Blacksnow

Klíma se svou filozofií plně řídil také ve svém soukromí, kdy neustále pátral po smyslu života, jeho hodnotě. Hledal důvody pro a proti životu. V jistém významu můžeme Klímovu filozofii nazvat filozofií sebevraždy, o které uvažoval ve svém smyslu nejhlouběji. Klímovo přesvědčení o existenci posmrtného života a jeho obliba iluzionizmu plně podporovaly sebevražedné tendence. Největší a zároveň nejhroznější tajemství tohoto světa spatřoval v jeho nicotě, za níž se všichni plahočí, po níž všichni touží, jíž jsou všichni paralyzováni do té míry, že ji mají za něco. V každé další negativní životní zkušenosti Klíma viděl potvrzení své domněnky, že život jako celek je ve své podstatě špatný. Život a utrpení se staly Klímovi zcela synonymní. Jediná útěcha pro takto myslícího jedince bylo vědomí, že existuje cesta ven, okamžitá cesta pryč z tohoto všeho zla, jímž je obklopen – sebevražda.
Klíma smrt považoval za další začátek, nebylo to pro něj ukončení života, ale možnost přejít do jakési vyšší existence, vyššího poznání. Celý zdejší život a svět kolem nás byly pro Klímu úplně bez hodnot. Jediným naším zdejším cílem by mělo být prozření, jehož dosáhneme smrtí. To je smysl našeho lidského bytí. Smrt není konec, pouze proměna. To Klímu vedlo k smýšlení o správnosti suicidálního jednání, neboť byl přesvědčen, že posmrtný život je lepší než ten současný. Proto Klíma ve svých přípravách na sebevraždu, o kterých se podrobněji zmiňoval pouze ve svých denících, velmi pečlivě dbal na to, aby jeho sebevražda nebyla brána jako únik z těžkostí či nutnost. Pro něj to byl jen přechod do dalšího života. Zcela dobrovolný přechod, o který se nakonec nikdy nepokusil. Umřít, dobrovolně odejít z tohoto světa do toho dalšího, pro něj bylo něčím krásným až heroickým. Klíma se tímto životem cítil stísněn. Prožitek smrti se udržoval v Klímově mysli již od jeho hrůzného zážitku z dětství. Občas se nám může zdát, že v Klímově názoru na smrt vládne nejednotnost. Jednou popisuje hrůznou tvář smrti a jindy je to pro něj nejvyšší štěstí. Zcela jasný názor měl však na posmrtný život, nikdy o něm nepochyboval, ač jej mnohdy popisuje velmi nevábně. V romanetu Utrpení knížete Sternenhocha je posmrtný život děsivým domem s velkou spoustou místností, jimiž je hlavní hrdinka vláčena a uvnitř sadisticky mučena. I další kratší povídky a novely obsahují povětšinou popis smrti či posmrtného života, jenž je líčen velmi hrůzně až strašidelně, mnohdy je spojen s až halucinačními přeludy. Přesto Klíma věřil, že po smrti nás čeká něco “vyššího”. V soukromých záznamech se zmiňuje o “nerozhodnosti”, zda se více těší na samotný akt sebevraždy nebo až na posmrtný život. Neustále byl přesvědčen o neskutečné až nové představě tohoto světa.

Smrt byla pro Klímu tím nejkrásnějším, byla tou vysněnou milenkou, v jejímž lesku a ve své neochotě to přijmout, připadalo lidstvo Klímovi zhoubné a ohyzdné. A je to právě Klímův immortalismus, co zabíralo v jeho filozofii čím dále větší místo a co ho nakonec snad odvrátilo od sebevraždy. Víra v posmrtný život ho kupodivu poslala zpět do života. Protože věřil ve svou nesmrtelnost, nemohl přeci zemřít, ani svou vlastní rukou se mu to nemohlo podařit. Ve své filozofii byl přesvědčen o nutnosti a správnosti suicidia, ale zároveň jeho logickou obranou proti tomu byla víra v nesmrtelnost. Pojetí života jako něčeho absolutního nakonec Klímu zachránilo před sebevraždou. Jestliže jsem přeci nesmrtelný, ztrácí sebevražda jakýkoliv smysl. Klíma na svém žebříčku hodnot zrovnoprávnil život se smrtí. O existenci posmrtného života je Klíma stoprocentně přesvědčen, nikdy o něm nepochyboval a velmi těžce nesl skutečnost, že v něj málokdo věří. Jedním z jeho argumentů bylo přesvědčení, že pokud už jednou je, nemůže přece přestat být. Bral zákon o zachování energie jako důkaz své nesmrtelné a nezničitelné existence. Duch byl pro něj stejně nesmrtelný jako svět, protože oba dva ztotožňoval. Proti Klímovi se ozývaly hlasy mající za to, že víra v posmrtný život pouze člověka odpoutává od současných úkolů a problémů. Na to Klíma odpovídal, že každý moudrý pochopí, že náš současný život je jen dílkem ve skládance, jednou malou součástí, která bude mít vliv na naše další existence. Jak prožijeme tento, to se odrazí i na našem budoucím životě.

Život je pro něj představa, smrt nejkrásnější milenkou a po smrti na něj čeká nový vyšší život. Velice svérázně se Klíma pokoušel vyrovnat s úděsnými zážitky svého dětství. “Není toto jen sen? … Není vše – sen? Je smrt? Není vše – posmrtností?” (KLÍMA, Ladislav, Vteřiny věčnosti, Praha, Odeon 1967, s. 130).