zlomená srdce
Dec 20th, 2008 by Blacksnow
“Promiň, že jsem ti zkazila den”, řekla.
To je to tak jednoduché? Zbavit se odpovědnosti za všechno, co člověk napáchal? Copak mě vůbec nezná? Copak se mě vůbec nesnažila poznat? Mě? Takovou jaká opravdu jsem? Kdyby mě aspoň trochu znala, věděla by, že tohle pro mě není záležitost jediného dne. Kéž by byla.
“Vykašli se na to.” “Nebuď smutná, za smutek ona nestojí.” ” Má cenu myslet na někoho, kdo se chová tak sobecky?” “Nenech se rozhodit a těš se na Vánoce.”; rady přátel.
Nikdy jsem si nemyslela, že jsi sobec. Až do včerejška. Nejsem tvá hadrová panenka na hraní, ani pako na pérku, které přiskočí, zrovna když si vzpomeneš. Možná tě to překvapí, ale i když tě nepronásleduju, citově nevydírám a každý den ti nevyznávám lásku, mám city. Mám city, které mi lámou srdce.
Milovala jsem tě, vlastně pořád miluju. Ale poslední dva měsíce se snažím zapomenout. Udělat ze sebe zase celého člověka. Některé kousky však chybí. Nechceš být v mém životě, tak proč se do něj pořád vracíš? Dokážeš si vůbec představit, jaké to je z mé strany? Objevíš se jednou za čas a čekáš… co vlastně čekáš?
“Nic, nechme to být”, říkáš.
Pokud v mém životě být nechceš, nenutím tě.
Nedržím tě.
Odejdi.
Ale už se nikdy nevracej.
Mrzí mě to.
Kdyby sis kdykoliv potřebovala popovídat, jsem tady.
hrálo se prý s kartami odkrytými a nic nebylo slíbeno – svalovat na někoho zodpovědnost za své city a probouzet v něm pocity viny, to není moc košer přístup
kdo nic neslibuje, nic nezkazí… – na nikoho zodpovědnost nesvaluju, je to moje blbost, že jsem uvěřila, tohle je jen moje osobní výpověď, pár slov, abych ulevila svému srdci a své duši, někdo brečí, já píšu
koukám, že některý věci jsou prostě všem lidem společný. A citové vydírání, vyznávání lásky a pronásledování mi přijdou jenom jako vedlejší projevy citů, dyť už přece význam slova “cit” je od toho, že se cítí, ne že se projevuje
Doufám, že ten třetí měsíc zapomínání ti pomůže (někdy se toho ale zbavit nedá), někde sem čet, že zapomenout znamená především nevzpomínat, tak hodně štěstí
Člověka udržuje při zdravém rozumu víra v tajemství. Dokud má tajemství, má i zdraví; když zničí tajemství, upadá do morbidity. Obyčejný člověk je vždycky duševně zdráv, protože obyčejný člověk uznává tajemné. Připouští pološero. Stojí vždy jednou nohou na zemi a druhou v říši pohádek. Ponechává si volnost pochybovat o svých bozích; ale také si ponechává (na rozdíl od dnešních agnostiků) svobodu v ně věřit. Dbá vždycky víc o pravdu než o důslednost. A vidí-li dvě pravdy zdánlivě v rozporu, přijímá obě a s nimi i jejich protichůdnost.
Gilbert Keith Chesterton
K tomu není co dodat, snad jen, že by ses neměla tolik učit
A to připouštění pološera s jednou nohou v říši pohádek mají i jednodušší výraz: naděje
Člověk se učí celý život
, a když má to štěstí, nikdy se nepřestane divit, co všechno ještě nezná.
To, co ty nazýváš nadějí, Chesterton nazval VÍRA. Tvrdil, že člověk, který věří v cokoli, nemusí jen v boha, má před sebou otevřený celý svět. Ale člověk, který nevěří, tomu jsou všechny cesty uzavřeny.
k Chestertonovi bych řekl toliko, že by ses mohla podívat ke mně na blog a konkrétně článek: Kázání na téma víra… Je to hodně podobný (uf, aspoň v tom názoru nejsem sám). Co se vztahu naděje a víry týče, tak naděje je podmínkou víry, je to základ víry, bez naděje víra nemůže existovat, kdežto naopak je to samozřejmě možné (ale dá se to brát jako projev přílišné racionality lidského vnímání světa, třeba měl Jung pravdu)