Kdy se nám líbí zločin?

Jsou chvíle, kdy lidé milují zločin. Všichni říkají, že je to strašné, ale všem se to líbí.
Díváme se na zločin a plni rozrušení sledujeme, co se děje. Jeden plaz pozře druhého a oběma to patří. A nám se to líbí. Jen si vzpomeňme, kolikrát jsme sami někdy vyřkli při pohledu na zločin ono temné: „Patří mu to!“. Aniž bychom si plně uvědomili, že se stal zločin. Co nás vlastně staví do oné pozice soudce? Jen vlastní pocit nadřazené soudnosti? Zločin. Trest. Pomsta. Dokážeme tohle všechno plně rozlišovat a vnímat, když vidíme zločin? Nedokážeme. Naše subjektivní mysl zaujme postoj. Svůj pravdivý postoj.

Čím dále častěji vnímáme zločin jako divadlo. Sledujeme jej do všech detailů, s nimiž je nám zobrazován. Je nám představena oběť a čin, který se stal. Není to nic zvláštního, vždyť to vidíme každý večer v televizi. Ano, přestáváme nad oběťmi pociťovat zármutek. Přijde jen okamžitá bolest, která odezní, jakmile „zmizí obrázek“. A my jsme chudší o vnitřní očištění. Díváme se pomalu v přímém přenosu na zločince i oběti. A co je nejhorší, přestali jsme se divit. Úžas? Údiv? Vymizely. Už se nedivíme, když dennodenně vidíme kolem sebe vraždy a loupeže. Přistupuje k tomu s jistou zvědavostí, co zase uvidíme, s čím nás dnes překvapí. A to jsou ty chvíle, kdy milujeme zločin, i když víme, že je to strašné. A nutno přiznat, že v současné době bereme zločin jako součást každodenní reality. Bereme ho jako nutnost. Jako nutnou součást. Snad jsme v tomto deterministé. Snad do toho stádia teprve směřujeme. Jisté ale je, že se přestáváme ptát: „Proč?“

Díváme se na příběhy, ať už skutečné, či na ty, které vymysleli scénaristé a bereme je. Zločiny se před námi odehrávají jako na běžícím páse a nám se to vcelku líbí. Vždyť i komedie jsou o zločincích. A jsou vystavěny tak, že my vlastně se zločinci soucítíme a držíme jim pěsti, aby se jim zločin povedl. Jsou prostě chvíle, kdy lidé milují zločin. Všem se to líbí a už se ani neříká, jaké je to strašné.

Zločin; již samo slovo dává na první pohled najevo, že jde o něco zlého. Špatného. Negativního. Zločin je tedy označení pro zásadním způsobem zlý čin. Pokud někdo spáchá zločin, společnost jej zpravidla vydědí a postaví ho do pozice člověka, který má být potrestán. Současné české platné právo však pojem zločin již nezná. Právo nepotřebuje zločin, právo má trestný čin. Alespoň v běžném jazyce zločin zůstal, stále se používá jako synonymum pro trestný čin. Teď ale přichází základní otázka, jak se ze zločinu stal trestný čin? To bylo takhle, právo a morálka se rozešly. Právu zůstal trestný čin a morálce zločin.

Každodenní přítomností zločinu tak nějak přestáváme věřit v trest, neboť příliš často vidíme, že zločinec nedojde svého trestu.  Trest by se měl domáhat dodržování mravních, společenských i právních pravidel společnosti. Trest by měl mít smysl. Jeho smyslem by pak měla být náprava, odstrašení a především ochrana společnosti a obnovení narušeného řádu. Co se ale odehraje v člověku, když vidí, že se stal zločin, ale zločinec nebyl potrestán? Nebo byl potrestán nedostatečně?

A tak místo trestu přichází na řadu pomsta. Nedostatečně si však uvědomujeme, že pomsta je také zločin. Ale naneštěstí je pomsta zločin, u kterého si myslíme, že na něj máme právo. Jak tedy poznáme pomstu od trestu? Pomsta je prováděna za utrpěnou újmu a vykonává ji většinou poškozený sám, nebo někdo jeho jménem. Jsou chvíle, kdy lidé milují zločin. Líbí se jim pomsta a jsou rádi, že zločinci došli svého trestu. A všem se to líbí.

Jsme svobodní lidé a tato svoboda nám dává schopnost i možnost volit. Jednáme a rozhodujeme sami podle sebe. A proto jsou chvíle, kdy lidé milují zločin. A všichni říkají, že je to strašné, ale všem se to líbí. Neměli bychom však zapomínat, že se svobodou je spojena také odpovědnost za vykonané činy.

18 thoughts on “Kdy se nám líbí zločin?

  1. Ahoj, po dlouhé době opět článek a opět nezklamal. 🙂
    K té první části, že milujeme zločin, bych dodal pouze to, že dnes se média chovají nanejvýš komerčně a lidem se opravdu zločin líbí. Podívejme se na množství detektivních seriálů v televizi nebo například na to, že dnes všichni literáti považují za nejmasovější a zároveň nejubožejší žánr právě takové detektivky. Lidem se líbí to, co neznají, což nám může být trochu útěchou. Velká popularita vykreslení pocitů zločince vede k oblíbenosti, protože lidé vědí, že by na jeho místě nejspíš jednali úplně stejně, proto mají potřebu ho obhajovat, aby tak obhájili i sebe.
    Rozchod práva a morálky sice teoreticky nastal, ale to, že se to učí na střední škole, není rozhodující. Právo a morálka sice mají trochu rozdílnou povahu, ale doplňují se a spolupracují. Není pouze trestný čin, je i přestupek a další výrazy pro překročení pravidel. V právu totiž existují dvě hlediska: de lege lata (podle platného práva) a de lege ferenda (podle práva, jak by mělo být). Tyto hlediska jsou v právním řádu rovnocenná. Navíc v zemích angloamerických je morálka základem práva, nemají tam zákony jako my, takže je to ještě více provázané s morálními hodnotami než u nás.
    Další věcí, kterou zmiňuješ, je trest. K čemu má trest sloužit? K tomu, aby napravil zločince, nebo k tomu, aby ho opravdu potrestal? Tato otázka je velmi složitá a netroufám si na ni jednoznačně odpovědět, pravdou asi musí být obojí.
    No a na závěr k té pomstě. Člověk je součástí přírody, v přírodě se taková pomsta vyskytuje běžně, navíc když se podíváme do starších zákoníků, pomsta je zakotvena jako právo poškozeného až do středověku, kde se krevní msta zakázala. Pomsta je dalším úkazem lidské hlouposti, protože aspoň trochu vzdělaný člověk se někdy dostal do styku s hrabětem Monte Christo, který pochopil, že pomsta nic neřeší. Násilí vede k násilí a vždy to tak bude, ale odsuzujme lidi, ne pravidla.

  2. Máš pravdu, úplně jsem zapomněla na současnou oblibu detektviních deriálů, nemám televizi 😉
    Každopádně děkuji na právnickou vložku, v téhle oblasti se nevyznám, ale musím přiznat, že ve většině případů strašně trpí můj vrozený smysl pro spravedlnost. Ty pocity bezradnosti a bezmocnosti mě psychicky ubíjí.
    Pomsta je součástí našeho každodenního života. Znáte takové ty malé pomstičky typu, ty jsi mě nepozdravil, já tě taky nepozdravím, ty ses na mě neusmál, já se taky nebudu usmívat, ty sis vzala moje tričko, já si vezmu zase tvoje… Máme to v sobě, ale měli bychom s tím bojovat. Asi bych se vrátila k osvědčenému: kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem… osvědčilo se mi to v praxi 😉

  3. To je pravda, právnickou vložku poskytnu kdykoliv, jinak bych byl asi špatný student 😀
    Tvůj pocit anomie sdílí hodně lidí, ale abych to tady rozebíral, to by bylo asi na moc dlouho a bylo by to zbytečně nezajímavý.
    A ona je pomsta a pomsta, když je to nevinná pomstička, která má toho druhýho jenom upozornit, že něco nedělá dobře, pak je to v pořádku, když to jinak nejde, ale pomsta v tom pravym slova smyslu je nepřípustná, ale jak sem řek, nebylo tomu tak vždy a někteří lidé žijí v minulosti 🙂

  4. Ja vidím zločiny s kúskom romantiky, teda…nie všetky, niektoré. Nebolo snáď trestným činom, keď Havel zbrojil proti autoritám? Nepáči sa nám snáď všetkým Chicago? (mne teda určite áno – s velKým A).
    Pojmy ako trestný čin, či priestupok nám len pomáhajú kategorizovať nekategorizovateľné. Teda zločin ako taký nemôžme klasifikovať v tom istom čase, v tých istých podmienkach s tou istou atmosférou tradícií a spoločenských hodnôt, potrebuje to odstup..časový aj spoločenský. Vlastne, možno ani to nieje celkom možné…

  5. Kdo po tobě kamenem, ty po něm chlebem…? Já jsem se setkala zatím jen s tím, že není dobré si něco jen tak líbit. Souhlasím s Michalem (3). Nakonec i v přírodě přežívá nejsilnější a i člověk je živočich patřící do přírody. Nebudeme si nic nalhávat…
    O médiích píše v této souvislosti Ignacio Ramonet ve své knize Tyranie médií.

  6. Tak ještě by bylo možno v téhle souvislosti použít jiné sousloví, zabředněme do Nového zákona: Hoď po ní kamenem, ty kdo jsi bez viny… myslíte, že by se ještě v dnešní době našel někdo, kdo je bez viny?

    Ale když se vrátím k tématu, podle mě i ty maličké všednodenní pomstičky nejsou to pravé ořechové, že se to na nich člověk jen “naučí”. Dát tomu druhému vědět, že něco dělá špatně, jde přeci i jinými způsoby. Kam se nám ztrácí komunikace?

    Ano, máš Karole pravdu, ve zločinech vidíme ten kousek romantiky a o tom to je: Jsou chvíle, kdy lidé milují zločin. Všichni říkají, že je to strašné, ale všem se to líbí.

  7. Jenže když jsem slyšela o partičce lupičů, která ve Francii vykrádala luxusní obchody, tak jsem si neřekla, že je to strašné. Jen jsem se pobavila. Možná i to samo je strašné… Pamatuji si, jak se mi líbil Kmotr, ale ve skutečnosti je mafie opravdu nechutná záležitost postrádající jakoukoliv romantiku. Zřejmě si romantizujeme něco, co romantické není, ale nejednáme tak v každé situaci? Vždyť snad všechny filmy romantizují skutečnost. Stejně tak knihy.

    A co se týče komunikace… Komunikovat se dá jen s těmi, kteří komunikovat chtějí.

  8. Jsem toho názoru, že ne každý člověk může komunikovat s každým. Ne všichni lidé si porozumí. A proto si myslím, že pokud si prostě s někým nerozumíš, nebo s tím člověkem nemůžeš komunikovat, měla by jsi prostě od něj jít pryč. Protože lepší už to nebude.
    Každý toužíme po romantice. Ale je tak nutné, abychom romantiku hledali ve všem?

  9. A v čem jiném bychom ji měli hledat? Copak právě zločin v sobě nemá dobrodružství, napětí, dobrého a zlého hrdinu…? Je to dokonalé téma ke knižnímu i filmovému zpracování, pohádka pro dospělé, kdy stále přemýšlíme, jestli má vyhrát hodný, nebo zlý. Takové romantizaci se nebráním, ale rubriky plné krve v novinách nečtu. Nemám na to žaludek.

    Občas jsi nucena spolupracovat i s tím, s kým komunikovat nelze. V práci, ve škole, na úřadech… Nic není ideální. Bohužel. 🙁 A mám pocit, že ty si taky nenecháš nic líbit. Nemluvím o tom, že na toho, koho nemám ráda, líčím pasti, ošklivě se šklebím a nezdravím ho, ale zdravá obrana prostě musí být.

  10. Můžeš hledat romantiku v příběhu o zločinu, ale neměl by se ti líbit zločin samotný, respektive bys neměla fandit zločinci…

    Já osobně jsem trpělivá, dlouhou dobu se snažím, ale když v jednu chvíli zjistím, že to dál nejde, tak to prostě skončím. Pomstám i těm maličkým každodenním se snažím vyhýbat. Jak kvůli lidem, kteří se mnou sdílí svůj život, tak i kvůli sobě a svému svědomí.

    Souhlasím s tím, že obrana ýát musí, ale mezi obranou a pomstou je dost velký rozdíl 😉

  11. Neměla by fandit zločinci? Ale zločincem se může stát kdokoliv z nás. Stačilo by dostat se do nepříznivé situace, nebo shodou náhod…

  12. no právě a v tom si myslím, leží ta hranice mezi zločincem a “nezločincem” – zločinec těm okolnostem podlehne, kdežto jiný člověk ne. A proto je zločinec ten špatný, kdežto ten druhý člověk, je ten dobrý – hrdina.

  13. Takže pokud se oběť dopustí zločinu na svém mučiteli, tak je podle tvého názoru zločincem, zatímco ta osoba, která oběť do té doby týrala, je hrdina?
    Takhle to prostě postavit nejde. Kdybych se narodila někde v Africe, naverbovali by mě jako dětského vojáka? A co bych dělala během světových válek?
    Zločincem se člověk stává okolnostmi, které lze těžko posoudit černobílé. Zločin můžeme nechápat, můžeme jej obhajovat, ale odsoudit jen na základě znalosti okolností. Nemůžeme zevšeobecňovat.
    Teď samozřejmě mluvím o laickém pojetí zločinu, rozhodně ne o tom právním.

  14. Osoba, která někoho týrá, nemůže být hrdina, protože dělá špatnou věc. Lidi nejsou jen černí a bílí, jsou i barevní. Ale pokud člověk udělá něco zlého, nemůže to svádět jen na okolnosti. Je to jeho rozhodnutí, on jedná, on má zodpovědnost.

  15. Tak snad abych se do toho vložil. Sama říkáš (Blacksnow): Hoď po ní kamenem, ty, kdo jsi bez viny. Což je vyjádření viny všech. To znamená, že všichni jsme do urřité míry zločinci. V tom právě vidím ten problém. Jelikož každý chce ospravedlnit své viny, tak se snažíme sympatizovat se zločincem, i když je to pojem vágní. Rozhodně se shodneme na tom, že občas je zločin dobrý, což je historicky prokázáno. Zločinci často píší dějiny, takže nám nepřísluší je zavrhovat. Jenom podotýkám, že by sis asi měla dávat větší pozor na slovo “barevní”, protože, i přes to, že chápu jeho význam, někdo to může brát zle. Zločin navíc není definovatelný, takže na to má každý člověk trochu odlišný pohled, protože páchání určitého zločinu s dobrým úmyslem bývá často považováno za rebelii, nebo dokonce hrdinství. Vím, že jsme na tenkém ledě, proto se snažím mluvit srozumitelně, ale zločinec není vždy “ten špatný”. Snad bych to zakončil příslovím, že za každý dobrý skutek je člověk po zásluze potrestán. To snad mluví za vše.

  16. Jak už psal Karol, přirozené sympatie lidu jsou většinou na straně rebelujících a málokdy už se lidi ptají a pátrají po důvodech. Což je smutné. Ale je to tak. Každý, kdo se bouří proti autoritě je lidový hrdina. Samozřejmě platí, jak říkal náš minulý prezident Havel, že duch zákona je vyšší než jeho litera. Ale stejně je nutno znovu připomenout, že za všechno, co provedeme musíme nést zodpovědnost.

  17. Vzpomněla jsem si ještě na Platona, ten říkal: “Některé z nenutných rozkoší a žádostí jsou protipřirozené. Jsou vrozeny, ale mohou být potlačeny zákony a lepšími rozkošemi a žádostmi.” Lidská esence je labilní. Člověk se může stát zvířetem. Teď je jen otázkou zda chce, anebo nechce.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *