Něžná. A co on?

Povídka F.M Dostojevského Něžná je zmateným vyprávěním muže, jemuž doma na stole leží mrtvola jeho ženy.Ta před nějakou chvílí spáchala sebevraždu skokem z okna. Jednalo se o nerovný svazek mladičké šestnáctileté dívky a zastavárníka s vyhraněným životním názorem.

„A tu jsem se oženil. Zdali náhodou nebo ne, nevím. Ale když jsem ji přiváděl do svého domu, myslel jsem, že si vedu přítele; velmi jsem potřeboval přítele. Věděl jsem jasně, že přítele si musí člověk připravit, zpracovat, ba i přemoci.“

Ona byla sirotek. Chtěla získat nějaké peníze, aby se mohla stát vychovatelkou. Všechno začalo tím, že ji tetička, u které žila, chtěla provdat za starého řezníka. Ten prostě potřeboval matku pro své děti. Ale zastavárník se to dozvěděl a jelikož mu na ní záleželo, nechtěl, aby se za řezníka provdala. Proto si ji vzal sám.

„A mimo to jsem se tehdy již ničeho nebál. Bylo mi přece zřejmé, že se jí tlustý kupec tak jako tak víc protiví než já, který jsem pro ni byl, když jsem tam tak čekal u dveří, vysvoboditelem. Však já jsem tomu dobře rozuměl! Ó, podlosti člověk zvláště dobře chápe! Opravdu podlosti? Jak zde soudit člověka? Což jsem ji nemiloval už tenkrát?“

Zastavárník si byl až moc dobře vědom své role zachránce. Byl přesvědčen, že mu dívka musí být vděčná. A podle toho se od počátku ke své novomanželce také choval.

„Když jsem ji přivedl do svého domu, vyžadoval jsem dokonalou úctu k sobě. Chtěl jsem, aby mě zbožňovala pro mé utrpení – a zasloužil jsem si to. Ano, vždycky jsem byl hrdý, chtěl jsem buď všechno – nebo nic.(…) A hlavní věc – tehdy jsem se na ni díval už jako na svou a nepochyboval jsem o své moci. Víte, je to nesmírně slastný pocit, když už člověk nemá pochybnosti. (…) Byl jsem spokojen sám se sebou. (…) Ach, z jakého bahna jsem ji tehdy vytáhl! Vždyť musela chápat a ocenit můj skutek! Líbily se mi tehdy i určité myšlenky, třeba to, že mně je jedenačtyřicet a jí teprve sotva šestnáct. Uchvacovalo mě to, tento pocit nerovnosti; jaká slast, jaká úžasná slast!“

Dívka svým způsobem zastavárníka milovala. Byla schopna žít s ním jako rovnocenná manželka. Zastavárník však svým postojem k ní všechno kazil. Měl neustále potřebu jí dávát najevo svou nadřazenost, myslel si, že si ji tím lépe získá. Ona chtěla hřát, žhnout. On zůstával chladný. A tak jejich svazek vyústil do naprostého nepochopení na obou stranách.

„Hlavní věc, že hned od počátku, ať se jakkoli přemáhala, vrhala se ke mně s láskou, vítala mě nadšeně, (…). Ale já každé takové vzplanutí hned zchladil studenou sprchou. V tom totiž byla moje idea. Na nadšení jsem odpovídal mlčením, blahosklonným ovšem… Ona brzy zpozorovala, že je mezi námi rozdíl a já že jsem – záhada. A já jsem o tuto záhadnost usiloval. Vždyť snad jen proto, abych ji postavil před hádanku, jsem provedl celou tu hloupost. Především strohost – a tak jsem ji i do svého domu uvedl jaksi stroze. Tehdy jsem si zkrátka k úplné spokojenosti vytvořil celý systém. A ten systém se vyvinul sám sebou bez jakékoli námahy.“

Jejich vzájemné nepochopení dojde dokonce tak daleko, že jedné noci drží dívka svému manželovi, o kterém si myslí, že spí, revolver u spánku. Zastavárník však spánek jen předstírá, ale neodvažuje se pohnout. Dívka se ho neodváží zastřelit. V muži se však něco zlomí a i přes snahu jeho ženy jej zastřelit, jí víc a víc miluje. Ale dívka onemocní. Zastavárník, ve strachu o její život, jí vyjádří své city.

„Nemohl jsem si představit, nemohl jsem si ani připustit, že by zemřela, aniž se všechno dověděla.“

Dívka se uzdraví a naneštěstí se zastavárník vrátí ke svému chladnému chování. Dívka je značně zmatená.

„Když nebezpečí minulo a zdraví se jí začalo opět vracet, pamatuji se, že jsem se rychle a velice uklidnil. A nejen to, rozhodl jsem se odsunout naši budoucnost co možná nejdál a do té doby nechat všechno při starém. (…), v mých očích byla tak poražena, tak ponížena a rozdrcena, že jsem mnohdy pociťoval trýznivou lítost, ačkoli se mi zas při tom všem někdy opravdově líbilo pomyšlení, že je pokořena. Těšilo mě vědomí této nerovnosti mezi námi…“

A najednou je jeho žena mrtvá. Spáchala sebevraždu.

„Bylo třeba už jen několik slov, nanejvýš ještě dvou dnů, a byla by všechno pochopila.“

Zastavárník je přesně ten typ muže, který chodí neustále dokola a obviňuje všechny kolem sebe. Jen své vlastní vině nedokáže pohlédnout z očí do očí. Několika hodinovým vyprávěním se však alespoň dokáže přiblížit pravdě. Dokáže si vybavit všechny důležité podrobnosti, které mu ukážou život jeho ženy z jejího pohledu. Jistým způsobem si i dokáže přiznat vinu na její smrti.

„Teď však chápu, že jsem se tu v čemsi zmýlil! Cosi dopadlo jinak, než jsem čekal. Všechno bylo jasné, můj plán byl jasný jako nebe: drsný a hrdý, od nikoho nepotřebuje morálního utěšení, trpí mlčky. Tak to také bylo, nelhal jsem, nelhal! – Sama jednou uvidí, jaká tu byla velkomyslnost – jenomže ona to neuměla vycítit – ale až se jednou dovtípí, desetkrát lépe to ocení a padne v prach, aby prosila za odpuštění. – Takový byl plán. Na něco jsem tu ale zapomněl nebo pustil ze zřetele. Cosi jsem tu neměl udělat. Ale dost, už dost! Koho teď prosit za odpuštění? Když je konec – je konec. Jen se vzmuž, člověče, jen více hrdosti! Tvá vina to není!“

Zatvrzelost mysli, srdce i na druhé straně hluboký citový vztah dokázaly vehnat jeho ženu do náruče smrti. Naprosté nepochopení mezi manžely, psychická nadvláda manžela nad ženou, kterou ona neunesla, to jsou dvě hlavní témata, která Dostojevskij ve své krátké próze velmi přesvědčivě popisuje.

„A v tom je právě celá moje hrůza, že to všechno chápu.“

Všechny ukázky jsou z knihy: DOSTOJEVSKIJ, F.M., Něžná. Přeložil E. Frynta. První vydání. Praha: Lidové nakladatelství, 1980.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *