Blacksnow

Nedávno mi byla položena otázka, vlastně jich bylo víc, zda věřím v Boha, v nesmrtelnost duše, v boží sílu a energii, v dědičný hřích…

Nevěřím v Boha, ani v jeho sílu či energii. Věřím v přírodu, v její neskonalou sílu, nikdy neutuchající energii, i v její kruté, avšak spravedlivé zákony. Věřím tomu, že když člověk umře, odejde s ním i jeho duše. A nemyslím si, že dědičný hřích je až přespravedlivý a zbytečně svazuje člověka, který k němu přišel jako slepý k houslím. Myslím si, že realitu si vytváříme sami. Svou vlastní volbou, protože vždy máme na výběr, i když se nám může mnohdy zdát, že volit nemůžeme. Není tomu tak. Vždy máme na výběr minimálně ze dvou možností.

Nevěřím v Boha a poslední dobou přestávám rozumět lidem. Nechápu, co se to děje s lidskou duší už za života. Stačí se jen rozhlédnout po světě. V Alžírsku je muž schopen takové nenávisti, že mu nedělá problém vymlátit mozek z hlavy vlastnímu dítěti a jeho matce podřezat krk. A Afghánistánu ukamenují ženu za to, že byla znásilněna, neboť se provinila tím, že při tomto násilnickém činu byla nevěrná svému manželovi. V Bangladéši je na denním pořádku, že muži zaslepení svým vlastním egoismem mrzačí dívky tím, že jim vchrstnou kyselinu do obličeje jen proto, že si je nechtěly vzít za muže. Kyselina dívkám rozleptá maso, spálí jim kůži na škvarek a oslepí je. Evropa a Spojené státy však nejsou žádnou výjimkou. Na denním pořádku jsou zde případy, kdy dospělí lidé unášejí děti, mučí je, znásilňují a zabíjejí jen pro vlastní sexuální uspokojení.

Co se tedy stalo s lidskou duší? Co člověka dohnalo k tomu, že se potácí v takovýchto temnotách?