Blacksnow

Vstala jsem brzy. Dala si sprchu, uvařila si čaj. Venku bylo krásně. Byla sobota ráno. Měla jsem před sebou dva dny volna. Všechno teprve začínalo. Bylo trochu pod mrakem a příjemně chladno. Neměla jsem hlad a ani se mi nechtělo snídat. Chtěla jsem jít ven. A tak jsem šla.

Překvapilo mě to nečekané ticho. Žádná auta. Skoro žádní lidé. Jen sem tam nějaký člověk, ale všichni mlčeli. Jako kdyby si také vychutnávali tu ranní atmosféru. Šla jsem se jen tak projít. Bez směru, bez cíle. Jen tak chodit pražskými uličkami a užívat si tu kouzelnou atmosféru. Sem tam někde poblíž mě zacinkala tramvaj, ale já jsem šla pěšky. Chtěla jsem protáhnout tělo a vyčistit duši. Pořád jsem nemohla uvěřit tomu tichu.

Žádné sirény. Žádné obvyklé hluky. Slyšela jsem zpívat ptáky (žádný takový ten jejich ranní řev, kdy se snaží přehlušit všechno okolo, dnes opravdu zpívali). A pak jsem jednoho i uviděla. Byla to straka. A byla na lovu! (jestli se to tak dá u městského ptáka nazvat) Lítala sem a tam a honila nějakou vyděšenou můru, co se zapomněla uložit k dennímu spánku. Obě bravurně vybíraly zatáčky. Sledovala jsem tenhle boj o život s napětím. Ani jsem nevěděla, na čí jsem straně. Jen jsem se dívala. Nakonec můra strace uletěla a mně se na tváři objevil úsměv.

Neusmívala jsem se proto, že můra vyvázla. Měla jsem radost z toho, že jsem to všechno mohla pozorovat. Že jsem toho byla svědkem. Šla jsem dál. Objevovala jsem nové chodníčky, cestičky, schodiště, zkratky. Zákoutí. Louky. Užívala jsem si to. Usmívala jsem se na lidi. A oni se usmívali na mě.

Když jsem asi po dvou hodinách došla zpět domů, byla jsem příjemně uchozená. Šla jsem otevřít okno, abych ještě zbytky toho sobotního rána pustila k sobě domů. Všimla jsem si, že v jedné květině na parapetu spí můra. Byla menší než ta, kterou jsem viděla venku. Nechala jsem ji spát. Opatrně jsem otevřela okno, abych ji nevzbudila. Najednou jsem měla hlad. Uvařila jsem si další čaj a udělala si snídani. S příjemným ránem je hned celý den hezčí.