Neradi pouštíte někoho do “své hlavy”, stejně jako já? A přesto se k vám může dostat! Jak? Stačí vaše přeřeknutí, přeslechnutí či přepsání. A cestička je naznačena…
Už Sigmund Freud vycházel z toho, že naše slova vycházejí spíše z našeho nevědomí než z vědomé mysli. Co je to vlastně nevědomí? Je to ta část našeho já, které se většinou sami vyhýbáme. Je to taková krabice s nepříjemnými, trapnými či nesnesitelnými věcmi, které nám samotným na nás vadí. Dostat se do této krabice není až tak jednoduché, ale i sám “nositel” může být velmi překvapen, když se do ní opravdu dostane. A co teprve někdo jiný, kdo pochopí naše myšlenkové cestičky? Naše krabice je velmi zajímavým zdrojem informací o nás samotných. Alespoň takového názoru byl sám Sigmund Freud. Dodnes je především v německu velmi oblíbená hra freudovské přeřeknutí. S chutí zúčastnění analyzují každou chybu na úmysly, které prozradila.
O oblastech našeho já, se kterými se moc nekamarádíme, vypovídá nejen to, co uděláme, ale i to, co neuděláme. Stejně tak zapomínání i chybné výkony jsou jen a pouze důkazem našich nevědomých konfliktů. A jak se říká, máme je všichni a ten, kdo tvrdí, že je nemá, jich má nejvíce. Jen o tom neví. Jsou lidé, kteří budou brát poukázání na své nevědomí jako okno do sebe sama a začnou se jím zabývat. Druhá skupina lidí vše popře, popřípadě připustí, že se něco takového stalo, ale bude to pro ně jen náhoda. Nebo alespoň takovou věc budou na veřejnosti prezentovat jako náhodu. Proč by také měli odhalovat před ostatními to, co skrývají sami před sebou? Jen proto, že je zradilo vlastní nevědomí?
A proč nás vlastně naše nevědomí zradí? Asi by bylo příliš brát to jako zradu. Vždyť naše nevědomí je součást našeho já. Naše nevědomí jen říká to, co se my bojíme vyslovit. Freud v této “zradě” vidí jakýsi kompromis. Kompromis mezi naším nevědomím a naší prezentací na veřejnosti. Naše nevědomí jen o sobě chce dát vědět a přitom nám dává možnost, či spíše jakousi únikovou cestu, abychom se od jeho projevu mohli distancovat.
Kdo je však schopen a ochoten naslouchat svému nevědomí, může se brzy stát pánem v sobě samém. A nemusí se nakonec řídit ani “náhodou” či “osudem”. Samozřejmě že chyby, přeřeknutí, přeslechnutí i přepsání patří k našemu životu a nebylo by úplně správné za každou “chybičkou” něco hledat, ale možná bychom se některým mohli vyvarovat, kdybychom věnovali více pozornosti signálům, které k nám naše nevědomí vysílá. Před nevědomím neutečeme!