Jednoho dne objeví přivolaná policie v domě čtyři mrtvoly. Všechny byly svázané a usmrcené ranou z brokovnice zblízka do hlavy. Když detektivové prohledávají dům, aby zjistili příčiny tohoto masakru, zjišťují, že se z domu neztratilo prakticky nic, až na rádio a pár drobností. A nechtějí věřit tomu, že by někdo vyvraždil čtyřčlennou rodinu jen kvůli pár dolarům. Hlavním vyšetřovatelem se stává Alvin Dewey, šerif z Garden City. Podle způsobu vraždy přichází s teorií, že vrazi museli být dva. Ale nic víc mu v tom případě nedává smysl. Pachatel zůstává neznámý a lidé ve vesnici se podezírají navzájem a v noci se strachem bojí usnout.

Detektiv Dewey případem žije, tak moc chce pachatele chytit, ale nemá žádnou stopu. Až po několika měsících se na něj usměje štěstí a policie získá stopu. Tu jim poskytne vězeň, který kdysi u Clutterových pracoval. Seznámil se ve vězení s nějakým Richardem Hickokem, který si nechá říkat Dick. Dick si nechal o Clutterových často vyprávět a usoudil, že jsou bohatí. Když ho propuštěli na podmínku z vězení, Dick oznámil, že Clutterovy zabije a okrade je. Ukazuje se, že by tato teorie mohla být pravdivá.

Rodinu Clutterových opravdu bezcitně vyvraždil Dick Hickok společně s kamarádem Perrym Smithem. Oba již dříve měli problémy se zákonem a několikrát také seděli ve vězení. Perry byl propuštěn na svobodu o několik měsíců dříve než Dick, ten ho po svém propuštění seznámil se svým plánem a dohodli se, že vykradou Clutterovy a poté je všechny zabijí, protože nejlepší svědek je žádný svědek, jak byl přesvědčen Dick. Dick si myslel, že v domě u Clutterů najde sejf plný peněz, ale Herb Clutter byl opatrný a doma žádnou hotovost neměl. I přestože Dick s Perrym našli v domě jen pár drobných, přesto celou rodinu vyvraždili.

Po dlouhých sporech a psychiatrických vyšetřeních byli Dick a Perry odsouzeni k trestu smrti oběšením. Po soudech plných odvolání, které trvaly pět let, bylo stanoveno datum popravy. Perry s Dickem milost nedostali a na posledních stranách knihy jsme svědky jejich pobytu ve vězení i jejich popravy.

Truman Capote používá v knize Chladnokrevně reportážní styl. Analyzuje motiv vrahů, rozebírá jejich osobnosti, popisuje průběh vraždy, detektivní pátrání a chladnokrevný čin sleduje až na šibenici, kde skončí životy obou vrahů. Capotův román rozpoutal revoluci v americké literatuře. Capote trpělivě sbíral autentický materiál a vytvořil “román ze skutečnosti”. Snažil se věrně zachytit problémy a paradoxy moderního světa. Nemluvě o tom, že sám osobně mluvil s vrahy, aby získal všechny detaily tohoto činu. Z knihy je poznat, že Truman Capote věděl, o čem píše. I přes velmi věcný styl psaní z příběhu mrazí a člověk se nemůže od knihy odtrhnout. I když čtenář ví, kdo jsou vrazi prakticky od začátku, Capote udrží vaši pozornost až do poslední věty.

Owenovi se už od malička všichni vysmívali a snad i tak trochu ho šikanovali. Právě proto, jak byl malý, lehký i kvůli jeho skřehotavému hlasu. Jeho kamarádi se bavili například tím, že si jeho malé tělíčko v hodinách náboženství podávali nad hlavou. I přesto “vyroste” z Owena mladík nebývalé autority. Asi díky tomu, že Owen ví, že je vyvolený. Nikdy o tom nepochyboval. Ještě v dětství se mu zdál sen, ve kterém viděl, jak umře. Navíc Owenovi rodiče byli dost podivní a neposkytovali svému jedinému synovi nic, co by jen vzdáleně mohlo připomínat domov. Ale Owen měl rodinu u Johna.

Owen s Johnem prožijí spoustu dobrodružství a radostí. Ale bohužel i smutku, když Owen zabije Johnovu maminku nešťastným odpalem baseballového míčku. Avšak to nic nezmění na jejich přátelství. V době dospívání obou nerozlučných kamarádů vrcholila ve Vietnamu válka a USA tam posílaly stále více vojáků. Owen se dobrovolně přihlásil do armády, aby dostal stipendium na univerzitě a také proto, že měl kvůli svému snu tušení, že místo, kde má v určený den zemřít, je právě Vietnam. Když byl Owen povýšen na poručíka, věděl, že se jeho čas krátí. Kvůli malému vzrůstu se mu ale stále nedařilo dosáhnout toho, aby byl přeložený k bojové jednotce do Vietnamu. Chtěl umřít jako hrdina a také věděl, že musí zachránit ty vietnamské děti, o kterých se mu pořád zdálo. Místo toho mu přidělili funkci, ve které doprovázel těla mrtvých vojáků k jejich nešťastným rodinám.

Nakonec se Owenův sen skutečně vyplnil. Umřel v den, který kdysi dávno viděl vytesaný do náhrobku a přesně tak, jak se mu zjevovalo ve snu.

John Irving svou knihou Modlitba za Owena Meanyho zaujme čtenáře již od prvních vět. Vedle neobvyklého Owenova příběhu se Irving také zabývá porovnáváním různých náboženství a církví. Irving se také nebojí otevřeně kritizovat Spojené státy, a to nejen kvůli válce ve Vietnamu, ale nelíbí se mu ani všeobecná politická situace či mentalita Američanů.

“Každý občan Spojených států by měl povinně rok nebo dva žít mimo Spojené státy. Američané by si měli konečně uvědomit, jak jsou celému zbytku světa směšní! Měli by si někdy poslechnout, co si o nich myslí ostatní – kdokoli jiný než oni sami! Všude ve světě vědí o Americe víc, než o sobě vědí Američani sami! A Američané nevědí absolutně nic o nikom!”

“Američané jsou národ velkých moralistů! S jakým zaujetím se vyžívají v tom, jak na veřejnosti pranýřují své výstřelky a sexuální prohřešky! Jaká škoda, že své morální pobouření nedotáhnou tak daleko, aby jim vadilo prezidentovo pohrdání zákony; škoda, že své rozhořčení neobrátí proti institucím, které dodávají zbraně teroristům. Ale kázání o morálce v přepychovém salonu pochopitelně nevyžaduje takovou představivost a zvládne ho každý, aniž by musel sledovat, co se děje ve světě – anebo se dokonce namáhat zjistit, jak to bylo s tou avantýrou ´doopravdy´.”

Mnozí o Modlitbě za Owena Meanyho mluví jako o nejlepší knize Johna Irvinga. Možná tomu tak je, ale to bude asi spíše záležet na subjektivním posouzení. Protože všechny knihy Johna Irvinga mají blízko k dokonalosti. Pravdou však je, že mě tato kniha od začátku vtáhla do svého děje, překvapovala na každé nové stránce a dala mi prožít všechny možné emoce, od smíchu přes zamyšlení nad americkou historií až po dojetí. Nemluvě o tom, že ač byl Owen praticky na každé stránce knihy, byla má představivost příliš omezená, než abych si takhle bizarní, ale dokonalou literární postavu dokázala představit. Každopádně doporučuji.

Některé pasáže znám zpaměti. Bářina originální hra se slovy se člověku musí nutně zapsat do paměti. A pokud se někomu dostane do rukou první vydání knihy, na kterém výtvarně zapracoval i Martin Němec, je literární zážitek dokonalý. Forma, jakou je kniha napsaná, je naprosto jedinečná, nikdy jsem nic podobného nečetla a nic mi to nepřipomíná…

Tak trochu jiná četba

Bylo mi asi 12, 13 let, když jsem s touto knihou přišla poprvé do styku. Bára Basiková byla, a stále je, moje múza. Mnozí říkají, že její kniha je těžká četba. To jistě je, ale jen do určité chvíle… než si člověk zvykne. Začínala jsem tuto knihu číst asi pětkrát. Vždy jsem přečetla první dvě, tři stránky a odložila ji. Ale nevzdala jsem to. Vždy mě něco přitáhlo zpět.

K této knize jsem se dostala vlastně díky tomu, že si vážím Báry jako zpěvačky i textařky. A když jsem zjistila, že napsala i knihu, musela jsem si ji přečíst. Proto ty opětovné pokusy. Proto ta vůle nevzdat to. Nemohla jsem. Věděla jsem, že až se dostanu přes začátek, bude to stát za to. Že mě Bára nezklame. Styl knihy je velmi zvláštní, specifický a odlišný od větší části literatury. Ale pokud někdo četl některý z Bářiných textů, jistě ho to nepřekvapí.

Ta kniha opravdu za to stojí. (a neříkám to jen jako zaslepený fanoušek, ale také jako literární maniak) Svérázný rukopis, který snad nemá v české současné tvorbě obdoby, prostě k Báře pasuje. (vyhnula bych se srovnání se Svatavou Antošovou, protože tady se snad ani srovnávat nedá) Díky tomu originálnímu stylu je kniha taková, jaká je. Rozhovory s útěkem vznikaly jako soukromá zpověď a Bára neměla žádné ambice nechat ji vydat. Ale osud tomu chtěl jinak. Rukopis se dostal do rukou Bohumila Hrabala, kterého ihned zaujal (koho taky ne;-)

Stylem se kniha podobá knihám Jamese Joyce. Stačilo by jen odstranit interpunkci a hned tady máme proud vědomí. I přes interpunkci však kniha zůstává zvláštní. Celým příběhem nás provázejí lazurové šaty a obraz Hieronyma Bosche „Operace lebky“ (tak jej nazvala sama autorka).

Bára vede rozhovory sama se sebou. Rozhovory o lásce, zklamání, životě i umírání. A rozhovory jsou to upřímné a otevřené. Na nic si nehrají. Popisují životní tápání a hledání. Jsou romantické, cynické, hřejivé i syrové. Zachycují vnitřní pochody a vjemy mladé hledající ženy, která se proplétá životem a mezilidskými vztahy.

Rozhovory s útěkem, mimo jiné, popisují jeden zvláštní milostný vztah mezi dvěma dívkami. Jedna píše knihy pro děti, druhá tancuje. Obě dvě mají stejné lazurové šaty. I když toho přímo není řečeno moc, stačí to pro probuzení a zapojení fantazie. Vedle toho se toho dočtete spoustu o bezcílnosti a živočišnosti.

Jak už jsem napsala, není to lehká četba, ale jistě stojí za to, abyste jí věnovali svou pozornost. Není to také klasická veselá četba, i když vás mnohdy rozesměje. Jindy vás může dovést k pláči. Záleží, jakou máte právě náladu. Je to jedna z těch knih, kterou můžete číst několikrát, a vždy se vám bude zdát jiná, vždy v ní najdete spoustu nových věcí.

Je škoda, že si Bára nechává své další rukopisy zatím jen pro sebe. Ale budeme doufat, že se brzy dostanou i k nám, čtenářům.

Jako perličku bych dodala, že kniha byla přeložena Edgarem de Bruinem do nizozemštiny. Barbara Basiková. Gesprekken met een vlucht (Rozhovory s útěkem), Meulenhoff, Tsjechoslowakije.

Basiková Bára, Rozhovory s útěkem. Praha: Why not agency, 2001. Vydání druhé.

Michael Cunningham se narodil v roce 1952 v Cincinnati. Na Stanford University získal bakalářský titul v oboru anglická literatura. Poté absolvoval prestižní kurzy tvůrčího psaní na University of Iowa. Studium zakončil titulem magistr krásných umění. Otiskli mu několik povídek v časopisech a Cunningham byl přesvědčen, že má před sebou jasnou budoucnost úspěšného spisovatele. Avšak tak jednoznačné to nebylo…

V roce 1984 vyšel Cunninghamovi román Zlaté státy (Golden States). Avšak prodalo se jen  pár výtisků a kritiky byly více než jen vlažné. Po tomto románovém debutu Cunningham začal hledat sám sebe. Cestoval, zamilovával se do žen či mužů, ale v hlavě se mu rodilo jeho průlomové dílo Domov na konci světa (A Home at the End of the World). Na konci 80. let  se seznámil s psychoterapeutem Kenem Corbettem, který je dodnes jeho životním partnerem. Román Domov na konci světa byl vydán v roce 1990 a sklidil velké ovace nejen od kritiků ale také od široké veřejnosti.

Třetí román Maso a krev (Flesh and Blood) však už veřejnosti tolik znám není. Jde o rozsáhlou rodinnou ságu, která řeší svazky rodinné, milenecké, heterosexuální, homosexuální a problematiku AIDS u imigrantské rodiny. Tento román byl pohřben především uměleckou kritikou.

Za dosavadní vrchol Cunninghamovy spisovatelské tvorby můžeme považovat subtilní román Hodiny (The Hours), které vyšly v roce 1998. Úspěch této knihy byl obrovský, že zaskočil i samotného autora. Toto dílo oslavuje genialitu Virginie Woolf. Bylo to poprvé, co si autor připadal nejen doceněn, ale naopak i přeceněn. Kniha byla úspěšně zfilmována a Cunningham získal v roce 1999 Pulitzerovu cenu. Přestěhoval se z New Yorku do Provincetownu, kde začal psát na téma Provincetownu literární cestopisy, jež vyšly v roce 2002 pod názvem Konec země – procházka Provincetownem (Land´s End. A Walk in Provincetown).

Posledním titulem, který již byl vydán i v českém překladu, jsou Vzorové dny (Specimen Days). Tento román je věnován genialitě Walta Whitmana. Skládá se ze tří povídek a značně rozšiřuje svůj záběr v tématu lásky. Ve svých knihách se doteď Cunningham především zabýval láskou homosexuální, ale v této překračuje tuto hranici, popouští uzdu své fantazii a představuje nám dokonce lásku mezi různými živočišnými druhy.

Michael Cunningham je významný současný homosexuální autor, který se neomezuje pouze na lásku mužských párů, ale směle a velmi úspěšně se pouští i do problematiky ženských párů. Všechny jeho stěžejní díla vyšla již i v češtině.

Michael Cunningham: Domov na konci světa. Překlad Miroslav Jindra. Odeon, Praha 2005.

Michael Cunningham: Hodiny. Přeložil Miroslav Jindra, vydalo nakladatelství Euromedia pod značkou Odeon, Praha 2002.

Michael Cunningham: Vzorové dny. Přeložila Veronika Volhejnová. Odeon, Praha 2006.

Již bezmála sto let u soudu probíhá případ Gregor vs. Prus. Dnes je poslední den případu a soudce vyřkne brzy konečný ortel. Právě v tuto chvíli přichází do kanceláře právního zástupce Alberta Gregora doktora Kolenatého slavná zpěvačka Emília Marty. K překvapení všech přítomných ví o tomto soudním případu mnoho podrobností, navíc z dávné minulosti. Doktor Kolenatý slečně Marty nevěří. Avšak Albert Gregor visí na každém jejím slově. Emília řekne oběma přítomným, že v domě Josefa Pruse najdou listiny, v zapečetěné obálce, které dokazují nárok Alberta Gregora na majetek Josefa Pruse. Doktor Kolenatý je skeptický, avšak Albert Gregor jí slepě důvěřuje. Jen kvůli tomu odchází doktor Kolenatý do domu Josefa Pruse hledat zmíněné listiny.

Záhadnost Emílie Marty vyvrcholí ve chvíli, kdy se vrátí doktor Kolenatý s dokumenty, které našel přesně na tom místě, které mu popsala Emílie. Chce Emílie pomoci mladému Albertu Gregorovi, který se do ní očividně zamiloval? Pravděpodobně ne. Po celou dobu hovoru je Emílie apatická. Nejvíce ožije ve chvíli, kdy se zmiňuje o žluté obálce, která by měla být také v domě Josefa Pruse. Říká, že obálka patří jí. A udělá vše pro to, aby ji získala. Chce ji po Albertu Gregorovi, kterému by měl spadnout nyní majetek do klína. Chce ji po mladičkém Jankovi Prusovi, který se do ní také zamiloval  a který se trápí tím, že nevyhovuje představám, svého otce. A chce ji samozřejmě i po Josefu Prusovi, v jehož domě se nyní obálka nachází. Nakonec se domluví právě s Josefem Prusem. Vyspí se s ním a on jí obálku předá. Po Emíliině večerním představení se v její šatně objeví Max Hauk-Šendorf, který je nadšený tím, jak podobná je Emília jeho dávné lásce Eugenii. V jeho společnosti Emília nápadně ožívá.

Když mladičký Janek Prus zjistí, že  se jeho otec vyspal s Emílií, oběsí se. Josef Prus se tuto tragickou zprávu dozvídá ještě v domě Emílie. Smrtí svého syna je hluboce zasažen, avšak Emílie klidně snídá.

Věc Makropulos

Podpis Ellian Mac Gregor na listině, která dosvědčuje nárok Alberta Gregora na Prusův majetek, se nápadně podobá podpisu zpěvačky Emílie Marty.  Proto se v jejím domě sejdou doktor Kolenatý, jeho koncipient pan Vítek, Josef Prus, Albert Gregor, Max Šendorf i mladá Kristýna. Muži se snaží z Emílie vymámit přiznání, že listiny padělala. Ta ovšem k jejich překvapení začne všem tvrdit, že se jmenuje Elina Makrpulos a narodila se před více než tři sta lety. Jejím otcem byl lékař, který pro císaře Rudolfa vymyslel elixír mládí, který vyzkoušel právě na ní.

E.M.

Emílie Marty. Ellian Mac Gregor.  Ekaterina Myškin. Elsa Müller. Eugenia Montez. Elina Makropulos.

Sobecká? Studená? Prázdná? Znuděná? Lhostejná?

Život nebo smrt?  Emílii je nyní 337 let.  Život ji očividně nudí, nemá z ničeho radost. Chce získat zpět listiny, na kterých je podrobný popis elixíru, aby se mohla opět omladit. Její tělo stárne. Život jí nepřináší radost, ale smrti se bojí. I když smrt lidí kolem sebe již nevnímá jako tragickou událost, spíš je to pro ni každodenní rutina, sama i svou smrt připustit nedokáže. Když se jí však dostanou do rukou listiny s elixírem, znejistí. Snad je to rozhovor s Maxem, který ji dovede do stavu, že si uvědomí, že nelidsky dlouhý život je horší než smrt. Oproti tomu Max je starý a nemocný, ale svého prožitého života nelituje. Jiný by nechtěl. A nechtěl by žít ani dalších 200 let. Svůj život si odžil a teď je na jeho sklonku. Emília sama přiznává, že si život užívala asi do 120 let. Od té doby se nudí.

Kdo má právo žít 300 let?

Všichni přítomní pánové  prahnou po elixíru mládí. Každý z nich by chtěl žít 300 let. Koncipient Vítek jej chce dát všem lidem, aby měli kromě práce čas i cestovat poznávat věci, na které v obyčejném životě nemají čas. Doktor Kolenatý by elixír dal jen těm lidem, kteří jsou prospěšní společnosti. Vědcům, kteří by společnost posunuli kupředu. Avšak když jim Emília elixír nabídne, zaskočí je. Najednou nikdo nemá sílu tu odpovědnost přijmout. A tak se nakonec všichni vzdávají svých plánů a receptem na věčný život a nechávají Kristinu, aby pergamen spálila. Teprve v této části hry dává Čapek prostor tomu, aby se dokonale projevily charaktery postav.

Věc Makropulos je divadelní hra českého spisovatele a dramatika Karla Čapka. Tato hra měla premiéru v roce 1922 v Městském divadle na Vinohradech v Praze.

„A tu jsem se oženil. Zdali náhodou nebo ne, nevím. Ale když jsem ji přiváděl do svého domu, myslel jsem, že si vedu přítele; velmi jsem potřeboval přítele. Věděl jsem jasně, že přítele si musí člověk připravit, zpracovat, ba i přemoci.“

Ona byla sirotek. Chtěla získat nějaké peníze, aby se mohla stát vychovatelkou. Všechno začalo tím, že ji tetička, u které žila, chtěla provdat za starého řezníka. Ten prostě potřeboval matku pro své děti. Ale zastavárník se to dozvěděl a jelikož mu na ní záleželo, nechtěl, aby se za řezníka provdala. Proto si ji vzal sám.

„A mimo to jsem se tehdy již ničeho nebál. Bylo mi přece zřejmé, že se jí tlustý kupec tak jako tak víc protiví než já, který jsem pro ni byl, když jsem tam tak čekal u dveří, vysvoboditelem. Však já jsem tomu dobře rozuměl! Ó, podlosti člověk zvláště dobře chápe! Opravdu podlosti? Jak zde soudit člověka? Což jsem ji nemiloval už tenkrát?“

Zastavárník si byl až moc dobře vědom své role zachránce. Byl přesvědčen, že mu dívka musí být vděčná. A podle toho se od počátku ke své novomanželce také choval.

„Když jsem ji přivedl do svého domu, vyžadoval jsem dokonalou úctu k sobě. Chtěl jsem, aby mě zbožňovala pro mé utrpení – a zasloužil jsem si to. Ano, vždycky jsem byl hrdý, chtěl jsem buď všechno – nebo nic.(…) A hlavní věc – tehdy jsem se na ni díval už jako na svou a nepochyboval jsem o své moci. Víte, je to nesmírně slastný pocit, když už člověk nemá pochybnosti. (…) Byl jsem spokojen sám se sebou. (…) Ach, z jakého bahna jsem ji tehdy vytáhl! Vždyť musela chápat a ocenit můj skutek! Líbily se mi tehdy i určité myšlenky, třeba to, že mně je jedenačtyřicet a jí teprve sotva šestnáct. Uchvacovalo mě to, tento pocit nerovnosti; jaká slast, jaká úžasná slast!“

Dívka svým způsobem zastavárníka milovala. Byla schopna žít s ním jako rovnocenná manželka. Zastavárník však svým postojem k ní všechno kazil. Měl neustále potřebu jí dávát najevo svou nadřazenost, myslel si, že si ji tím lépe získá. Ona chtěla hřát, žhnout. On zůstával chladný. A tak jejich svazek vyústil do naprostého nepochopení na obou stranách.

„Hlavní věc, že hned od počátku, ať se jakkoli přemáhala, vrhala se ke mně s láskou, vítala mě nadšeně, (…). Ale já každé takové vzplanutí hned zchladil studenou sprchou. V tom totiž byla moje idea. Na nadšení jsem odpovídal mlčením, blahosklonným ovšem… Ona brzy zpozorovala, že je mezi námi rozdíl a já že jsem – záhada. A já jsem o tuto záhadnost usiloval. Vždyť snad jen proto, abych ji postavil před hádanku, jsem provedl celou tu hloupost. Především strohost – a tak jsem ji i do svého domu uvedl jaksi stroze. Tehdy jsem si zkrátka k úplné spokojenosti vytvořil celý systém. A ten systém se vyvinul sám sebou bez jakékoli námahy.“

Jejich vzájemné nepochopení dojde dokonce tak daleko, že jedné noci drží dívka svému manželovi, o kterém si myslí, že spí, revolver u spánku. Zastavárník však spánek jen předstírá, ale neodvažuje se pohnout. Dívka se ho neodváží zastřelit. V muži se však něco zlomí a i přes snahu jeho ženy jej zastřelit, jí víc a víc miluje. Ale dívka onemocní. Zastavárník, ve strachu o její život, jí vyjádří své city.

„Nemohl jsem si představit, nemohl jsem si ani připustit, že by zemřela, aniž se všechno dověděla.“

Dívka se uzdraví a naneštěstí se zastavárník vrátí ke svému chladnému chování. Dívka je značně zmatená.

„Když nebezpečí minulo a zdraví se jí začalo opět vracet, pamatuji se, že jsem se rychle a velice uklidnil. A nejen to, rozhodl jsem se odsunout naši budoucnost co možná nejdál a do té doby nechat všechno při starém. (…), v mých očích byla tak poražena, tak ponížena a rozdrcena, že jsem mnohdy pociťoval trýznivou lítost, ačkoli se mi zas při tom všem někdy opravdově líbilo pomyšlení, že je pokořena. Těšilo mě vědomí této nerovnosti mezi námi…“

A najednou je jeho žena mrtvá. Spáchala sebevraždu.

„Bylo třeba už jen několik slov, nanejvýš ještě dvou dnů, a byla by všechno pochopila.“

Zastavárník je přesně ten typ muže, který chodí neustále dokola a obviňuje všechny kolem sebe. Jen své vlastní vině nedokáže pohlédnout z očí do očí. Několika hodinovým vyprávěním se však alespoň dokáže přiblížit pravdě. Dokáže si vybavit všechny důležité podrobnosti, které mu ukážou život jeho ženy z jejího pohledu. Jistým způsobem si i dokáže přiznat vinu na její smrti.

„Teď však chápu, že jsem se tu v čemsi zmýlil! Cosi dopadlo jinak, než jsem čekal. Všechno bylo jasné, můj plán byl jasný jako nebe: drsný a hrdý, od nikoho nepotřebuje morálního utěšení, trpí mlčky. Tak to také bylo, nelhal jsem, nelhal! – Sama jednou uvidí, jaká tu byla velkomyslnost – jenomže ona to neuměla vycítit – ale až se jednou dovtípí, desetkrát lépe to ocení a padne v prach, aby prosila za odpuštění. – Takový byl plán. Na něco jsem tu ale zapomněl nebo pustil ze zřetele. Cosi jsem tu neměl udělat. Ale dost, už dost! Koho teď prosit za odpuštění? Když je konec – je konec. Jen se vzmuž, člověče, jen více hrdosti! Tvá vina to není!“

Zatvrzelost mysli, srdce i na druhé straně hluboký citový vztah dokázaly vehnat jeho ženu do náruče smrti. Naprosté nepochopení mezi manžely, psychická nadvláda manžela nad ženou, kterou ona neunesla, to jsou dvě hlavní témata, která Dostojevskij ve své krátké próze velmi přesvědčivě popisuje.

„A v tom je právě celá moje hrůza, že to všechno chápu.“

Všechny ukázky jsou z knihy: DOSTOJEVSKIJ, F.M., Něžná. Přeložil E. Frynta. První vydání. Praha: Lidové nakladatelství, 1980.

Fromm poukazuje na to, že svět snů a mýtů ožil po dlouhé době díky Sigmundu Freudovi. Freud však viděl ve snech pouze splnění našich iracionálních přání, které za bdělého stavu potlačujeme. Předpokládal, že sen vyjadřuje naše skryté touhy, jež nejsme s to si připustit, a které tudíž držíme mimo naše vědomí, dokud máme naše myšlenky zcela pod kontrolou. Avšak jakmile usneme, naše potlačené myšlenky vystupují na povrch, zjevují se nám ve snu a snaží na sebe upozornit. Jsou zcela zahalené a zkreslené, což je hlavní znak snu, a tím nám umožňují spát nerušeně dál. Sen u Freuda představoval jakési náhradní uspokojení našich pudových přání. Člověk podle Freuda převádí své skryté a potlačované touhy na oblast fantazie. Tam dojde k jejich uspokojení, aniž by se ve skutečném životě cokoliv změnilo. Tedy u Freuda jediná možná a myslitelná interpretace snu je teorie splnění přání. Sen vyjádří naše iracionální a primitivní snahy. Jung a Silberer, dva nejnadanější Freudovi žáci, se domnívali, že každý sen je obrazem minulosti, ale zároveň je také zaměřen na budoucnost a snaží se poukázat k cílům a vysněným metám snícího. Freud se v této oblasti spoléhal především na volnou asociaci a sen připisoval infantilním a iracionálním přáním, kdežto Jung později volnou asociaci opouštěl. Pro něj byl sen výrazem moudrosti nevědomí. Toto Jungovo pojetí snu se hodí k jeho celkovému pojetí nevědomí. Věřil, že nevědomí člověka je schopno ukázat jeho inteligenci a záměry, jež mohou přesahovat vědomé nahlédnutí. Avšak podle Junga, hlas jež nám ve snech ukazuje cestu, není náš vlastní. Je z nějakého vyššího zdroje, je zjevením vyšší moudrosti, jež nám pomáhá. Fromm se s Jungem shodne na tom, že ve spánku je člověk víceméně moudřejší a slušnější než za bdění. Ale Fromm oproti Jungovi věří, že to, co si myslíme ve spánku, je naše myšlení. A vlivy, jimž jsme za bdění vystaveni, mají na naše myšlení negativní vliv.

Co je to vlastně spánek? Když to vezmeme fyziologicky, je to pouhý stav regenerace. Z psychologického hlediska spánek přerušuje reagování na realitu okolí jednáním a vnímáním. V bdělém stavu jsme nuceni přizpůsobovat náš vnitřní svět našim cílům, ve spánku se náš vnitřní svět stává dominantním a nepodřizuje se ničemu z reálného světa. Dalo by se tedy říci, že ve spánku jsme mnohem svobodnější a můžeme se zabývat jen sami sebou. Odpoutáme se od působení společnosti a snad jsme, jak se Fromm domnívá, inteligentnější a soudnější. Fromm je přesvědčen, že sny jsou výrazem nejvyšších a nejcennějších funkcí naší duše. Tím, že nejsme v kontaktu se svou kulturou, se v nás objevuje jak to nejlepší tak i to nejhorší. Ale zda sen zjevuje to nejlepší nebo to nejhorší v nás, není tak snadné rozlišit. Co se nám ve snu zjevuje, co si myslíme, co se odehrává v našem vnitřním životě, to vše je ovlivněno tím, co konáme. Musíme si tedy připustit, že náš snový život je ovlivňován naším skutečným životem.

Většina našich snů nerespektuje zákony prostoru a času, ani zákony logiky, přesto pokud sníme, jsou pro nás naše sny zcela reálné. Velmi intenzivně je prožíváme, ale po probuzení je buď ihned zapomeneme, nebo si je ihned po probuzení ještě pamatujeme, ale v dalším okamžiku už z nich nevíme nic, anebo si je zapamatujeme a pak můžeme svému okolí sdělit: “Měl jsem sen . . .”. Proč si někdo sny pamatuje a jiný zase ne? Skutečnost, že své sny tak snadno zapomínáme, bývá vyložena tak, že se stydíme a nejsme s to si připustit všechny iracionální, primitivní, někdy i zločinné impulsy, jež se v naší mysli objevují, jakmile se dostaneme z vlivu kultury a společnosti, jež nás obklopuje. Měli bychom si připustit, že sen je naprosto přirozený úkaz, a my nemáme tedy žádný důvod si myslet, že by měl vyjadřovat něco umělého, lstivého či klamného.

Když potom sdělujeme, co se nám zdálo, málokdo z nás se hlouběji zamyslí nad tím, jaký skrytý smysl náš sen v sobě skrývá. Většina z nás vnímá samotný příběh snu, ale málokdo už pátrá po tom, co stojí v pozadí tohoto příběhu. Co nás přimělo k tomu, aby se nám zdálo zrovna o tomhle? Symbolický jazyk, jazyk snů, je jazykem celé civilizace. Všichni jej máme kdesi hluboko v sobě, ale málokdo z nás chce tomuto jazyku symbolů porozumět. Proč? Snad je to dáno naší uspěchanou dobou. Máme málo času na náš skutečný život, jež musíme žít. Kdo by pak chtěl “plýtvat” časem na porozumění snového života? Kdo by byl ochoten obětovat čas své reality své fikci? Každý, kdo chce poznat sám sebe, neboť sny jsou komunikací člověka se sebou samým. Naše sny jsou naše. Nikdo nám je nevnutil, přišly samy od sebe. Přišly z nás. Ani my sami si neumíme poručit, aby se nám zdálo přesně a jen o tom, o čem bychom chtěli, aby se nám zdálo. Nejde to. Protože v tomhle je náš vnitřní život zcela nezávislý na našem rozumu. Ale pořád je to náš život, i když si ne vždy jsme ochotni připustit, že ta osoba, o které se nám zdálo, by se měla shodovat s námi samotnými. Občas v našich vlastních snech nepoznáváme sami sebe, a proto si mnoho z nás myslí, že sny jsou jen takové nesmysly, které si vymýšlí naše podvědomí, kdy my odpočíváme. A z tohoto důvodu mnoho lidí se ani nepokouší pohlédnout pod pokličku vlastních snů, protože ty nepasují k osobě, za kterou se vydáváme a za kterou se považujeme.

Erich Fromm je přesvědčen, že porozumět symbolickému jazyku snů, by se mělo vyučovat ve škole, podobně jako jiné “cizí” jazyky. Moderní experimenty naznačují, že všichni máme dar porozumět symbolickému jazyku, ale že toto vědění působí jen ve stavu dezaktivace, vytvořeném hypnózou. Když byly zhypnotizované pokusné osoby vyzývány vyložit různé sny, bez váhání podaly smysluplnou interpretaci symbolického jazyka použitého ve snu. Když nebyly v hypnóze, jevily se jim tytéž sny zcela nesmyslné.

A proto ihned poté začne rozumovými a logickými důvody a důkazy bořit všechny Quintovy názory a přesvědčení. Napomíná jej, že se nás snažil poučovat příhodami, nikoli důkazy či rozumovými důvody. Quintus všechno předvídání odvozuje ze tří zdrojů: z boha, z přírody a z osudu. Quintovi záleží na tom, co se děje, ne proč se to děje. Zajímá jej věc sama, nikoli její příčiny či důvody. Na to Cicero namítá, že pokud lidé neznají ve věcech důvody a příčiny, musí být vždy překvapeni, když se stane něco neobvyklého. Stalo-li se něco, nesmíme to pokládat za zázrak. Stalo se to, tudíž to bylo možné a nemůže to být žádný zázrak. Co je možné, není div. A nemožné věci se nedějí. Obvyklým událostem se nedivíme, neboť známe jejich příčiny, ale nedivíme se jim ani tehdy, když příčiny neznáme, protože to jsou obvyklé věci, které se dějí pořád.

Dále Cicero vyvrací Quintovo přesvědčení, že můžeme v existenci předvídání budoucnosti věřit už tehdy, pokud se vyplnila jedna jediná předpověď. Cicero nevěří, že stačí jeden důkaz, stejně jako nemá žádný důkaz o tom, že se tak nestalo náhodou. A k tomu má spoustu příkladů, kdy se předpověď nevyplnila, nebo se stalo něco úplně opačného.

Cicero se obrací na bohy. Co by měli bohové v úmyslu, kdyby nám posílali jen náznaky naší budoucnosti, které bychom si bez vykladačů stejně nemohli vyložit? Pokud jsou znamení vzkazem od bohů, proč nám je posílají tak nejasné? Má-li člověk pochopit, že se něco stane, bylo by pro něj lepší, kdyby znamení od bohů bylo jasné. A nechtějí-li bohové, aby lidé pochopili jejich znamení, ať raději nic nenaznačují. Neboť když se člověk obrátí na vykladače znamení, často se mu stane, že se výklad znamení dvou vykladačů různí. Někdy dokonce mohou být zcela opačné. Každý vykladač vykládá znamení jinak, není žádné společné nauky pro všechny. Vykladači používají jazyk plný dvojznačnosti. Vykladač potřebuje vykladače, s věštbou musí člověk k další věštbě, aby pochopil, co se za ní skrývá. Můžeme s těmito zkušenostmi tvrdit, že vykladači a věštci vidí věci budoucí, nebo bychom měli spíše tvrdit, že jim jde jen o zisk a svými věštbami potvrzují jen svůj bystrovtip?

Cicero poukazuje na to, že za období války či jiného nebezpečí, si lidé všímají jakýchkoli znamení tím více, čím ohroženěji se cítí. V období míru je prakticky přehlížejí. Čím větší strach člověk má, tím snadněji uvěří jakémukoli znamení čí jen náznaku. Můžou však tato znamení mít nějaký vážnější význam, jestliže jsou takto strachem vynucena? Jistě se i stejná znamení budou jinak vykládat za války a jinak za období míru. A čím jsou odpovědi vykladačů ovlivněny? Snad jde o jejich omyl, jistě jednu z hlavních rolí hraje i pověra.

Cicero se tedy podivuje nad lidmi, kteří věří v předvídání budoucnosti, neboť musí vidět, že veškeré předpovědi jsou vyvraceny skutečnými událostmi. Ale chápe, že lidé chtějí znát, co je čeká, neboť by mohli být obezřelejší. Zároveň však tvrdí, že je nutné vyplít pověru z lidí se všemi kořeny.

Člověk se v první části nechá od Quinta přesvědčit, že předvídat budoucnost je věc možná. Že se to ve světě dělo, děje a vždy se dít bude. Mnohými příklady ze všech věšteckých oborů nám stále a znova dokazuje, že se budoucí věci předpovídaly, že mnohá znamení na něco poukazovala, před něčím varovala a ony předpovídané skutky se děly, znamení tedy mluvila pravdu. I když jsme ke knize zasedali jako skeptikové, musíme Quintovi přiznat, že tolika příklady, jimiž nás doslova zcela zahltil, nám vzal vítr z plachet. Na konci jeho části o předvídání s ním musíme souhlasit, že budoucnost se dá předpovídat, dá se vyčíst ze znamení, která nám přináší nějaká neurčitá přírodní síla. Ale jakmile se začteme do Ciceronovy části, začne nás ona jistota o existenci předvídání budoucnosti opouštět. Najedou se nám Cicero snaží ukázat, že věštcům ve většině případů nešlo a nejde o nic jiného než jen o zisk. Jednu věšteckou metodu po druhé začne rozumově rozebírat, až z nich nezbude ani prach. Cicero začne do Quintových příkladů vznášet rozumové důvody a důkazy a co nám dříve připadalo jako jasné předpovědění budoucnosti, najednou vypadá jako pohádka pro malé děti. Začínáme si uvědomovat, že vše, co nám vyprávěl Quintus, byly jen neúplné pravdy. Byly to příběhy vytržené z kontextu a mnohé podrobnosti, jež se k samotnému předvídání budoucnosti a k naprostému vyplnění předpovědi nehodí, nám Quintus zatajil. Brzy se přikloníme na stranu Cicera a po rozumovém vysvětlení se k ní částečně připojí i samotný Quintus. A mně leží v hlavě otázka. Na čí straně je pravda? Pokud hovořil Quintus, byla jsem na jeho straně, věřila jeho tvrzením. Když však hovořil Cicero, přešla jsem na jeho stranu a nechala si předvídání vymluvit rozumovými důkazy. Ovšem co by se stalo, kdyby v téhle fázi rozhovor bratrů neskončil? Co by se stalo, kdyby diskuse pokračovala? Přiklonila bych se s dalšími příklady a tvrzeními zpět ke Quintovi, nebo bych se držela rozumových vysvětlení Cicera? Nevím, ale myslím si, že pravda je někde mezi nimi. Tu si musí najít každý sám.

Marcus Tullius CICERO
Předtuchy a výstrahy
Přel. Josef Hrůša, Olomouc: Votobia, 1996

Z Ciceronovy rozsáhlé činnosti se zachovalo 58 politických a soudních řečí, řada rétorických a filosofických spisů. Jeho korespondence je důležitým historickým pramenem, vždyť mezi jeho přátele patřili Caesar, Pompeius, Antonius, Brutus a další. Psal prózou i veršem, latinsky i řecky.

Jedno z menších Cicerových děl Předtuchy a výstrahy jsou doplněk díla O podstatě bohů. Jde o rozpravu mezi Cicerem a jeho bratrem Quintem o předvídání budoucnosti. Quintus v první části knihy obhajuje předvídání budoucnosti a v druhé části knihy Cicero jeho mínění vyvrací a dokazuje nemožnost a nepodstatnost veškerého předpovídání.

Quintus nás do knihy uvádí pohnutkami, kvůli kterým se člověk neustále snaží rozluštit, co jej v budoucnosti čeká. Především je to starost a strach. Každý chce pro sebe získat nějakou výhodu, zabránit své škodě či ztrátě, to jej žene k tomu, aby pátral po budoucnosti. Chce ji poznat ještě dříve, než se stane přítomností, aby měl čas se na ni připravit a moci nějak zasáhnout. Tak založila zvědavost, pověrčivost a chtivost novou vědu o předvídání budoucnosti.

Quintus dělí předvídání budoucnosti na dva druhy, jeden z nich je podle něj umělý a druhý přirozený. Umělý druh se opírá o vědu a přirozený je zcela bez jakýchkoliv odborných znalostí. Vědou se v tomto oboru zabývají ti, jež se snaží vykládat zjištěná znamení na základě dříve získaných vědomostí. Ti, jež se zabývají přirozeným druhem předvídání, se o dříve zjištěné poznatky nezajímají, nesnaží se je pochopit ani rozumem ani dohadem. Jedny z předpovědí se zakládají na literárních památkách a učení a ty druhé se vykládají bez přípravy hned na místě a podle potřeby dohadem. K umělému předpovídání patří haruspikové, kteří předpovídají budoucnost z jater zabitého zvířete a z přírodních úkazů, především z blesků, auguři, ti předvídají budoucnost z letu a zpěvu ptactva, dále hadači neboli věštci, lidé jež pozorují dráhy a pohyby hvězd a vykládají z nich, co koho čeká a lidé jež pozorují všechna možná znamení, např. v přírodě. Mezi přirozené druhy patří výklady snů a proroctví, tedy šílení a snění.

Quintus také rozlišuje znamení, jež jsou dílem nějaké přírodní síly, která nám odkrývá budoucnost jednou teprve po dlouhém pozorování znamení a jindy zase jako by náhle z nějakého popudu či božího vnuknutí.
Zabývá se i problematikou, jak se nadále stavět k předvídání budoucnosti, když se nějaká předpověď náležitě neuskuteční. Domnívá se, že tohle by naši víru v předpovídání budoucnosti nemělo nijak poškodit, neboť každé umění, každá lidská schopnost jednou na tento nedostatek narazí. Ne vždy se všechno povede tak, jak by mělo. Všechna umění, jež jsou závislá pouze na lidských dohadech a domněnkách, jsou nejistá. A předvídání budoucnosti jsou pouhé lidské dohady, které samozřejmě mohou selhat. Nemusí se nám vyplnit to, co nám bylo předpovězeno. A přesto jindy nás zase naopak může dovést k pravdě. Quintus v oblasti pravdivosti předpovědí zastává názor, že má-li někdo věštecký dar, přesto se může zmýlit nebo přehlédnout pravdu, ale k důkazu, že dar předpovídat budoucnost opravdu má, stačí jednou jedinkrát předpovědět něco tak, aby bylo vidět, že se nic z toho nestalo náhodou.

Quintus poukazuje také na to, že by si člověk měl všímat všech znamení, jež se mu ukazují, především těch pro něj nepříznivých. Pokud by si všímal pouze těch pro něj příznivých a ty nepříznivé přehlížel, mohl by upadnout do neštěstí. Člověk by měl pochopit, že i neblahá znamení pouze poukazují na to, že se něco stane. Žádné znamení, ani dobré ani špatné, nám nevysvětluje, proč se něco stane, nýbrž nás pouze připravují na skutečnost, jež se v budoucnosti odehraje. Tedy špatné znamení má pro člověka stejnou cenu jako to dobré, ne-li ještě vyšší.

Quintus obhajuje především přirozený druh předvídání budoucích věcí a dějů. Tedy věštění ze snů a při záchvatech šílenství. Myslí si, že člověk, jenž ve vytržení či při vidění ve snách dokáže proniknout duchem a pochopit příčiny budoucích věcí, je ten pravý pro předvídání budoucnosti. Duch pobouřený vytržením či naopak zklidněný spánkem dokáže nejlépe ze všech rozluštit znamení skrytých budoucích věcí a dějů. Poukazuje na to, že by nikdy nebyla delfská věštírna tak slavná a proslulá, kdyby se lidé různých období, jež ji zahrnovali dary, nepřesvědčili, že jsou její věštby a předpovědi pravdivé. Příkladem je bojotský Bakis či erythrejská Sibylla. U věšteckých snů zdůrazňuje především přípravu před spánkem samotným. Člověk by měl vědět, že z přejedení a požití přemíry alkoholu přichází sny nerozumné, zmatené a nesmyslné. Pokud člověk před spánkem lehce pojí a pečlivě ošetří své tělo, čekají jej sny pokojné a pravdivé. Stejně tak Epikuros říkal: “Ježto je tedy duch v spánku odloučen od společnosti a styku s tělem, rozpomíná se na minulost, vnímá přítomnost a předpovídá budoucnost.” Quintus poukazuje na to, že bychom veškerou příčinu a podstatu předvídání měli odvodit nejdříve od boha, potom od osudu a nakonec od přírody.
Quintus si stojí za tím, že se budoucnost dá předpovídat. Proč bychom o tom my ostatní měli pochybovat, když nás zásobuje velkým množstvím příkladů, jestliže mu pomáhají události, jež se skutečně staly, jestliže mu pomáhá rozum? Vždyť spousta národů, kmenů, vzdělaní Řekové, Římané, barbaři i nejlepší filozofové věří, že předpovědět budoucnost je možné. Způsoby předvídání se v různých oblastech světa lišily. Bylo to dáno pravděpodobně povahou a rázem krajin, kterou daný národ obydloval, proto někdo věštil z hvězd, jiný z letu ptáků a další z vnitřností zvířat. Ale u všech národů bylo předvídání budoucnosti velmi váženou schopností. Měli bychom tedy uznat, že se budoucnost musí předpovídat? Vždyť u starých národů patřilo předvídání budoucnosti mezi kvality vladaře. Ten měl být nejen moudrý, ale měl umět i prorokovati budoucí skutky většinou za pomoci božího vnuknutí, jež bylo o to víc vyhledáváno za války než v období míru.
Možná že i samotný Quintus si někde v hloubi duše připouští, že se najde více nesplněných budoucích předpovědí než těch, jež se skutečně splnily, neboť několikrát rozebírá fakt, že jemu i všem ostatním by mělo stačit, pokud se vyplní jedna jediná předpověď tak, jak byla vytušena a předpovězena. Musíme pak všichni připustit, že předvídat budoucnost se opravdu dá. Quintus se také odvolává na bohy, neboť míní, že právě ti nejvíce lidem naznačují, co je v budoucnosti čeká. A pokud nám bohové naznačují, co se přihodí, jistě nám dali i dovednosti, abychom tato znamení mohli rozluštit. Protože jinak by nám jejich znamení byla na nic. A že se stane, že se lidé, jenž luští znamení budoucnosti, někdy zmýlí, to je samozřejmě také možné, neboť lidé se mýlí i v jiných vědách, tak proč by na to neměli mít právo právě v tomhle oboru? Quintovi stačí, že se vyplní jedna předpověď a to nám dá jistotu, že předvídat skutečně jde. Je možné ať už odvozováním z osudu, či rozluštěním znamení ukrytých v přírodě. Během mnohých let, kdy se předvídání budoucnosti provádí, bylo možno nashromáždit velké množství poznatků, které byly v tomto oboru zjištěny. Lidé díky nim dovedli pochopit příčiny a důsledky samotných věcí, stejně jako mnohých znamení.

Marcus Tullius CICERO
Předtuchy a výstrahy
Přel. Josef Hrůša, Olomouc: Votobia, 1996