. Naše sny jsou naše. Nikdo nám je nevnutil, přišly samy od sebe. Přišly z nás. Ani my sami si neumíme poručit, aby se nám zdálo přesně a jen o tom, o čem bychom chtěli, aby se nám zdálo. Nejde to. Protože v tomhle je náš vnitřní život zcela nezávislý na našem rozumu. Ale pořád je to náš život, i když si ne vždy jsme ochotni připustit, že ta osoba, o které se nám zdálo, by se měla shodovat s námi samotnými. Občas v našich vlastních snech nepoznáváme sami sebe, a proto si mnoho z nás myslí, že sny jsou jen takové nesmysly, které si vymýšlí naše podvědomí, kdy my odpočíváme. A z tohoto důvodu mnoho lidí se ani nepokouší pohlédnout pod pokličku vlastních snů, protože ty nepasují k osobě, za kterou se vydáváme a za kterou se považujeme.

Erich Fromm je přesvědčen, že porozumět symbolickému jazyku snů, by se mělo vyučovat ve škole, podobně jako jiné “cizí” jazyky. Moderní experimenty naznačují, že všichni máme dar porozumět symbolickému jazyku, ale že toto vědění působí jen ve stavu dezaktivace, vytvořeném hypnózou. Když byly zhypnotizované pokusné osoby vyzývány vyložit různé sny, bez váhání podaly smysluplnou interpretaci symbolického jazyka použitého ve snu. Když nebyly v hypnóze, jevily se jim tytéž sny zcela nesmyslné.