Blacksnow

Každý člověk musí několikrát za život přemýšlet nad tím, zda je jeho existence pevně dána tímto jediným životem, či zda je mu přáno životů několik, časově neomezená existence, jež je pevně spjata pouze s jeho duší, neboť otázka nesmrtelnosti duše je otázkou ze všech nejdůležitější. Avšak tato jako taková jde příliš do hloubky.

Již po tisíciletí se lidé snaží na ni najít odpověď. Do dnešní doby však nebyla nalezena žádná definitivní. Ač je to jedna z nejosobitějších věcí, jež se člověka dotýkají, pro jedince je příliš obtížná, příliš široká, příliš nepřehledná, příliš nejasná na to, aby se jí zabýval do té míry, do jaké by bylo potřeba. Většina z nás je kdesi v hloubi přesvědčena, že by měla svůj život věnovat “užitečnějším” věcem, než se zabývat smrtí a možným posmrtným životem. Lidé lpí na své existenci, na svém nyní, moc se nedívají do budoucnosti a proto je, podle Klímy, jejich věčný život nechává lhostejnými. Ale musíme si uvědomit, že toto vše se podepisuje i na našem současném životě, to proto je tak prázdný, hluchý a temný. Již Goethe byl přesvědčen o tom, že kdo nevěří ve svou nesmrtelnost, je mrtev i v tomto životě. Po smrti máme jen dvě možnosti, buď budeme věčné nic, o čemž je přesvědčena většina z nás, anebo se přikloníme k Ladislavu Klímovi a bude nás čekat vidina věčného života se vším.

Odpůrci posmrtného života jsou přesvědčeni o tom, že myšlenky na něj nás zbytečně odvracejí od našich současným zájmů, problémů a úkolů, což Klíma vyvrací tvrzením, že jistě každý musí vědět, že tento náš život je základem pro všechny ostatní. Byli bychom tedy sami proti sobě, kdybychom si současného života nevážili a zkoušeli si ho jen projít bez jakéhokoliv hlubšího zájmu. Vše by se nám v dalších životech vrátilo. V článku Trvání po smrti (Klíma 1948), který vznikl pro denní listy, se Klíma nesmrtelností duše zabývá. Ale protože jde jen o článek do novin, vyhýbá se v něm hlubším otázkám a důkazům metafyzickým, psychologickým a etickým a soustředí se pouze na populární poznámky, které zaujmou běžného čtenáře. Klíma pro posmrtný život argumentuje tím, že se tělo skládá z hmoty a “aetheru”, jenž je na těle úplně nezávislý, neumírá spolu s tělem a zůstává smrtí zcela nedotčen. “Kdybych se ze spánku, v němž by nebylo vůbec snů, nikdy neprobudil, znamenalo by to, třeba mé tělo, uměle vyživováno žilo tu třeba celou věčnost, pro mne nic” (Klíma 1948, s. 59). Další z Klímových důkazů naší věčnosti je pouhé: “Jsem už jednou, tedy nemohu přestat být” (Klíma 1948, s. 58). “Jsme nesmrtelní jakožto součást přírody, jako každý atom a věčně budeme se vyvíjet, stoupat k světlu stále zářnějšímu” (Klíma 1948, s. 59-60).