Svět očima dětí

Co se s námi stane, když vyrosteme? Připadá mi, jako by to bylo nedávno, co jsme se všichni dívali na svět dychtivýma očima a vyhlíželi, co všechno nám ještě může ukázat. Chtěli jsme rozkrývat tajemství, která před námi ukrývá. A najednou jsme dospělí. Kdy se to stalo? A co se s námi vlastně stalo? Jako bychom dostali klapky na oči. Najednou všechno musíme a na nic jiného nezbývá čas. A ačkoli ta tajemství světa kdesi hluboko v sobě stále tušíme, už po nich nepátráme.

Český esejista a spisovatel Otakar Březina říká, že v každém člověku žije celá země. A jenom díky této skutečnosti a vlastně i zkušenosti jsme schopni rozumět kráse, jak nám ji předkládá umění. Jsou však jedinci, kteří dokáží rozeznávat jemnější nuance, než ostatní. Kteří si lépe a jasněji uvědomují, co všechno v nich dříme. Pochopili, na rozdíl od většiny, co všechno dostali od světa do vínku. A tak před námi vyvstává otázka. Jak docílit toho, abychom dokázali stále žasnout nad světem? Jak se dopracovat k tomu, abychom si uvědomovali svět v nás a cítili se v něm jako doma? Jak se jen podívat do sebe a vidět. Možná máme strach z toho, co tam všechno uvidíme. Dospělí lidé jsou plni strachu. Bojí se všeho, co jen vypadá trochu neobvykle.

Děti jsou upřímné, i když se někdy může zdát, že až krutě upřímné. Ale dokud je nenaučíme lži a falši, jsou čisté. Dívají se na svět otevřenýma očima a říkají zcela bez ostychu, co vidí. Děti cítí vzrušení a úžas, zatímco ostatní vše berou jako přítomnou nutnost; dětí vidí, zatímco ostatní jsou slepí. V každém z nás ale stále dříme onen odkaz země, stačí ho jen najít. Ale jak? Zatímco dítěti stačí pouhá romantika, dospělý člověk potřebuje praktickou romantiku. Potřebuje kombinaci něčeho zvláštního s něčím bezpečným, aby se odvážil otevřít oči a podívat se. Potřebujeme se dívat na svět tak, abychom měli současně pocit úžasu i pocit, že jsme vítáni.

Jak by se jen náš obyčejný život zvětšil, kdyby se v něm naše já dokázalo zmenšit. O co bohatší bychom byli, kdybychom získali zpět onu schopnost dívat se na svět a na ostatní lidi s obyčejnou zvědavostí a s potěšením.

5 thoughts on “Svět očima dětí

  1. A jak se díváš na svět Ty?
    Všichni podléháme tlaku společnosti, její představě, co bychom měli a neměli… Tak si nás společnost ochočuje a my rosteme, dospíváme, ztrácíme dítě v sobě. Záleží na nás, jestli dítě v sobě zabijeme, nebo mu někdy přece jen dáme možnost projevit se.

  2. Já pořád doufám, že ten dětský pohled stále mám. Dokážu se radovat z toho, že začně sněžit, dokážu se zasnít nad dětskou pohádkou. Lituji, když umře hrdina, a mám radost z dobrého konce. Ve hvězdách vidím příběhy malého prince, a když se večer podívám z okna, za každýmn světýlkem vidím jednoho člověka. Jsem naivní, ale pořád se mám čemu divit.

  3. To je super napad, videt za kazdym svetylkem vecer jednoho cloveka :))). Vzpomenu na to pri pristim sledovani okolniho sveta :))).

  4. Nejsi naivní. Jen se umíš radovat a hluboce prožívat. Tak to přece má být. Spousta lidí už zapomnělo, jaké to je. 😉

  5. I když lidé zapomněli, pořád není pozdě… jak říkal dnes náš profesor, některým věcem, i mnohým ctnostem se učíme celý život. A od toho ten život máme 🙂

    A pokud jde o ta světýlka, hned je ten svět veselejší a romantičtější 🙂

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *