Blacksnow

Tak jsem včera shlédla film Ženy (The Women). Zaujal mě. Líbil se mi. Řekla jsem si, že o něm něco napíšu, ale předtím jsem si přečetla hodnocení na ČSFD a nestačím se divit. Celkové hodnocení filmu vyšlo na 47%. Ale když si tak pročítám komentáře uživatelů, ptám se sama sebe: “Viděli jsme všichni stejný film?”

Ve filmu Ženy hrají pouze ženy (Meg Ryan, Annette Bening, Eva Mendes…), scenáristka, režisérka a producentka v jedné osobě je také žena (Diane English) a příběh se odehrává v New Yorku. Co by to byl za film o ženách, kdyby alespoň jedna z nich nebyla lesba (Jada Pinkett Smith). Ale tohle vůbec není podstatné. Podstatné je, že vznikl film, vtipná a živá komedie o současných ženách a jejich síle.

Překvapilo mě, že se film nelíbí ženám samotným. Nezdá se jim vtipný a chybí jim muži, na které by se mohly koukat. A skoro všechny píší, že se tenhle film nedá brát vážně. A já se ptám, copak se nějaký film dá brát vážně? Vždy je to jen smyšlený příběh, tvůrčí činnost člověka s fantazií. Někdo ho dokonce popisuje jako: “Blábol, nad kterým skoro všechny ženy budou kroutit hlavou a muže to přestane bavit po 20-ti minutách.” Je to jen tím, že jsem lesba, že se dokážu necelé dvě hodiny koukat na ženy, že rozumím tomu, o čem tam mluví?

Muži jsou rozděleni na dvě půlky. Jedna půlka je znuděna. Film Ženy totiž není žádný akční film, ani bláznivá komedie. Jde o konverzační, co vlastně? Film je popisován jako komedie i jako drama. Nechápu to, jak může být film současně komedie i drama? Buď jde o komedii, která má svou dramatickou zápletku, ale popravdě to má přece každá komedie. Nebo jde o drama, které má své vtipné momenty. Ale přece fakt, že se u filmu párkrát zasmějeme ještě neznamená, že jde o komedii. Druhá polovina mužů je celkem spokojena, “příjemnou komedii, ve které muži ani nechybí.”

Už dlouho jsem neviděla příjemnější konverzační film. Snad od dob Hodin (The Hours) je to první. Konečně zase jednou dialogy, které dávají smysl. Dialogy, které nejsou jen prázdná výplň samotného děje. Člověk slyší slova, která mu mohou něco dát a ještě k tomu jsou vtipná. Zápletka filmu je klasická. Skupinka kamarádek řeší problém jedné z nich, kterou podvádí manžel. Ale každá z kamarádek má své problémy, jedna si nedokáže najít “normální” přítelkyni, druhá se snaží porodit syna a třetí žije jen svou kariérou. Ale co je nejdůležitější, i přes všechny problémy zvládají být přítelkyněmi. Samozřejmě to sem tam zaskřípe, ale to k tomu patří.

Mám ráda filmy, ve kterých se toho “až tak moc neděje” a ve kterých se mluví. Zmíním jen dva nejdokonalejší filmy: Kdo se bojí Virginie Woolf a 12 rozhněvaných mužů. Přesně tohle je pro mě vrchol kinematografie. A přesně do téhle škatulky bych zařadila i film Ženy, i když tak nerada škatulkuji. Tyhle ženy mluví a jejich slova dávají smysl. Tyhle ženy přemýšlí.  Tyhle ženy milují a dokáží si jít za svým. Tyhle ženy jsou hrdé na to, že jsou ženami. Tyhle ženy dělají chyby, ale nedělají je dvakrát. A to je nejdůležitější. Aby člověk pochopil, o co tady jde, stačí jen poslouchat.

Tento film je podporován kosmetikou Dove a jejich kampaní za opravdovou krásu.  Být ženou je opravdu dar.