Svět očima dětí
Mar 2nd, 2009 by Blacksnow
Co se s námi stane, když vyrosteme? Připadá mi, jako by to bylo nedávno, co jsme se všichni dívali na svět dychtivýma očima a vyhlíželi, co všechno nám ještě může ukázat. Chtěli jsme rozkrývat tajemství, která před námi ukrývá. A najednou jsme dospělí. Kdy se to stalo? A co se s námi vlastně stalo? Jako bychom dostali klapky na oči. Najednou všechno musíme a na nic jiného nezbývá čas. A ačkoli ta tajemství světa kdesi hluboko v sobě stále tušíme, už po nich nepátráme.
Český esejista a spisovatel Otakar Březina říká, že v každém člověku žije celá země. A jenom díky této skutečnosti a vlastně i zkušenosti jsme schopni rozumět kráse, jak nám ji předkládá umění. Jsou však jedinci, kteří dokáží rozeznávat jemnější nuance, než ostatní. Kteří si lépe a jasněji uvědomují, co všechno v nich dříme. Pochopili, na rozdíl od většiny, co všechno dostali od světa do vínku. A tak před námi vyvstává otázka. Jak docílit toho, abychom dokázali stále žasnout nad světem? Jak se dopracovat k tomu, abychom si uvědomovali svět v nás a cítili se v něm jako doma? Jak se jen podívat do sebe a vidět. Možná máme strach z toho, co tam všechno uvidíme. Dospělí lidé jsou plni strachu. Bojí se všeho, co jen vypadá trochu neobvykle.
Děti jsou upřímné, i když se někdy může zdát, že až krutě upřímné. Ale dokud je nenaučíme lži a falši, jsou čisté. Dívají se na svět otevřenýma očima a říkají zcela bez ostychu, co vidí. Děti cítí vzrušení a úžas, zatímco ostatní vše berou jako přítomnou nutnost; dětí vidí, zatímco ostatní jsou slepí. V každém z nás ale stále dříme onen odkaz země, stačí ho jen najít. Ale jak? Zatímco dítěti stačí pouhá romantika, dospělý člověk potřebuje praktickou romantiku. Potřebuje kombinaci něčeho zvláštního s něčím bezpečným, aby se odvážil otevřít oči a podívat se. Potřebujeme se dívat na svět tak, abychom měli současně pocit úžasu i pocit, že jsme vítáni.
Jak by se jen náš obyčejný život zvětšil, kdyby se v něm naše já dokázalo zmenšit. O co bohatší bychom byli, kdybychom získali zpět onu schopnost dívat se na svět a na ostatní lidi s obyčejnou zvědavostí a s potěšením.
A jak se díváš na svět Ty?
Všichni podléháme tlaku společnosti, její představě, co bychom měli a neměli… Tak si nás společnost ochočuje a my rosteme, dospíváme, ztrácíme dítě v sobě. Záleží na nás, jestli dítě v sobě zabijeme, nebo mu někdy přece jen dáme možnost projevit se.
Já pořád doufám, že ten dětský pohled stále mám. Dokážu se radovat z toho, že začně sněžit, dokážu se zasnít nad dětskou pohádkou. Lituji, když umře hrdina, a mám radost z dobrého konce. Ve hvězdách vidím příběhy malého prince, a když se večer podívám z okna, za každýmn světýlkem vidím jednoho člověka. Jsem naivní, ale pořád se mám čemu divit.
To je super napad, videt za kazdym svetylkem vecer jednoho cloveka
)). Vzpomenu na to pri pristim sledovani okolniho sveta 
)).
Nejsi naivní. Jen se umíš radovat a hluboce prožívat. Tak to přece má být. Spousta lidí už zapomnělo, jaké to je.
I když lidé zapomněli, pořád není pozdě… jak říkal dnes náš profesor, některým věcem, i mnohým ctnostem se učíme celý život. A od toho ten život máme
A pokud jde o ta světýlka, hned je ten svět veselejší a romantičtější