Co to ten Paroubek s těmi obyčejnými lidmi má? Nejenže k nim mluvil na svých billboardech, ale ještě je oslovuje i po volbách. Znáte nějaké obyčejné lidi? Já ne. Mám kolem sebe samé výjimečné osobnosti, prostě lidi, kteří si nezaslouží označení obyčejní lidé.

A proto mi nejobyčejněji připadá pan Paroubek, snad proto prohrál. Obyčejní lidé prohráli, pan Paroubek prohrál.

Během jediné jízdy

Pohár do dna vypít

Během jediného dne

Ocitla jsem se v místě

Kde jsem nikdy nebyla

A přesto jsem věděla zcela jistě

Co se stane, co uvidím

Naše těla spolu tančí,

V jakémsi zběsilém tempu

V bláznivém tanci

Či v tanci bláznů

Nemá smysl hledat vnější důvody

Spíš se děje něco ve mně

Duše pořádá průvody

Nevěry a věrností

Touha je reálný hřích

Temnota vždy láká

Tvůj smyslný smích

Honí mě za bdění i ve snech

A tak tam mezi nimi tupě sedím a nevím, co udělat. Být dál zticha? Začít řvát? Odejít? Zůstat? Třeba, kdybych do nich foukla, rozplynuli by se jako dým. Rozpadli by se na prach. Třeba kdybych se štípla, tak se probudím ze špatného snu. Au!! Tak to není sen. A zvony na kostele zvoní a já vím, že další nekonečná hodina je pryč. Proč je jen ten čas takhle relativní?

A tak jsem musela na chvíli pryč. Chodím po ulicích, které neznám. Nevím, kam jdu. A je mi to jedno. Hlavně že se pohybuji po volném prostoru. Zhluboka se nadechnu. Jde to. Nádech. Výdech. Z plných plic. Zapomenout kde zrovna jsem. A prostě jít. Hlavně jít někam. I když myšlenky se obrací k návratu. Budu se tam muset vrátit. Narazím na nějaký park a vejdu do něj. Hluky ulice a lidského života jsou zde tlumené. Najdu si prázdnou lavičku a posadím se. Nic nedělám. Na nic nemyslím. Jen sedím. Dívám se.

Po chvíli uslyším šustění ve větvích někde za mnou. Pomalu se otočím a opatrně se rozhlížím. A najednou ji vidím. Malou černou veverku, jak z lísky obírá oříšky. Nevadí jí, že ji pozoruji. Klidně dál pokračuje ve své práci, jen občas se rozhlídne, jestli jí nehrozí nějaké nebezpečí. Taky se podívám, ale široko daleko jsme jen my dvě. Já. Ona. A tak jsme v bezpečí. Obě. A zvony opět zvoní. Začíná se smrákat. Taky se ochladilo. Veverka najednou seskočila z lísky a po zemi cupitala k vedlejšímu stromu. Vyskočila na mohutný kmen, vyšplhala rychle nahoru a ztratila se mi ve větvích.

A najednou jsem v tomhle cizím městě byla zase sama. Po obloze pluly šedivé mraky a zakryly zacházející slunce. Na chvíli se zbarvily do oranžova, ale jakákoliv barva rychle zmizela a zbyla zase jenom šeď. Vydala jsem se znovu na cestu, ale nešla jsem zpátky. Ještě ne. Chtěla jsem být ještě nějakou chvíli sama.

Účelem umění je podle Durycha vyjadřování hodnot. Bere umění jako součást každodenního života, která nám pomáhá chápat vše, co se děje kolem nás. Umění je obrazivá schopnost. Díky umění nabývají holé názvy konkrétních tvarů. Durych tedy vidí v umění nezbytnou potřebu lidského života. Každý člověk podle něj má uměleckou schopnost. Neboť umění potřebuje ke svému životu. Tato schopnost nemusí být výjimečná, ale musí mu postačit k tomu, aby jeho umění dokázalo zhmotnit holé názvy, jež nás všechny obklopují.

Jak jsme již řekli, účelem umění je vyjadřovat hodnoty a jeho účelem je zobrazovat holé názvy. Umění člověku pomáhá, aby pochopil a tím pádem i snáze přijal vědu. Můžeme tedy spolu s Durychem prohlásit, že umění vychází z potřeby vychovatelské. Umění vychovává a umělec je vychovatelem. Jak dobře víme, nejdůležitější role výchovy tkví v tom, že díky ní z lidí nebudou jen zvířata. Výchova lidi posune dále. Blíže ke společnosti. Je samozřejmé, že i samotná výchova má své chyby a slabá místa. Ale i přesto všechno zůstává výchova nenahraditelnou součástí lidského života. Je to výchova, která člověka vyvede ze stádia pouhého následování přírodních zákonů.

Podle toho, co tady padlo, bychom měli přiznat, že umění v životě potřebujeme. Všichni do jednoho. Jak říká Durych, umění je stálou nutností života, od narození až do smrti. A také proto se umění musí držet skutečnosti a rozumu. Kdyby umění překročilo tyhlety hranice, kdyby se nechalo zlákat pudy a vášněmi, člověk bude zmaten a nebude vědět, co takové umění představuje. Nemusíme chodit daleko, vždyť umění ukáže člověku věci, které by člověk jinak neviděl, i kdyby se na ně díval každý den.

Text odkazuje k esejím Jaroslava Durycha (2. prosince 1886, Hradec Králové – 7. dubna 1962, Praha).

Žijeme v době, kdy existuje takové množství umění, jaké si snad ani nedovedeme představit. Denně se na nás valí hodiny a hodiny nové hudby tolika žánrů, že je jeden člověk ani nedokáže vyjmenovat. Každý týden do kin přicházejí nové premiérové filmy, že můžeme každý den jít na jiný, v pondělí na historický, v úterý na love story, ve středu na fantasy, ve čtvrtek na českou klasiku, v pátek na akční film, v sobotu na detektivku a v neděli třeba na thriller. V knihkupectví dennodenně objevujeme nové knihy, je jich tolik, že si ani nestačíme přečíst jejich tituly, natož abychom stihli přečíst celé knihy.

Je tedy lepší poznávat stále nové věci? Nebo je lepší držet se zuby nehty prověřených klasiků? Mohou nám novinky dnešního umění, z nichž velká část vznikla jen kvůli tomu, že za ně někdo dobře zaplatil, nahradit, nebo alespoň na chvíli zastoupit díla, která se často “proslavila”  až po smrti svých autorů?

Patřím do té skupiny lidí, kteří si váží klasiků a jejich děl. Věřím, že i po těch staletích, dnes, kdy se doba závratně změnila, nám mohou všechny něco dát, stačí v nich hledat. Tím nechci říct, že by člověk měl zanevřít nad věcmi, které vznikají dnes, ani náhodou. Jen si myslím, že dnes člověk musí lépe a poctivěji hledat. Hlavně proto, aby mezi tím nepřeberným množstvím našel něco, co stojí za to, aby s tím člověk “ztrácel” svůj čas.

Přijížděla jsem vlakem do Prahy a z okna koukala na letadlo, které bylo krásně vidět na modré obloze. Najednou jsme začali letadlo “předjíždět” a já jsem si říkala, že se to nezdá, ale že ten vlak jede asi rychle a pořád zrychloval. Pak jsem si letadlo prohlédla podrobněji a došlo mi, že letí opačným směrem. …stane se

Když jsem se dnes koukla do zahrady, co děti dělají, byla jsem trochu v šoku. Děti, tak ve věku 4 let, si hrály s dlažebními kostkami. Tak tak že je unesly, ale ani to jim nezabránilo, aby je v malých ručičkách, které se jim pod náporem třásly, zvedaly nad hlavu. Když jsem se tak rozhlížela po zbytku areálu a hledala nějakou osobu, která by na ně měla dávat pozor, brzy jsem ji objevila. Byla to paní ve středních letech, stála k dětem otočena zády a světě div se, v rukou třímala mobilní telefon, který zcela zaujímal její pozornost. Že by zapomněla

Komu už tedy svěřit své děti než jeslím a školkám , které jsou, nebo tedy by měly být, specializovaným střediskem? A když děti do nějaké školky přihlásíte, co potom? Po těchhle výjevech se celý den bát, jestli příslušnou paní učitelku bude víc zajímat starost o svěřená dítka, nebo její mobil? Jsem trochu zmatená.

Pamatuju si na ty pilulky. Byly ve skleněné lahvičce a bylo jich dost. Kupodivu mě tehdy nikdy nenapadlo, co by se mohlo stát, kdybych je spolykala všechny najednou. Ale napadá mě to teď. Co by se vlastně stalo? Byly bílé. A každý den jsem si vzala vždy jednu kuličku a nic mě netrápilo. Jak jsem se k nim vlastně dostala? Bolela mě hlava.

Bolesti mě sžíraly a nic víc ke mně nepustily. Nejdřív byly občasné. Později už všudypřítomné. Následoval zástup doktorů a každý se snažil zjistit, co mi je, svou vlastní cestou. Odběry krve. Měření tlaku. Zkouška rovnováhy a orientace v prostoru. EEG. Všechno marně. Nikdo na nic nepřišel. Bolesti hlavy zůstávaly. Až na konec přišel jeden pan doktor s bílýma pilulkami. Byla to moje záchrana? Spíše cesta do temnoty, jenže to jsem ještě tehdy nevěděla. Pan doktor říkal, že si mám každý den vzít jednu pilulku. A tak jsem taky činila.

Každé ráno jsem jednu spolkla, nad ničím nepřemýšlela a hlava pomalu přestávala bolet. Vlastně úplně všechno přestávalo bolet. Tělo malátnělo a duše ke mně přestávala promlouvat. Ještě občas v noci se snažila mi něco sdělit, říci mi, co ji trápí, ale to ji brzy umlčel spánek a ráno bílé pilulky. A pak jednoho dne už ke mně nepromluvila. Vůbec. Hlava nebolela, tělo nic netrápilo a já jsem byla ve své otupělosti svým způsobem šťastná a spokojená. Ani nevím, kdy přesně mi došlo, že to takhle nechci. Chyběly mi jakékoliv pocity, chyběly mi monology mé duše a kupodivu mi chyběly i ony bolesti hlavy. Proč? Protože s nimi jsem alespoň měla pocit, že žiju. S bílýma pilulkami jsem jen přežívala. Ano, netrápila mě s nimi žádná bolest, ale netěšila mě ani žádná radost. Z mého života se vytratil úžas nad každodenními krásami. Vše jsem brala jako samozřejmost. Ovládl mě nezájem. Ale naštěstí mi to začalo vadit.

Ze dne na den jsem prášky vysadila. Postupně se vrátily nejen bolesti hlavy, ale také ostřejší zrak, citlivější sluch a jasnější mysl. Má duše ke mně začala opět promlouvat. A já jsem ji slyšela. Já jsem jí naslouchala. Já jsem chtěla slyšet, co říká. Co ji trápí. Z čeho má radost. Čeho se bojí. Nad čím přemýšlí a proč. Má duše byla opět moje. A snad z té samé radosti nad tím, že skončilo přežívání a že přišel na řadu opravdový život, bolesti hlavy pomalu a samovolně odešly. Jednou za čas se vrátí. Snad aby mi připomněly, že žiju. Žiju opravdový život s pravými bolestmi, které prostě k životu patří a nemusí být umlčovány bílými pilulkami.

Už Sigmund Freud vycházel z toho, že naše slova vycházejí spíše z našeho nevědomí než z vědomé mysli. Co je to vlastně nevědomí?  Je to ta část našeho já, které se většinou sami vyhýbáme. Je to taková krabice s nepříjemnými, trapnými či nesnesitelnými věcmi, které nám samotným na nás vadí. Dostat se do této krabice není až tak jednoduché, ale i sám “nositel” může být velmi překvapen, když se do ní opravdu dostane. A co teprve někdo jiný, kdo pochopí naše myšlenkové cestičky? Naše krabice je velmi zajímavým zdrojem informací o nás samotných. Alespoň takového názoru byl sám Sigmund Freud. Dodnes je především v německu velmi oblíbená hra freudovské přeřeknutí. S chutí zúčastnění analyzují každou chybu na úmysly, které prozradila.

O oblastech našeho já, se kterými se moc nekamarádíme, vypovídá nejen to, co uděláme, ale i to, co neuděláme. Stejně tak zapomínání i chybné výkony jsou jen a pouze důkazem našich nevědomých konfliktů. A jak se  říká, máme je všichni a ten, kdo tvrdí, že je nemá, jich má nejvíce. Jen o tom neví. Jsou lidé, kteří budou brát poukázání na své nevědomí jako okno do sebe sama a začnou se jím zabývat. Druhá skupina lidí vše popře, popřípadě připustí, že se něco takového stalo, ale bude to pro ně jen náhoda. Nebo alespoň takovou věc budou na veřejnosti prezentovat jako náhodu.  Proč by také měli odhalovat před ostatními to, co skrývají sami před sebou? Jen proto, že je zradilo vlastní nevědomí?

A proč nás vlastně naše nevědomí zradí? Asi by bylo příliš brát to jako zradu. Vždyť naše nevědomí je součást našeho já. Naše nevědomí jen říká to, co se my bojíme vyslovit. Freud v této “zradě” vidí jakýsi kompromis. Kompromis mezi naším nevědomím a naší prezentací na veřejnosti. Naše nevědomí jen o sobě chce dát vědět a přitom nám dává možnost, či spíše jakousi únikovou cestu, abychom se od jeho projevu mohli distancovat.

Kdo je však schopen a ochoten naslouchat svému nevědomí, může se brzy stát pánem v sobě samém. A nemusí se nakonec řídit ani “náhodou” či “osudem”. Samozřejmě že chyby, přeřeknutí, přeslechnutí i přepsání patří k našemu životu a nebylo by úplně správné za každou “chybičkou” něco hledat, ale možná bychom se některým mohli vyvarovat, kdybychom věnovali více pozornosti signálům, které k nám naše nevědomí vysílá. Před nevědomím neutečeme!

Jen proto, aby se mohla koupat v jejich krvi, neboť věřila, že jí taková koupel zaručí věčné mládí. Někoho vám to připomíná? Nutno připomenout, že Alžběta Bathory, zvaná Čachtická paní, se narodila až roku 1560, i přesto je Alžběta Báthory považována za největší ženskou vražedkyni v dějinách lidstva. Řada autorů a badatelů jí připisuje až 650 případů vražd. Zřejmě ne zcela duševně zdravá Alžběta se také podle pověstí koupala v krvi mladých dívek, aby omladila své tělo i duši.

Ale vraťme se ke Kateřině Lažanské. Kronikář Václav Hájek z Libočan ve 30. a 40. letech 16. století působil na Karlštejně jako děkan. Je tedy na místě, že mu neuniklo nelidské řádění urozené paní Kateřiny Bechyňové z Komárova a na Pěčíně, manželky purkrabího pana Jana Bechyně z Lažan. Jako děkan s ní přicházel úředně často do styku. Rozhodl se proto do těchto krvavých věcí zasáhnout a podal žalobu u komorního soudu v Praze, kterému příslušelo vyšetřování přečinů feudálů. Výslechy svědků by měly být dodnes zaprotokolovány v registrech komorního soudu.

Z výslechů se dozvíme, že paní Kateřina byla velmi brutální a chladnokrevná žena. Svědčilo proti ní sedmnáct osob, z toho deset žen. Korunním svědkem obžaloby byl kožešník z Nového Města pražského Prokop, zvaný “Papež”. Jeho sestru ubila paní šlechtična na schodech pohrabáčem. Dorotu, dceru kováře z Pěčína, nechala zavěsit hlavou přes bidlo dolů, a k hlavě dala přivázat moždíře. Když už bylo zřejmé, že Dorota mučení nepřežije, poslala ji k matce domů. Zde nešťastnice hodinu po příchodu skonala. Podobně zahynula v šestnácti letech jakási Hedvika, na jejíž smrti přiznala spoluvinu Manda Vaňková: “Paní byla s námi, kázala nám bíti pannu Hedviku, až zemřela.” Tato Manda přiznala i bití a usmrcení těhotné Kačky Matějkovy. Vrátný Linhart doznal, že obě děvečky byly sneseny do dolního hradu, kde zemřely. “Mne kázala paní pak synu bíti, i bil mne, a kdyby mne bil víc, snad by mne, starce, ubil,” doplnil o sobě. Také dceru vrátného Kateřinu léčili z ran, které způsobila krutá vražednice.

U paní Kateřiny bohužel nebylo výjimkou, že často vláčela některou ze svých služebných za vlasy po komnatě. A pacholka, který jí odporoval, že právě nemá čas, nechala bez provazu vhodit do hladomorny, a z kočky, která jí potrhala krajky, dala zaživa stáhnout kůži.

Že sadistické týrání nebylo žádným hradním tajemstvím, dosvědčovalo veršování, které v té době kolovalo po Praze:

“Dál od Karlštejna, dál, dál! Tak náčelník lapků zavolal.

Tam místo nás jiný morduje, krev panen pije a hoduje.”

Přestože svědectví v procesu byla výmluvná, snažila se paní Kateřina řadu svědků podplatit. A že člověk podplatitelný je, se projevilo hned při zahájení soudu 5. ledna 1534, kdy přísedící najednou slyšeli o “dobrotivé a laskavé paní”. Ranhojič Duchek Smejkal z Líhy však přiznal, že manželka purkrabího mu poručila, aby soudu “o těch mordích nic neříkal”.

Komorní soud za předsednictví Vojtěcha z Pernštejna zasedal krátce, do 16. ledna 1534, a rozsudek vynesl 23. ledna 1534. Letopisec 19. století uvádí: “Item, v pátek hned potom odsouzena paní Kateřina hrdla pro rozličné mordy, kteréž učinila nad svou čeledí, děvečkami i některými mužského pohlaví, kteréž jest rozličně mordovala, řezala nožem hustě těla jejich, koží odírala, solila, drala vochlemi, a jinak rozličně a neslýchaně je mučila. A zamordovala jich, jak sama přiznala, čtrnácte osob.”

Paní Kateřině se dostalo krutého trestu. Byla odsouzena k umoření hladem v Mihulce, jedné z věží Pražského hradu, kam ji vsadili 27. února 1534; tady 15. března téhož roku také zemřela. Stalo se tak za panování českého krále Ferdinanda I. Habsburského.

Tím však záležitost zdaleka neskončila. Původce procesu – Václav Hájek z Libočan – byl už 30. dubna 1534 zažalován ovdovělým Janem Bechyněm z Lažan pro krádež klenotů a zbaven děkanství na hradě. Čáslavský rytíř Václav Halaš z Radimovic zachoval, že “Hájka jako lotra přivezli podvázaného pod koněm z Karlštejna do Prahy”. Není známo, zda to byla odveta karlštejnského purkrabího, kterému Hájek procesem pošramotil rodinnou pověst, ale jisté zůstalo, že dva dny po smrti paní Kateřiny 17. března zemřel náhle nejvyšší hofmistr Českého království a tehdejší předseda komorního soudu pan Vojtěch z Pernštejna, kterého hned druhý den z Prahy odvezli do rodinné hrobky v Pardubicích. Spěch s jeho pohřbem v době, kdy smuteční obřady za nejvyšší zemské hodnostáře trvaly často až měsíc, byl nezvykle nápadný. Byl snad až ten poslední obětí Kateřiny Bechyňové?