Blacksnow

Ladislav Klíma byl známý svými suicidálními tendencemi, ačkoliv se o sebevraždu nikdy nepokusil. Přesto jsou jeho deníkové poznámky plny podrobných příprav na tento čin. Jeho sebevražedné sklony silně ovlivnily jak jeho filozofické tak i literární dílo. Jeho životní pocity byly plny totální nicoty a negace. Klíma se uchýlil k filozofii iluzionizmu, jejímž byl jedním z hlavních českých představitelů. Jeho zájem v tomto směru vyplývá především z hrůzného zážitku setkání se smrtí v rodině a blízkém příbuzenstvu. Iluzionizmus byla jeho obrana proti pocitu ne-hodnot života a proti životnímu utrpení, jež pociťoval. Klímova filozofická tvorba vychází z jeho psychických stavů a je spíše jakýmsi záznamem jeho psychických procesů. A právě v této iluzívnosti světa vidí Klíma tu největší volnost, neboť podle filozofie iluzionizmu je člověk především volní bytostí. Je to jedinec, který po něčem touží, o něco usiluje. Iluzionizmus je tedy voluntarismus, který tím více Klímu přiblížil Schopenhauerově filozofii. Klíma někdy dokonce přímo ztotožňuje vůli s vědomím a tento jeho fiktivní svět je ve svém souhrnu zcela bez hodnoty. Vůle je poté zdrojem “Všemožného”. Jakýsi zápas s nicotou a nehodnotou světa Klíma ukončuje pokusem o ustanovení vlastního sebebožství. Tím, že je pro Klímu svět pouhou iluzí, je pro něj vlastně jakousi hrou, neomezenou hrou plnou různých variací a nekonečných kombinací. A hrající si, v tomto případě, nemůže být jiný než absolutní, tedy bůh. Pokud Klíma bral život jako jakousi nezávaznou hru, představoval si jistě, že z ní kdykoliv může vyjít. Pokud považoval život za hru, mohl ji ze své strany ukončit kdykoliv se mu zachtělo. Stačilo, aby jej nějakým způsobem unavila, omrzela a mohl ji skončit. Toto stanovisko je pro Klímu důležité, svět je pro něj jen hra, současný život je pro něj pouze jakousi stanicí, ze které může kdykoliv odejít na další.

Klíma se nejprve věnoval literárnímu beletristickému dílu, až poté přešel k filozofické praxi, která ho měla odvést od všeho utrpení, jež byl nucen prožívat. Klíma svět kolem sebe vidí jako iluzi, pravda podle něj neexistuje, jde jen o pojem, jež sám sebe vyvrací. Ani absolutní ani relativní pravda neexistuje, z čehož jasně vyplývá, že svět je iluzí, což otevírá Klímovi cestu ke kráse a volnosti. Svět je pro něj zdáním, pouhou fikcí, stejně jako pro Arthura Schopenhauera. A snad i proto byly Klímovi suicidální tendence tak blízké, neboť z takového “nesvěta” není tak těžké odejít. Pro Klímu to bylo jakési východisko, únik od všeho utrpení, cesta pryč. U Klímy snadno postřehneme úsilí po vlastním sebezhodnocení. Klímovy práce, jak filozofické tak i literární, byly pro něj v prvé řadě čistě soukromým záznamem jeho velmi nestálých psychických stavů. Proto veškeré jeho dílo je prostoupeno tematikou sebevraždy a posmrtného života. Klíma považuje sebevraždu za jednu z nejsamozřejmějších povinností člověka. Pokud se v člověku něco proti sebevraždě vzpíná, považuje to za cosi černého v člověku, za cosi zvířecího. Je u něj tedy zcela jednoznačné sepětí mezi soukromým životem a jeho filozofií. Jak jeho filozofie tak i jeho soukromí bylo vedeno za jediným cílem: najít smysl života. Svůj život nebral Klíma moc vážně. Vše, co se za jeho života dělo, co vykonával on sám, bylo pro něj lhostejné a opovrženíhodné. Neboť on nahlédl dále, nahlédl za hranici života a věřil, že tam není konec. Byl přesvědčen, že následuje pokračování.

Klíma samotný si snad ani neuvědomoval, jak hlubokou jizvu mu zanechalo na duši úmrtí příbuzných. Byl to základní kámen pro jeho nihilistickou polohu. Toto setkání se smrtí vyvolalo v Klímovi jakési nezvratné přesvědčení o lidsky nepodmíněné oblasti absolutna. Období, které nejvíce ze všeho poznamenalo jeho život i jeho filozofii popisuje Klíma takto: “Během osmi měsíců zemřela má matka, babička, teta a zbylá sestra; já systematicky jsem hanobil kříže v okolí města, dělal skandály v kostele, rozhazoval v nedostatku pum anarchistické letáky atd. -, až jsem byl vyhozen v 1. semestru septimy ze všech cislajtanských učelišť – proto, že jsem nazval ve školní úloze, v neznalosti historie, Habsburky – myslím – prasečí dynastií” (KLÍMA, Ladislav, Vteřiny věčnosti. Praha, Odeon 1967, s. 271). Negativní postoje, které v Klímovi vyvolala ztráta svých blízkých, měly zcela jednotný ráz na všech úrovních jeho hodnotového postoje. Úplně se oddal myšlenkám o významu člověka ve společnosti, zatracování světa jako takového. Matku a všechny zemřelé příbuzné obviňoval z toho, že zemřeli. Po jejich smrti k nim zaujal zcela negativní postoj. “Dva bratři, dvě sestry; zemřeli všichni v dětských létech. Protivili se mně všichni až k hnusu, – ne proto, že by byli hnusní, – proto, že stáli mně příliš blízko. Protivili se mně rodiče a nenáviděl jsem je skoro, ač nemohl jsem si na ně stěžovat, proto, že se opovážili být mně ještě blíže, (…) již v prvních létech tohoto živůtku pociťoval jsem sebe a lidstvo jako dvě spolu válčící moci” (tamtéž, s. 269). Začal opovrhovat všemi lidmi. O co mu byli bližší, tím více se od nich oddaloval. Nesnášel fyzický kontakt, i jen pouhý letmý dotek u něj vyvolával pocity zvracení a hnusu. Nejvíce ze všech obviňoval svou matku, která mu byla přirozeně nejbližší. Mateřskou lásku poté považoval za největší iluzi. Ke Klímovu morálnímu inventáři brzy patřila lhostejnost a opovržení vůči všemu lidskému.