Blacksnow

Dneska bylo hezky. Slunce svítilo a bylo příjemně mrazivo. Alespoň ráno, když jsem byla venku. Byla jsem se projít, a když jsem se vrátila domů, měla jsem radost z toho hezkého počasí a čerstvého vzduchu, že jsem otevřela okno dokořán. I Bedřiška z toho měla radost, hned vyskočila na parapet a sledovala vše, co se venku na ulici pohnulo. Ovšem nejvíc ji nadchlo, když k nám domů přitetěly na čumendu jedna moucha a jedna vosa. Vyřádila se pořádně, i když nakonec vosa odletěla otevřeným oknem zase pryč a moucha se jí někde ztratila.

Když tak večer sedím u počítače a snažím se psát diplomku, najednou uslyším takové podivné bzučení. Ohlídnu se a vidím, že se ona moucha z dnešního dopoledne chytila do pavučiny, kterou si utkal nějaký pavouček u topení. A jak se tam tak třepotá a já přemýšlím, jak a zda vůbec ji osvobodit, najednou vidím, jak k ní spěchá pavouk. Velikostí těla je tak 5x menší, ale má tu výhodu, že je v domácím prostředí.

Jakmile se dostal k mouše, ihned ji začal pomocí zadního páru nohou omotávat pavučinou. Dalším párem nohou držel mouchu a zbylýma nožkama se přidržoval na pavučině. Moucha přestala brzy bzučet a házet sebou. Pavouk ji neúnavně obtáčel. Když se mu zdálo, že už je zpacifikovaná, začal si ji odtahovat do nějakého svého doupěte. Nevím přesně, kde ho má, ale asi někde za stolkem. V tom se však začala moucha ještě hýbat. Pavouk se okamžitě zastavil, něco do mouchy napustil a začal ji opět omotávat.

Pavouk teď často sklonil k mouše svoje kusadla a buď do mouchy něco napouštěl anebo z ní něco vysával. Nějak si nejsem schopná vzpomenout na hodiny biologie, ve kterých jsme tyhle procesy probírali. Moucha sebou přestala brzy trhat a pavouk ji ještě nějakou dobu omotával pavučinou. Nakonec ji uchopil předním párem nohou a tahal ji za sebou někam pryč. Asi do spižírny. Musím se přiznat, že jsem celou dobu tenhle proces pozorovala s velkým zaujetím.

Zpočátku jsem chtěla mouchu vysvobodit a pustit ji ven. Ale pak mi nějak došlo, že je to přece přírodní proces a neměla bych do něj příliš zasahovat. Pavouk taky potřebuje něco jíst. A takhle jim to příroda zařídila. Pavouk si splete sítě, mnohdy velice krásné sítě, a čeká, až se něco chytí. Jakmile cítí, že mu něco třepe sítí, vyběhne ze svého úkrytu a celý rozradostněný se vrhne na kořist. A zase má chvíli z čeho žít. Pravda u nás bude žít asi jen do té doby, než ho objeví Bedřiška. Ta ho pak uloví a jak je jejím zvykem, přinese mi ho ukázat a mrtvého ho položí na postel. Je to moje zlatíčko.