Blacksnow

Nevím, komu za to poděkovat, tak to alespoň napíši sem. Minulý víkend jsem slavila narozeniny, domluvili jsme se s mými nejbližšími, že si pojedeme odpočinout na jednu chaloupku u lesa. Necháme za zády svá uspěchaná města a na chvíli vypneme. Podle vývoje počasí v měsíci září jsem jako oslavenec dostala za úkol obejdnat sluníčko. Přemlouvala jsem počasí celé září. Každé ráno, když jsem se probudila a venku bylo pošmourno, zamračeno, někdy i pršelo, jsem počasí říkala: “To nevadí, klidně si teď užívej šedivé oblohy, klidně ať prší, jen poslední víkend by mohlo svítit sluníčko”. Poslední týden v září se počasí moc nedařilo. Byla zima, pršelo, sluníčko nikdo neviděl už několik dní, možná i týdnů. Spoluoslavující mě bombardovali dotazy, zda mám objednáno na víkend to hezké počasí. Říkala jsem, že dělám, co je v mých silách.

Pak přišel poslední zářijový pátek a co se nestalo? Vyšlo sluníčko. Vzduch se trochu prohřál a bylo krásně. Zdálo se, že najednou přišlo babí léto. Jako blesk z čistého nebe. Vyšla jsem ven a teplé paprsky mi pronikaly kůží. Nastavovala jsem slunci obličej a čerpala energii. A tohle nádherné počasí vydrželo celý víkend. Všichni mi říkali, jaké mám štěstí. Opalovali jsme se, snídali na verandě při jarních paprscích, čerpali sílu na následující hektické pracovní dny.

A tento víkend byl stejný. Přes týden sice nebyla zima, ale bylo převážně zamračeno, a tak nějak pochmourno. V pátek večer mě dohonila některá má přechozená choroba a přestala jsem opět mluvit. Byla jsem unavená a přesto usnula pozdě v noci. Ale v sobotu ráno, bylo to nádherné. Probudilo mě sluníčko. Svítilo mi oknem na postel. Hřálo mi tváře. A hned mi bylo líp. A to samé se stalo v neděli. Je to příjemné nechat se probouzet podzimním sluncem. A poté se válet v posteli  a oknem se dívat na podzimní listí na stromech. Poslouchat to ticho a chvíli nic nemuset.

A za to bych chtěla přírodě poděkovat. Za ten krásný slunečný minulý víkend, i za ta dvě poslední rána.