Blacksnow

Jaroslav Durych si ve svých esejích klade otázku, zda je umění obyčejnou součástí každodenního života, nebo je něčím výjimečným? Je umělcem jen někdo vyvolený, nebo jsme umělci tak trochu všichni? Někteří lidé jsou „umělci“ a všeobecně se to o nich ví. U jiných lidí se zase může zdát, že celý život prožili bez umění. Je to realita? Nebo je to jen zdání? Jak umění berou sami umělci? A co ostatní lidé? Berou umění jako něco mimořádného, nebo si naopak myslí, že umění je spíše řádné než mimořádné?

Účelem umění je podle Durycha vyjadřování hodnot. Bere umění jako součást každodenního života, která nám pomáhá chápat vše, co se děje kolem nás. Umění je obrazivá schopnost. Díky umění nabývají holé názvy konkrétních tvarů. Durych tedy vidí v umění nezbytnou potřebu lidského života. Každý člověk podle něj má uměleckou schopnost. Neboť umění potřebuje ke svému životu. Tato schopnost nemusí být výjimečná, ale musí mu postačit k tomu, aby jeho umění dokázalo zhmotnit holé názvy, jež nás všechny obklopují.

Jak jsme již řekli, účelem umění je vyjadřovat hodnoty a jeho účelem je zobrazovat holé názvy. Umění člověku pomáhá, aby pochopil a tím pádem i snáze přijal vědu. Můžeme tedy spolu s Durychem prohlásit, že umění vychází z potřeby vychovatelské. Umění vychovává a umělec je vychovatelem. Jak dobře víme, nejdůležitější role výchovy tkví v tom, že díky ní z lidí nebudou jen zvířata. Výchova lidi posune dále. Blíže ke společnosti. Je samozřejmé, že i samotná výchova má své chyby a slabá místa. Ale i přesto všechno zůstává výchova nenahraditelnou součástí lidského života. Je to výchova, která člověka vyvede ze stádia pouhého následování přírodních zákonů.

Podle toho, co tady padlo, bychom měli přiznat, že umění v životě potřebujeme. Všichni do jednoho. Jak říká Durych, umění je stálou nutností života, od narození až do smrti. A také proto se umění musí držet skutečnosti a rozumu. Kdyby umění překročilo tyhlety hranice, kdyby se nechalo zlákat pudy a vášněmi, člověk bude zmaten a nebude vědět, co takové umění představuje. Nemusíme chodit daleko, vždyť umění ukáže člověku věci, které by člověk jinak neviděl, i kdyby se na ně díval každý den.

Text odkazuje k esejím Jaroslava Durycha (2. prosince 1886, Hradec Králové – 7. dubna 1962, Praha).