Blacksnow

„bolesti hlavy – vždycky jí připadalo, že tohle označení zdaleka neodpovídá tomu, co ji souží, ale říkat tomu jinak by bylo příliš melodramatické.“

Pamatuju si na ty pilulky. Byly ve skleněné lahvičce a bylo jich dost. Kupodivu mě tehdy nikdy nenapadlo, co by se mohlo stát, kdybych je spolykala všechny najednou. Ale napadá mě to teď. Co by se vlastně stalo? Byly bílé. A každý den jsem si vzala vždy jednu kuličku a nic mě netrápilo. Jak jsem se k nim vlastně dostala? Bolela mě hlava.

Bolesti mě sžíraly a nic víc ke mně nepustily. Nejdřív byly občasné. Později už všudypřítomné. Následoval zástup doktorů a každý se snažil zjistit, co mi je, svou vlastní cestou. Odběry krve. Měření tlaku. Zkouška rovnováhy a orientace v prostoru. EEG. Všechno marně. Nikdo na nic nepřišel. Bolesti hlavy zůstávaly. Až na konec přišel jeden pan doktor s bílýma pilulkami. Byla to moje záchrana? Spíše cesta do temnoty, jenže to jsem ještě tehdy nevěděla. Pan doktor říkal, že si mám každý den vzít jednu pilulku. A tak jsem taky činila.

Každé ráno jsem jednu spolkla, nad ničím nepřemýšlela a hlava pomalu přestávala bolet. Vlastně úplně všechno přestávalo bolet. Tělo malátnělo a duše ke mně přestávala promlouvat. Ještě občas v noci se snažila mi něco sdělit, říci mi, co ji trápí, ale to ji brzy umlčel spánek a ráno bílé pilulky. A pak jednoho dne už ke mně nepromluvila. Vůbec. Hlava nebolela, tělo nic netrápilo a já jsem byla ve své otupělosti svým způsobem šťastná a spokojená. Ani nevím, kdy přesně mi došlo, že to takhle nechci. Chyběly mi jakékoliv pocity, chyběly mi monology mé duše a kupodivu mi chyběly i ony bolesti hlavy. Proč? Protože s nimi jsem alespoň měla pocit, že žiju. S bílýma pilulkami jsem jen přežívala. Ano, netrápila mě s nimi žádná bolest, ale netěšila mě ani žádná radost. Z mého života se vytratil úžas nad každodenními krásami. Vše jsem brala jako samozřejmost. Ovládl mě nezájem. Ale naštěstí mi to začalo vadit.

Ze dne na den jsem prášky vysadila. Postupně se vrátily nejen bolesti hlavy, ale také ostřejší zrak, citlivější sluch a jasnější mysl. Má duše ke mně začala opět promlouvat. A já jsem ji slyšela. Já jsem jí naslouchala. Já jsem chtěla slyšet, co říká. Co ji trápí. Z čeho má radost. Čeho se bojí. Nad čím přemýšlí a proč. Má duše byla opět moje. A snad z té samé radosti nad tím, že skončilo přežívání a že přišel na řadu opravdový život, bolesti hlavy pomalu a samovolně odešly. Jednou za čas se vrátí. Snad aby mi připomněly, že žiju. Žiju opravdový život s pravými bolestmi, které prostě k životu patří a nemusí být umlčovány bílými pilulkami.