Blacksnow

Ve svém rozsáhlém teoretickém díle se Richard Wagner zabývá mimo jiné i tím, zda vůbec a jakým způsobem má vliv podnebí na umělce a jeho následnou tvorbu uměleckých děl. Jako radikální reformátor přináší i v tomto směru neotřelý pohled.

Richard Wagner nám prezentuje svoje přesvědčení, že příroda tvoří umělce. Ne však jak bychom mohli předpokládat. V mírných či teplých pásmech, kde je podnebí k člověku přívětivé, kde si příroda umělce hýčká, nemůže podle Wagnera vzniknout pravé umění. Jelikož se zde příroda o člověka – umělce stará, ten nemá žádné potřeby ve směru sebevývoje. A co by tedy mohlo vzniknout z duše člověka, jež se o sebe ani neumí postarat? Jak by mohl přijít s něčím objevně krásným umělec, jež je zcela obskakován Matkou přírodou. Jeho život je zcela naplněn. Nic mu nechybí.

Oproti tomu člověk – umělec, jež žije v místech, která jsou pro všednodenní život méně pohostinná, je vystaven jakési zkoušce. Příroda ho nehýčká, podnebí mu svým způsobem hází klacky pod nohy. Tento člověk – umělec je nucen postarat se sám o sebe. Teprve tento umělec, který jistým způsobem strádá, je schopen dozrát v úplnou bytost. Je mu tímto odpíráním umožněno uvědomit si svou vlastní sílu, poznat své schopnosti a možnosti.

S člověkem – umělcem je to jako s dítětem. Pokud matka své dítě rozmazluje, hýčká a dělá vše, co mu na očích vidí, vyroste z něj člověk neúplný. Neustále na někom závislý. Nesamostatný. Člověk, jež dostane vše, po čem touží. Dál již se nesnaží, protože nemá proč. Proč by taky měl? Z jakého důvodu? Víc přece nepotřebuje. Zato dítě, kterému je dopřán vlastní vývoj, které je ve své výchově od matky odstaveno, je nuceno postavit se na vlastní nohy. Podívat se životu zpříma do očí a začít bojovat.

Stejně tak je to s umělci. Pouze umělec, jež je vystaven strádání, jež je nucen postavit se na vlastní nohy, pouze ten je schopen vyvíjet se. Pouze ten je schopen stát se nezávislým. Nezávislým na přírodě. Nezávislým na všech dalších subjektech. Tento člověk se podle Wagnera vyvíjel směrem od přírody a pouze tento člověk je schopen vytvářet umění. Nikoli člověk jež je na přírodě závislý a tedy svým způsobem primitivní.

Pokud budeme vycházet z Wagnerových přesvědčení a hledat zrod umění, místo, kde to všechno začalo, najdeme je v místech, kde byla příroda k umělcům tvrdá. Nebudeme je hledat na prosluněných plážích, nebudeme je hledat v zelených hájích. Wagner připomíná, že zrod umění musím hledat v Řecku. Na skalnatém pobřeží, na kamenité půdě. Neboť právě řeckému umělci nebylo dopřáno ideální podnebí, ale byl vystaven strádání, jež ho vychovalo a stal se z něj samostatný člověk. První umělec byl tedy Řek. Činný člověk, jež dokázal stvořit, jak konstatuje Wagner, čistě lidské umění.

Řeckému umělci šlo o to, ve své nezávislosti na přírodě, vytvářet díla, jež by vycházela z něj. Z člověka. Wagner podotýká, že řecký umělec v sobě jako v člověku, viděl nejvyšší výtvor přírody, a proto při tvorbě umění vycházel sám ze sebe. Podle mého nejenže v sobě vidí nejvyšší výtvor přírody, ale také při tvorbě umění vychází umělec i z jakési hrdosti sám na sebe, že dokáže tvořit i v podmínkách, které tomu nejsou zdánlivě zcela přizpůsobeny. Zdánlivě je zde důležitý výraz, neboť právě tyto nedokonalé podmínky dělají z člověka umělce. Právě tyto nedokonalé podmínky, toto nedokonalé podnebí způsobí, že se člověk stane nezávislým a tedy schopným tvořit.

Umělecká díla těchto nezávislých umělců poté podle Wagnera dokáží zaplnit mezery, které nám chytrá Matka příroda v našich životech zanechala. A umělci je zaplní samostatnou a tvůrčí činností, jež je pro náš život tak důležitá.

Richard Wagner vidí v umění jakési spojení člověka s přírodou. Poté, co se člověk – umělec od přírody osamostatnil, jeho dílo, vše co do něj dal, útrapy, strádání i radosti a potěšení, to vše jej vede zpět k přírodě. K jakémusi znovushledání. Umělecké dílo znovu spojí to, co přirozený vývoj svým způsobem rozdělil. Samozřejmě nikdy nedošlo a nedojde k úplnému oddělení umělce od přírody, neboť umělec z přírody čerpá, k přírodě se obrací. Příroda jej zrodila. A jen díky přírodě poznal sám sebe a je tím, kým je.

Když bychom se ovšem podívali na současného umělce, kdo to vlastně je? Z čeho vznikl? Kdo ho ovlivnil? A dále ovlivňuje? Dnešní příroda? To, co z ní zbylo? Dnešní podnebí a prostředí, jež je natolik ovlivněno lidskou činností, že již nic není původní? Nic, co je v současném člověku tedy není výtvorem přírody. Tento boj mezi tělem a duchem trvá v dějinách lidstva již dlouhá staletí. Jak dodává sám Wagner, na současného člověka nemá klimatické příroda absolutně žádný vliv. A proto jeho umění není dílem jakési vazby mezi umělcem a přírodou, ale je dílem uměleckého průmyslu.

Když se podíváme na současného umělce, podnebí, v němž bude tvořit, si může vybrat a libovolně měnit. Dějiny, jež vytvářeli jeho předkové, jsou mu dány. Dějinný vývoj jeho předků byl řízen několika málo lidmi, několika málo náboženstvími.

Umění je udržováno umělci. Tito umělci jsou každý jiný. Jsou plni odlišností. Každý má sovu povahu. Svou představu. Svůj charakter. Svou mysl. Svou duši. Svá umělecká díla. Tito lidé – umělci nám i dnes dokáží předkládat díla, jež nás spojují s přírodou. Jsou to díla, která i dnes zaplňují mezery. Můžeme společně s Wagnerem konstatovat, že dokud budou lidé tvořit umělecké díla z vlastní potřeby, z potřeby přiblížit se přírodě, z potřeby vyjádřit se, z potřeby zobrazit svou vlastní nezávislost, nic jim v tom nedokáže zabránit. Příroda už vůbec ne. A ta se o to ani nesnaží a nikdy nesnažila.