Blacksnow

Včera, 2.11. byly dušičky. Památka zesnulých. In commemoratione omnium fidelium defunctorum. Mám tenhle čas moc ráda, protože v těchhle chvílích člověk vidí, že na lidi, kteří již nejsou s námi, se nezapomnělo. Jen doufám, že to není jen proto, že nám to říká kalendář.

Při pohledu na hřbitov plný blikajících světýlek cítím naději, že to s lidskou rasou ještě není tak špatné. A teď nemluvím o náboženství, neboť věřící rozhodně nejsem. Každopádně dnešní Památka zesnulých navazuje na první listopadový den, který je v liturgickém kalendáři svátkem Všech svatých. Památku věrných zemřelých zavedl roku 998 clunyjský opat Odilo vlastně především proto, že chtěl konkurovat pohanským zvykům a obřadům. Křesťanská tradice říká, že během tohoto období by lidé měli navštívit hřbitov, rodinný hrob, prostě místo, kde jsou pochovaní jejich blízcí. Na tomto místě by měli zapálit svíčku a měli by sem také položit živé květiny, což by mělo symbolizovat víru ve věčný život a přesvědčení, že život smrtí nekončí.

Mám hřbitovy ráda. Možná je to morbidní, ale já to tak necítím. Pro mě vždy byl a stále je hřbitov místem klidu a míru. Nezáleží na tom, kým ti lidé byli, když žili, nezáleží na tom, jestli měli hodně peněz, nebo žádné, jestli byli šťastní, nebo zdrcení životem, jestli umřeli mladí, nebo v požehnaném věku. Tady leží všichni na stejném místě, zasypaní stejnou zeminou. Vždycky mi tady dojde, jak je život krátký a vzpomenu si, na co všechno jsem se nestihla zeptat těch lidí, kterým sem jdu zapálit svíčku. Spadne na mě lítost? Možná na chvíli ano.

Miluju ty chvíle, kdy zapálím svíčku, položím ji na hrob a na chvíli se zastavím. Zadívám se na ta jména a data vyrytá do náhrobního kamene a chvíli vzpomínám na lidi, kteří už tady nejsou se mnou. Někdy cítím, jak mi oči zalijí slzy, jindy se usmívám a vzpomínám na rodinné historky, nebo se mi vybavují rodinná fota. A hlavně děkuji za to, že ti lidé byli součástí mého života, protože ho všichni obohatili.

Ze svého bytu vidím na hřbitov, na malý vesnický hřbitůvek, který leží ve stínu stoletých lip. A myslím si, že je to ten nejkrásnější výhled, jaký bych si mohla přát. Vždy, když jdu večer spát, zadívám se na něj a pokaždé vidím alespoň jeden blikající plamínek svíčky. Já takhle vzpomínám na své blízké zesnulé každý den. Popřeju jim dobrou noc a usínám o to klidněji a mírumilovněji.