Blacksnow

Sobota uběhla ani nevím jak. V jednu chvíli tady byla a teď už je najednou pryč. Počasí se ochladilo. Přesto jsem vyrazila kolem poledne na brusle. Slunce svítilo, pofukovat chladný vítr a jelo se mi krásně. Člověku se hned lépe dýchá, když není venku 30°C. Ze stromů už začíná opadávat listí.

Vzpomínala jsem, jak jsme šli ve čtvrtek s kamarádem na noční procházku jen tak, v tričku s krátkým rukávem. Dnes jsem sice měla kraťasy, ale že bych si od sluníčka spálila nohy jsem se opravdu bát nemusela. Ale u vody bylo krásně. Vítr proháněl vlnky i mraky a sluníčko už moc nehřálo. Na stezce ani nebylo moc lidí, a tak se jelo lehce. Dokonce jsem potkala stádo koz. V Praze, v Modřanech, u kolejí. Bylo jich asi pět. Jen tak se prostě pásly. Musela jsem se smát. Bylo to jako okno do jiného světa. Jsem ráda, že mě Praha vždy tak mile překvapí.

Večer jsme byli s kamarádem Karolem na Žižkovské věži. Zaplatili jsme 60 Kč za vstup a vyvezli se výtahem do osmého patra. Vyhlídka to byla nádherná. Byli jsme tam sami. Venku už byla tma, ale celá Praha krásně svítila. Prohlíželi jsme si domy, ulice, silnice, věže. Nejkrásnější pohled však byl na Pražský hrad. Byl tak majestátní. I v noci. Karol fotil, experimentoval. Prostě jsme se bavili. Domů jsme šli pěšky. Chladný vzduch se nám líbil. Stavili jsme se cestou v Havlíčkových sadech, kde jsme potkali ježka. Přecházel přes chodník z jedné strany na druhou. Když nás uslyšel, zastavil se a přikrčil. Jen malý čumáček mu trčel zpod bodlinek. Když jsme kousek poodešli, rozběhl se do trávy a za chvíli po něm nebylo ani vidu ani slechu.

Teď je pár minut po půlnoci, vlastně už je pondělí. Poslouchám The Doors a do hlavy se mi noří melodický hlas Jima Morrisona, zvuky deště a měkká slova Riders on the Storm. Vedle mě oddychuje Bedřiška a já si tak uvědomuju, jaký jsem měla dneska, vlastně včera, hezký zvířecí den.