Michael Cunningham se narodil v roce 1952 v Cincinnati. Na Stanford University získal bakalářský titul v oboru anglická literatura. Poté absolvoval prestižní kurzy tvůrčího psaní na University of Iowa. Studium zakončil titulem magistr krásných umění. Otiskli mu několik povídek v časopisech a Cunningham byl přesvědčen, že má před sebou jasnou budoucnost úspěšného spisovatele. Avšak tak jednoznačné to nebylo…

V roce 1984 vyšel Cunninghamovi román Zlaté státy (Golden States). Avšak prodalo se jen  pár výtisků a kritiky byly více než jen vlažné. Po tomto románovém debutu Cunningham začal hledat sám sebe. Cestoval, zamilovával se do žen či mužů, ale v hlavě se mu rodilo jeho průlomové dílo Domov na konci světa (A Home at the End of the World). Na konci 80. let  se seznámil s psychoterapeutem Kenem Corbettem, který je dodnes jeho životním partnerem. Román Domov na konci světa byl vydán v roce 1990 a sklidil velké ovace nejen od kritiků ale také od široké veřejnosti.

Třetí román Maso a krev (Flesh and Blood) však už veřejnosti tolik znám není. Jde o rozsáhlou rodinnou ságu, která řeší svazky rodinné, milenecké, heterosexuální, homosexuální a problematiku AIDS u imigrantské rodiny. Tento román byl pohřben především uměleckou kritikou.

Za dosavadní vrchol Cunninghamovy spisovatelské tvorby můžeme považovat subtilní román Hodiny (The Hours), které vyšly v roce 1998. Úspěch této knihy byl obrovský, že zaskočil i samotného autora. Toto dílo oslavuje genialitu Virginie Woolf. Bylo to poprvé, co si autor připadal nejen doceněn, ale naopak i přeceněn. Kniha byla úspěšně zfilmována a Cunningham získal v roce 1999 Pulitzerovu cenu. Přestěhoval se z New Yorku do Provincetownu, kde začal psát na téma Provincetownu literární cestopisy, jež vyšly v roce 2002 pod názvem Konec země – procházka Provincetownem (Land´s End. A Walk in Provincetown).

Posledním titulem, který již byl vydán i v českém překladu, jsou Vzorové dny (Specimen Days). Tento román je věnován genialitě Walta Whitmana. Skládá se ze tří povídek a značně rozšiřuje svůj záběr v tématu lásky. Ve svých knihách se doteď Cunningham především zabýval láskou homosexuální, ale v této překračuje tuto hranici, popouští uzdu své fantazii a představuje nám dokonce lásku mezi různými živočišnými druhy.

Michael Cunningham je významný současný homosexuální autor, který se neomezuje pouze na lásku mužských párů, ale směle a velmi úspěšně se pouští i do problematiky ženských párů. Všechny jeho stěžejní díla vyšla již i v češtině.

Michael Cunningham: Domov na konci světa. Překlad Miroslav Jindra. Odeon, Praha 2005.

Michael Cunningham: Hodiny. Přeložil Miroslav Jindra, vydalo nakladatelství Euromedia pod značkou Odeon, Praha 2002.

Michael Cunningham: Vzorové dny. Přeložila Veronika Volhejnová. Odeon, Praha 2006.

Již bezmála sto let u soudu probíhá případ Gregor vs. Prus. Dnes je poslední den případu a soudce vyřkne brzy konečný ortel. Právě v tuto chvíli přichází do kanceláře právního zástupce Alberta Gregora doktora Kolenatého slavná zpěvačka Emília Marty. K překvapení všech přítomných ví o tomto soudním případu mnoho podrobností, navíc z dávné minulosti. Doktor Kolenatý slečně Marty nevěří. Avšak Albert Gregor visí na každém jejím slově. Emília řekne oběma přítomným, že v domě Josefa Pruse najdou listiny, v zapečetěné obálce, které dokazují nárok Alberta Gregora na majetek Josefa Pruse. Doktor Kolenatý je skeptický, avšak Albert Gregor jí slepě důvěřuje. Jen kvůli tomu odchází doktor Kolenatý do domu Josefa Pruse hledat zmíněné listiny.

Záhadnost Emílie Marty vyvrcholí ve chvíli, kdy se vrátí doktor Kolenatý s dokumenty, které našel přesně na tom místě, které mu popsala Emílie. Chce Emílie pomoci mladému Albertu Gregorovi, který se do ní očividně zamiloval? Pravděpodobně ne. Po celou dobu hovoru je Emílie apatická. Nejvíce ožije ve chvíli, kdy se zmiňuje o žluté obálce, která by měla být také v domě Josefa Pruse. Říká, že obálka patří jí. A udělá vše pro to, aby ji získala. Chce ji po Albertu Gregorovi, kterému by měl spadnout nyní majetek do klína. Chce ji po mladičkém Jankovi Prusovi, který se do ní také zamiloval  a který se trápí tím, že nevyhovuje představám, svého otce. A chce ji samozřejmě i po Josefu Prusovi, v jehož domě se nyní obálka nachází. Nakonec se domluví právě s Josefem Prusem. Vyspí se s ním a on jí obálku předá. Po Emíliině večerním představení se v její šatně objeví Max Hauk-Šendorf, který je nadšený tím, jak podobná je Emília jeho dávné lásce Eugenii. V jeho společnosti Emília nápadně ožívá.

Když mladičký Janek Prus zjistí, že  se jeho otec vyspal s Emílií, oběsí se. Josef Prus se tuto tragickou zprávu dozvídá ještě v domě Emílie. Smrtí svého syna je hluboce zasažen, avšak Emílie klidně snídá.

Věc Makropulos

Podpis Ellian Mac Gregor na listině, která dosvědčuje nárok Alberta Gregora na Prusův majetek, se nápadně podobá podpisu zpěvačky Emílie Marty.  Proto se v jejím domě sejdou doktor Kolenatý, jeho koncipient pan Vítek, Josef Prus, Albert Gregor, Max Šendorf i mladá Kristýna. Muži se snaží z Emílie vymámit přiznání, že listiny padělala. Ta ovšem k jejich překvapení začne všem tvrdit, že se jmenuje Elina Makrpulos a narodila se před více než tři sta lety. Jejím otcem byl lékař, který pro císaře Rudolfa vymyslel elixír mládí, který vyzkoušel právě na ní.

E.M.

Emílie Marty. Ellian Mac Gregor.  Ekaterina Myškin. Elsa Müller. Eugenia Montez. Elina Makropulos.

Sobecká? Studená? Prázdná? Znuděná? Lhostejná?

Život nebo smrt?  Emílii je nyní 337 let.  Život ji očividně nudí, nemá z ničeho radost. Chce získat zpět listiny, na kterých je podrobný popis elixíru, aby se mohla opět omladit. Její tělo stárne. Život jí nepřináší radost, ale smrti se bojí. I když smrt lidí kolem sebe již nevnímá jako tragickou událost, spíš je to pro ni každodenní rutina, sama i svou smrt připustit nedokáže. Když se jí však dostanou do rukou listiny s elixírem, znejistí. Snad je to rozhovor s Maxem, který ji dovede do stavu, že si uvědomí, že nelidsky dlouhý život je horší než smrt. Oproti tomu Max je starý a nemocný, ale svého prožitého života nelituje. Jiný by nechtěl. A nechtěl by žít ani dalších 200 let. Svůj život si odžil a teď je na jeho sklonku. Emília sama přiznává, že si život užívala asi do 120 let. Od té doby se nudí.

Kdo má právo žít 300 let?

Všichni přítomní pánové  prahnou po elixíru mládí. Každý z nich by chtěl žít 300 let. Koncipient Vítek jej chce dát všem lidem, aby měli kromě práce čas i cestovat poznávat věci, na které v obyčejném životě nemají čas. Doktor Kolenatý by elixír dal jen těm lidem, kteří jsou prospěšní společnosti. Vědcům, kteří by společnost posunuli kupředu. Avšak když jim Emília elixír nabídne, zaskočí je. Najednou nikdo nemá sílu tu odpovědnost přijmout. A tak se nakonec všichni vzdávají svých plánů a receptem na věčný život a nechávají Kristinu, aby pergamen spálila. Teprve v této části hry dává Čapek prostor tomu, aby se dokonale projevily charaktery postav.

Věc Makropulos je divadelní hra českého spisovatele a dramatika Karla Čapka. Tato hra měla premiéru v roce 1922 v Městském divadle na Vinohradech v Praze.

„A tu jsem se oženil. Zdali náhodou nebo ne, nevím. Ale když jsem ji přiváděl do svého domu, myslel jsem, že si vedu přítele; velmi jsem potřeboval přítele. Věděl jsem jasně, že přítele si musí člověk připravit, zpracovat, ba i přemoci.“

Ona byla sirotek. Chtěla získat nějaké peníze, aby se mohla stát vychovatelkou. Všechno začalo tím, že ji tetička, u které žila, chtěla provdat za starého řezníka. Ten prostě potřeboval matku pro své děti. Ale zastavárník se to dozvěděl a jelikož mu na ní záleželo, nechtěl, aby se za řezníka provdala. Proto si ji vzal sám.

„A mimo to jsem se tehdy již ničeho nebál. Bylo mi přece zřejmé, že se jí tlustý kupec tak jako tak víc protiví než já, který jsem pro ni byl, když jsem tam tak čekal u dveří, vysvoboditelem. Však já jsem tomu dobře rozuměl! Ó, podlosti člověk zvláště dobře chápe! Opravdu podlosti? Jak zde soudit člověka? Což jsem ji nemiloval už tenkrát?“

Zastavárník si byl až moc dobře vědom své role zachránce. Byl přesvědčen, že mu dívka musí být vděčná. A podle toho se od počátku ke své novomanželce také choval.

„Když jsem ji přivedl do svého domu, vyžadoval jsem dokonalou úctu k sobě. Chtěl jsem, aby mě zbožňovala pro mé utrpení – a zasloužil jsem si to. Ano, vždycky jsem byl hrdý, chtěl jsem buď všechno – nebo nic.(…) A hlavní věc – tehdy jsem se na ni díval už jako na svou a nepochyboval jsem o své moci. Víte, je to nesmírně slastný pocit, když už člověk nemá pochybnosti. (…) Byl jsem spokojen sám se sebou. (…) Ach, z jakého bahna jsem ji tehdy vytáhl! Vždyť musela chápat a ocenit můj skutek! Líbily se mi tehdy i určité myšlenky, třeba to, že mně je jedenačtyřicet a jí teprve sotva šestnáct. Uchvacovalo mě to, tento pocit nerovnosti; jaká slast, jaká úžasná slast!“

Dívka svým způsobem zastavárníka milovala. Byla schopna žít s ním jako rovnocenná manželka. Zastavárník však svým postojem k ní všechno kazil. Měl neustále potřebu jí dávát najevo svou nadřazenost, myslel si, že si ji tím lépe získá. Ona chtěla hřát, žhnout. On zůstával chladný. A tak jejich svazek vyústil do naprostého nepochopení na obou stranách.

„Hlavní věc, že hned od počátku, ať se jakkoli přemáhala, vrhala se ke mně s láskou, vítala mě nadšeně, (…). Ale já každé takové vzplanutí hned zchladil studenou sprchou. V tom totiž byla moje idea. Na nadšení jsem odpovídal mlčením, blahosklonným ovšem… Ona brzy zpozorovala, že je mezi námi rozdíl a já že jsem – záhada. A já jsem o tuto záhadnost usiloval. Vždyť snad jen proto, abych ji postavil před hádanku, jsem provedl celou tu hloupost. Především strohost – a tak jsem ji i do svého domu uvedl jaksi stroze. Tehdy jsem si zkrátka k úplné spokojenosti vytvořil celý systém. A ten systém se vyvinul sám sebou bez jakékoli námahy.“

Jejich vzájemné nepochopení dojde dokonce tak daleko, že jedné noci drží dívka svému manželovi, o kterém si myslí, že spí, revolver u spánku. Zastavárník však spánek jen předstírá, ale neodvažuje se pohnout. Dívka se ho neodváží zastřelit. V muži se však něco zlomí a i přes snahu jeho ženy jej zastřelit, jí víc a víc miluje. Ale dívka onemocní. Zastavárník, ve strachu o její život, jí vyjádří své city.

„Nemohl jsem si představit, nemohl jsem si ani připustit, že by zemřela, aniž se všechno dověděla.“

Dívka se uzdraví a naneštěstí se zastavárník vrátí ke svému chladnému chování. Dívka je značně zmatená.

„Když nebezpečí minulo a zdraví se jí začalo opět vracet, pamatuji se, že jsem se rychle a velice uklidnil. A nejen to, rozhodl jsem se odsunout naši budoucnost co možná nejdál a do té doby nechat všechno při starém. (…), v mých očích byla tak poražena, tak ponížena a rozdrcena, že jsem mnohdy pociťoval trýznivou lítost, ačkoli se mi zas při tom všem někdy opravdově líbilo pomyšlení, že je pokořena. Těšilo mě vědomí této nerovnosti mezi námi…“

A najednou je jeho žena mrtvá. Spáchala sebevraždu.

„Bylo třeba už jen několik slov, nanejvýš ještě dvou dnů, a byla by všechno pochopila.“

Zastavárník je přesně ten typ muže, který chodí neustále dokola a obviňuje všechny kolem sebe. Jen své vlastní vině nedokáže pohlédnout z očí do očí. Několika hodinovým vyprávěním se však alespoň dokáže přiblížit pravdě. Dokáže si vybavit všechny důležité podrobnosti, které mu ukážou život jeho ženy z jejího pohledu. Jistým způsobem si i dokáže přiznat vinu na její smrti.

„Teď však chápu, že jsem se tu v čemsi zmýlil! Cosi dopadlo jinak, než jsem čekal. Všechno bylo jasné, můj plán byl jasný jako nebe: drsný a hrdý, od nikoho nepotřebuje morálního utěšení, trpí mlčky. Tak to také bylo, nelhal jsem, nelhal! – Sama jednou uvidí, jaká tu byla velkomyslnost – jenomže ona to neuměla vycítit – ale až se jednou dovtípí, desetkrát lépe to ocení a padne v prach, aby prosila za odpuštění. – Takový byl plán. Na něco jsem tu ale zapomněl nebo pustil ze zřetele. Cosi jsem tu neměl udělat. Ale dost, už dost! Koho teď prosit za odpuštění? Když je konec – je konec. Jen se vzmuž, člověče, jen více hrdosti! Tvá vina to není!“

Zatvrzelost mysli, srdce i na druhé straně hluboký citový vztah dokázaly vehnat jeho ženu do náruče smrti. Naprosté nepochopení mezi manžely, psychická nadvláda manžela nad ženou, kterou ona neunesla, to jsou dvě hlavní témata, která Dostojevskij ve své krátké próze velmi přesvědčivě popisuje.

„A v tom je právě celá moje hrůza, že to všechno chápu.“

Všechny ukázky jsou z knihy: DOSTOJEVSKIJ, F.M., Něžná. Přeložil E. Frynta. První vydání. Praha: Lidové nakladatelství, 1980.

Fromm poukazuje na to, že svět snů a mýtů ožil po dlouhé době díky Sigmundu Freudovi. Freud však viděl ve snech pouze splnění našich iracionálních přání, které za bdělého stavu potlačujeme. Předpokládal, že sen vyjadřuje naše skryté touhy, jež nejsme s to si připustit, a které tudíž držíme mimo naše vědomí, dokud máme naše myšlenky zcela pod kontrolou. Avšak jakmile usneme, naše potlačené myšlenky vystupují na povrch, zjevují se nám ve snu a snaží na sebe upozornit. Jsou zcela zahalené a zkreslené, což je hlavní znak snu, a tím nám umožňují spát nerušeně dál. Sen u Freuda představoval jakési náhradní uspokojení našich pudových přání. Člověk podle Freuda převádí své skryté a potlačované touhy na oblast fantazie. Tam dojde k jejich uspokojení, aniž by se ve skutečném životě cokoliv změnilo. Tedy u Freuda jediná možná a myslitelná interpretace snu je teorie splnění přání. Sen vyjádří naše iracionální a primitivní snahy. Jung a Silberer, dva nejnadanější Freudovi žáci, se domnívali, že každý sen je obrazem minulosti, ale zároveň je také zaměřen na budoucnost a snaží se poukázat k cílům a vysněným metám snícího. Freud se v této oblasti spoléhal především na volnou asociaci a sen připisoval infantilním a iracionálním přáním, kdežto Jung později volnou asociaci opouštěl. Pro něj byl sen výrazem moudrosti nevědomí. Toto Jungovo pojetí snu se hodí k jeho celkovému pojetí nevědomí. Věřil, že nevědomí člověka je schopno ukázat jeho inteligenci a záměry, jež mohou přesahovat vědomé nahlédnutí. Avšak podle Junga, hlas jež nám ve snech ukazuje cestu, není náš vlastní. Je z nějakého vyššího zdroje, je zjevením vyšší moudrosti, jež nám pomáhá. Fromm se s Jungem shodne na tom, že ve spánku je člověk víceméně moudřejší a slušnější než za bdění. Ale Fromm oproti Jungovi věří, že to, co si myslíme ve spánku, je naše myšlení. A vlivy, jimž jsme za bdění vystaveni, mají na naše myšlení negativní vliv.

Co je to vlastně spánek? Když to vezmeme fyziologicky, je to pouhý stav regenerace. Z psychologického hlediska spánek přerušuje reagování na realitu okolí jednáním a vnímáním. V bdělém stavu jsme nuceni přizpůsobovat náš vnitřní svět našim cílům, ve spánku se náš vnitřní svět stává dominantním a nepodřizuje se ničemu z reálného světa. Dalo by se tedy říci, že ve spánku jsme mnohem svobodnější a můžeme se zabývat jen sami sebou. Odpoutáme se od působení společnosti a snad jsme, jak se Fromm domnívá, inteligentnější a soudnější. Fromm je přesvědčen, že sny jsou výrazem nejvyšších a nejcennějších funkcí naší duše. Tím, že nejsme v kontaktu se svou kulturou, se v nás objevuje jak to nejlepší tak i to nejhorší. Ale zda sen zjevuje to nejlepší nebo to nejhorší v nás, není tak snadné rozlišit. Co se nám ve snu zjevuje, co si myslíme, co se odehrává v našem vnitřním životě, to vše je ovlivněno tím, co konáme. Musíme si tedy připustit, že náš snový život je ovlivňován naším skutečným životem.

Většina našich snů nerespektuje zákony prostoru a času, ani zákony logiky, přesto pokud sníme, jsou pro nás naše sny zcela reálné. Velmi intenzivně je prožíváme, ale po probuzení je buď ihned zapomeneme, nebo si je ihned po probuzení ještě pamatujeme, ale v dalším okamžiku už z nich nevíme nic, anebo si je zapamatujeme a pak můžeme svému okolí sdělit: “Měl jsem sen . . .”. Proč si někdo sny pamatuje a jiný zase ne? Skutečnost, že své sny tak snadno zapomínáme, bývá vyložena tak, že se stydíme a nejsme s to si připustit všechny iracionální, primitivní, někdy i zločinné impulsy, jež se v naší mysli objevují, jakmile se dostaneme z vlivu kultury a společnosti, jež nás obklopuje. Měli bychom si připustit, že sen je naprosto přirozený úkaz, a my nemáme tedy žádný důvod si myslet, že by měl vyjadřovat něco umělého, lstivého či klamného.

Když potom sdělujeme, co se nám zdálo, málokdo z nás se hlouběji zamyslí nad tím, jaký skrytý smysl náš sen v sobě skrývá. Většina z nás vnímá samotný příběh snu, ale málokdo už pátrá po tom, co stojí v pozadí tohoto příběhu. Co nás přimělo k tomu, aby se nám zdálo zrovna o tomhle? Symbolický jazyk, jazyk snů, je jazykem celé civilizace. Všichni jej máme kdesi hluboko v sobě, ale málokdo z nás chce tomuto jazyku symbolů porozumět. Proč? Snad je to dáno naší uspěchanou dobou. Máme málo času na náš skutečný život, jež musíme žít. Kdo by pak chtěl “plýtvat” časem na porozumění snového života? Kdo by byl ochoten obětovat čas své reality své fikci? Každý, kdo chce poznat sám sebe, neboť sny jsou komunikací člověka se sebou samým. Naše sny jsou naše. Nikdo nám je nevnutil, přišly samy od sebe. Přišly z nás. Ani my sami si neumíme poručit, aby se nám zdálo přesně a jen o tom, o čem bychom chtěli, aby se nám zdálo. Nejde to. Protože v tomhle je náš vnitřní život zcela nezávislý na našem rozumu. Ale pořád je to náš život, i když si ne vždy jsme ochotni připustit, že ta osoba, o které se nám zdálo, by se měla shodovat s námi samotnými. Občas v našich vlastních snech nepoznáváme sami sebe, a proto si mnoho z nás myslí, že sny jsou jen takové nesmysly, které si vymýšlí naše podvědomí, kdy my odpočíváme. A z tohoto důvodu mnoho lidí se ani nepokouší pohlédnout pod pokličku vlastních snů, protože ty nepasují k osobě, za kterou se vydáváme a za kterou se považujeme.

Erich Fromm je přesvědčen, že porozumět symbolickému jazyku snů, by se mělo vyučovat ve škole, podobně jako jiné “cizí” jazyky. Moderní experimenty naznačují, že všichni máme dar porozumět symbolickému jazyku, ale že toto vědění působí jen ve stavu dezaktivace, vytvořeném hypnózou. Když byly zhypnotizované pokusné osoby vyzývány vyložit různé sny, bez váhání podaly smysluplnou interpretaci symbolického jazyka použitého ve snu. Když nebyly v hypnóze, jevily se jim tytéž sny zcela nesmyslné.

A proto ihned poté začne rozumovými a logickými důvody a důkazy bořit všechny Quintovy názory a přesvědčení. Napomíná jej, že se nás snažil poučovat příhodami, nikoli důkazy či rozumovými důvody. Quintus všechno předvídání odvozuje ze tří zdrojů: z boha, z přírody a z osudu. Quintovi záleží na tom, co se děje, ne proč se to děje. Zajímá jej věc sama, nikoli její příčiny či důvody. Na to Cicero namítá, že pokud lidé neznají ve věcech důvody a příčiny, musí být vždy překvapeni, když se stane něco neobvyklého. Stalo-li se něco, nesmíme to pokládat za zázrak. Stalo se to, tudíž to bylo možné a nemůže to být žádný zázrak. Co je možné, není div. A nemožné věci se nedějí. Obvyklým událostem se nedivíme, neboť známe jejich příčiny, ale nedivíme se jim ani tehdy, když příčiny neznáme, protože to jsou obvyklé věci, které se dějí pořád.

Dále Cicero vyvrací Quintovo přesvědčení, že můžeme v existenci předvídání budoucnosti věřit už tehdy, pokud se vyplnila jedna jediná předpověď. Cicero nevěří, že stačí jeden důkaz, stejně jako nemá žádný důkaz o tom, že se tak nestalo náhodou. A k tomu má spoustu příkladů, kdy se předpověď nevyplnila, nebo se stalo něco úplně opačného.

Cicero se obrací na bohy. Co by měli bohové v úmyslu, kdyby nám posílali jen náznaky naší budoucnosti, které bychom si bez vykladačů stejně nemohli vyložit? Pokud jsou znamení vzkazem od bohů, proč nám je posílají tak nejasné? Má-li člověk pochopit, že se něco stane, bylo by pro něj lepší, kdyby znamení od bohů bylo jasné. A nechtějí-li bohové, aby lidé pochopili jejich znamení, ať raději nic nenaznačují. Neboť když se člověk obrátí na vykladače znamení, často se mu stane, že se výklad znamení dvou vykladačů různí. Někdy dokonce mohou být zcela opačné. Každý vykladač vykládá znamení jinak, není žádné společné nauky pro všechny. Vykladači používají jazyk plný dvojznačnosti. Vykladač potřebuje vykladače, s věštbou musí člověk k další věštbě, aby pochopil, co se za ní skrývá. Můžeme s těmito zkušenostmi tvrdit, že vykladači a věštci vidí věci budoucí, nebo bychom měli spíše tvrdit, že jim jde jen o zisk a svými věštbami potvrzují jen svůj bystrovtip?

Cicero poukazuje na to, že za období války či jiného nebezpečí, si lidé všímají jakýchkoli znamení tím více, čím ohroženěji se cítí. V období míru je prakticky přehlížejí. Čím větší strach člověk má, tím snadněji uvěří jakémukoli znamení čí jen náznaku. Můžou však tato znamení mít nějaký vážnější význam, jestliže jsou takto strachem vynucena? Jistě se i stejná znamení budou jinak vykládat za války a jinak za období míru. A čím jsou odpovědi vykladačů ovlivněny? Snad jde o jejich omyl, jistě jednu z hlavních rolí hraje i pověra.

Cicero se tedy podivuje nad lidmi, kteří věří v předvídání budoucnosti, neboť musí vidět, že veškeré předpovědi jsou vyvraceny skutečnými událostmi. Ale chápe, že lidé chtějí znát, co je čeká, neboť by mohli být obezřelejší. Zároveň však tvrdí, že je nutné vyplít pověru z lidí se všemi kořeny.

Člověk se v první části nechá od Quinta přesvědčit, že předvídat budoucnost je věc možná. Že se to ve světě dělo, děje a vždy se dít bude. Mnohými příklady ze všech věšteckých oborů nám stále a znova dokazuje, že se budoucí věci předpovídaly, že mnohá znamení na něco poukazovala, před něčím varovala a ony předpovídané skutky se děly, znamení tedy mluvila pravdu. I když jsme ke knize zasedali jako skeptikové, musíme Quintovi přiznat, že tolika příklady, jimiž nás doslova zcela zahltil, nám vzal vítr z plachet. Na konci jeho části o předvídání s ním musíme souhlasit, že budoucnost se dá předpovídat, dá se vyčíst ze znamení, která nám přináší nějaká neurčitá přírodní síla. Ale jakmile se začteme do Ciceronovy části, začne nás ona jistota o existenci předvídání budoucnosti opouštět. Najedou se nám Cicero snaží ukázat, že věštcům ve většině případů nešlo a nejde o nic jiného než jen o zisk. Jednu věšteckou metodu po druhé začne rozumově rozebírat, až z nich nezbude ani prach. Cicero začne do Quintových příkladů vznášet rozumové důvody a důkazy a co nám dříve připadalo jako jasné předpovědění budoucnosti, najednou vypadá jako pohádka pro malé děti. Začínáme si uvědomovat, že vše, co nám vyprávěl Quintus, byly jen neúplné pravdy. Byly to příběhy vytržené z kontextu a mnohé podrobnosti, jež se k samotnému předvídání budoucnosti a k naprostému vyplnění předpovědi nehodí, nám Quintus zatajil. Brzy se přikloníme na stranu Cicera a po rozumovém vysvětlení se k ní částečně připojí i samotný Quintus. A mně leží v hlavě otázka. Na čí straně je pravda? Pokud hovořil Quintus, byla jsem na jeho straně, věřila jeho tvrzením. Když však hovořil Cicero, přešla jsem na jeho stranu a nechala si předvídání vymluvit rozumovými důkazy. Ovšem co by se stalo, kdyby v téhle fázi rozhovor bratrů neskončil? Co by se stalo, kdyby diskuse pokračovala? Přiklonila bych se s dalšími příklady a tvrzeními zpět ke Quintovi, nebo bych se držela rozumových vysvětlení Cicera? Nevím, ale myslím si, že pravda je někde mezi nimi. Tu si musí najít každý sám.

Marcus Tullius CICERO
Předtuchy a výstrahy
Přel. Josef Hrůša, Olomouc: Votobia, 1996

Z Ciceronovy rozsáhlé činnosti se zachovalo 58 politických a soudních řečí, řada rétorických a filosofických spisů. Jeho korespondence je důležitým historickým pramenem, vždyť mezi jeho přátele patřili Caesar, Pompeius, Antonius, Brutus a další. Psal prózou i veršem, latinsky i řecky.

Jedno z menších Cicerových děl Předtuchy a výstrahy jsou doplněk díla O podstatě bohů. Jde o rozpravu mezi Cicerem a jeho bratrem Quintem o předvídání budoucnosti. Quintus v první části knihy obhajuje předvídání budoucnosti a v druhé části knihy Cicero jeho mínění vyvrací a dokazuje nemožnost a nepodstatnost veškerého předpovídání.

Quintus nás do knihy uvádí pohnutkami, kvůli kterým se člověk neustále snaží rozluštit, co jej v budoucnosti čeká. Především je to starost a strach. Každý chce pro sebe získat nějakou výhodu, zabránit své škodě či ztrátě, to jej žene k tomu, aby pátral po budoucnosti. Chce ji poznat ještě dříve, než se stane přítomností, aby měl čas se na ni připravit a moci nějak zasáhnout. Tak založila zvědavost, pověrčivost a chtivost novou vědu o předvídání budoucnosti.

Quintus dělí předvídání budoucnosti na dva druhy, jeden z nich je podle něj umělý a druhý přirozený. Umělý druh se opírá o vědu a přirozený je zcela bez jakýchkoliv odborných znalostí. Vědou se v tomto oboru zabývají ti, jež se snaží vykládat zjištěná znamení na základě dříve získaných vědomostí. Ti, jež se zabývají přirozeným druhem předvídání, se o dříve zjištěné poznatky nezajímají, nesnaží se je pochopit ani rozumem ani dohadem. Jedny z předpovědí se zakládají na literárních památkách a učení a ty druhé se vykládají bez přípravy hned na místě a podle potřeby dohadem. K umělému předpovídání patří haruspikové, kteří předpovídají budoucnost z jater zabitého zvířete a z přírodních úkazů, především z blesků, auguři, ti předvídají budoucnost z letu a zpěvu ptactva, dále hadači neboli věštci, lidé jež pozorují dráhy a pohyby hvězd a vykládají z nich, co koho čeká a lidé jež pozorují všechna možná znamení, např. v přírodě. Mezi přirozené druhy patří výklady snů a proroctví, tedy šílení a snění.

Quintus také rozlišuje znamení, jež jsou dílem nějaké přírodní síly, která nám odkrývá budoucnost jednou teprve po dlouhém pozorování znamení a jindy zase jako by náhle z nějakého popudu či božího vnuknutí.
Zabývá se i problematikou, jak se nadále stavět k předvídání budoucnosti, když se nějaká předpověď náležitě neuskuteční. Domnívá se, že tohle by naši víru v předpovídání budoucnosti nemělo nijak poškodit, neboť každé umění, každá lidská schopnost jednou na tento nedostatek narazí. Ne vždy se všechno povede tak, jak by mělo. Všechna umění, jež jsou závislá pouze na lidských dohadech a domněnkách, jsou nejistá. A předvídání budoucnosti jsou pouhé lidské dohady, které samozřejmě mohou selhat. Nemusí se nám vyplnit to, co nám bylo předpovězeno. A přesto jindy nás zase naopak může dovést k pravdě. Quintus v oblasti pravdivosti předpovědí zastává názor, že má-li někdo věštecký dar, přesto se může zmýlit nebo přehlédnout pravdu, ale k důkazu, že dar předpovídat budoucnost opravdu má, stačí jednou jedinkrát předpovědět něco tak, aby bylo vidět, že se nic z toho nestalo náhodou.

Quintus poukazuje také na to, že by si člověk měl všímat všech znamení, jež se mu ukazují, především těch pro něj nepříznivých. Pokud by si všímal pouze těch pro něj příznivých a ty nepříznivé přehlížel, mohl by upadnout do neštěstí. Člověk by měl pochopit, že i neblahá znamení pouze poukazují na to, že se něco stane. Žádné znamení, ani dobré ani špatné, nám nevysvětluje, proč se něco stane, nýbrž nás pouze připravují na skutečnost, jež se v budoucnosti odehraje. Tedy špatné znamení má pro člověka stejnou cenu jako to dobré, ne-li ještě vyšší.

Quintus obhajuje především přirozený druh předvídání budoucích věcí a dějů. Tedy věštění ze snů a při záchvatech šílenství. Myslí si, že člověk, jenž ve vytržení či při vidění ve snách dokáže proniknout duchem a pochopit příčiny budoucích věcí, je ten pravý pro předvídání budoucnosti. Duch pobouřený vytržením či naopak zklidněný spánkem dokáže nejlépe ze všech rozluštit znamení skrytých budoucích věcí a dějů. Poukazuje na to, že by nikdy nebyla delfská věštírna tak slavná a proslulá, kdyby se lidé různých období, jež ji zahrnovali dary, nepřesvědčili, že jsou její věštby a předpovědi pravdivé. Příkladem je bojotský Bakis či erythrejská Sibylla. U věšteckých snů zdůrazňuje především přípravu před spánkem samotným. Člověk by měl vědět, že z přejedení a požití přemíry alkoholu přichází sny nerozumné, zmatené a nesmyslné. Pokud člověk před spánkem lehce pojí a pečlivě ošetří své tělo, čekají jej sny pokojné a pravdivé. Stejně tak Epikuros říkal: “Ježto je tedy duch v spánku odloučen od společnosti a styku s tělem, rozpomíná se na minulost, vnímá přítomnost a předpovídá budoucnost.” Quintus poukazuje na to, že bychom veškerou příčinu a podstatu předvídání měli odvodit nejdříve od boha, potom od osudu a nakonec od přírody.
Quintus si stojí za tím, že se budoucnost dá předpovídat. Proč bychom o tom my ostatní měli pochybovat, když nás zásobuje velkým množstvím příkladů, jestliže mu pomáhají události, jež se skutečně staly, jestliže mu pomáhá rozum? Vždyť spousta národů, kmenů, vzdělaní Řekové, Římané, barbaři i nejlepší filozofové věří, že předpovědět budoucnost je možné. Způsoby předvídání se v různých oblastech světa lišily. Bylo to dáno pravděpodobně povahou a rázem krajin, kterou daný národ obydloval, proto někdo věštil z hvězd, jiný z letu ptáků a další z vnitřností zvířat. Ale u všech národů bylo předvídání budoucnosti velmi váženou schopností. Měli bychom tedy uznat, že se budoucnost musí předpovídat? Vždyť u starých národů patřilo předvídání budoucnosti mezi kvality vladaře. Ten měl být nejen moudrý, ale měl umět i prorokovati budoucí skutky většinou za pomoci božího vnuknutí, jež bylo o to víc vyhledáváno za války než v období míru.
Možná že i samotný Quintus si někde v hloubi duše připouští, že se najde více nesplněných budoucích předpovědí než těch, jež se skutečně splnily, neboť několikrát rozebírá fakt, že jemu i všem ostatním by mělo stačit, pokud se vyplní jedna jediná předpověď tak, jak byla vytušena a předpovězena. Musíme pak všichni připustit, že předvídat budoucnost se opravdu dá. Quintus se také odvolává na bohy, neboť míní, že právě ti nejvíce lidem naznačují, co je v budoucnosti čeká. A pokud nám bohové naznačují, co se přihodí, jistě nám dali i dovednosti, abychom tato znamení mohli rozluštit. Protože jinak by nám jejich znamení byla na nic. A že se stane, že se lidé, jenž luští znamení budoucnosti, někdy zmýlí, to je samozřejmě také možné, neboť lidé se mýlí i v jiných vědách, tak proč by na to neměli mít právo právě v tomhle oboru? Quintovi stačí, že se vyplní jedna předpověď a to nám dá jistotu, že předvídat skutečně jde. Je možné ať už odvozováním z osudu, či rozluštěním znamení ukrytých v přírodě. Během mnohých let, kdy se předvídání budoucnosti provádí, bylo možno nashromáždit velké množství poznatků, které byly v tomto oboru zjištěny. Lidé díky nim dovedli pochopit příčiny a důsledky samotných věcí, stejně jako mnohých znamení.

Marcus Tullius CICERO
Předtuchy a výstrahy
Přel. Josef Hrůša, Olomouc: Votobia, 1996

Kierkegaard poukazuje na to, že současnost nikdy nejedná tak, aby došla k nějakému rozhodnutí či řešení. Proč? Protože by to znamenalo její konec. Znamenalo by to konec jedné z mnoha možných a současných situací. A to přece současnost nechce. Jedna z jejích částí by se tím rázem stala minulostí. Ale současnost chce zůstat. Chce zůstat a předvést všem, že ona skončit nemůže, že ona je naše jediná jistota, která trvá. Nemůže dojít k řešení či rozhodnutí, to by přece znamenalo, že její trvání je omezené, tím by se dalo pochybovat o její jistotě vůči nám. Současnost se řešením vyhýbá, rozhodnutí odkládá, ale dělá to nenápadně. Nikdy by nepřipustila, že vědomě “nic” nedělá, jen se snaží zůstat současností, stále a natrvalo. A v tom tkví její rozumnost, obratnost a možná i vychytralost. Čin a rozhodnutí jsou naší době vzácné. Dokud se nic určitého neděje, každý má své teplé místečko na slunci a předstírá činnost či plodí všelijaká oznámení. A poté vyčerpán touto klamavou námahou se propadá do netečnosti. Celý náš věk se propadá do dokonalé netečnosti.

A na toto nicnedělání poukazuje i Kierkegaard, když píše, že práce se chopí až generace příští a ta naše se ujme úkolu pořádat a účastnit se slavnostních hostin. Práci a nutnou činnost přenecháme jiným a sami se budeme snažit vytěžit se současnosti možné maximum. Ale co udělá příští generace? Bude se opravdu věnovat práci, nebo se “poučí” z minulosti a nechá práci generaci další? Jestliže ne, bude to po dlouhé době jedna z mála generací, která začne konat, začne hledat řešení a stanovovat rozhodnutí, která začne měnit svou současnost. Pokud ovšem i další generace bude trávit svou současnost se vší vážností a opravdovostí na hostinách, zvítězí opět samotná současnost. Řešení ani žádná rozhodnutí se konat nebudou, skutečnost bude představována ohlašováním skutků bez jejich konání a lidský život bude plný úchvatných klamů.

Kierkegaard poukazuje na to, že dnes už neplatí, že člověk stojí a padá se svým činem, neboť v současnosti žádné činy nejsou. Nikdo se k činu neodhodlá, nikdo o činy nemá zájem. Nikomu činy nechybí. Nikdo se ani nepohne ze svého místa, nikdo neučiní nic určitého, aby něco změnil. Aby se všichni měli skvěle, stačí, že vědí, co se má dělat. Co by měli dělat. To stačí. Konkrétních činů není zapotřebí. Stačí ohlásit, co by se mělo udělat a je to, jako by se už stalo. Každý je apatický, postrádá zanícení, a tak nám ve vztazích chybí hodnoty citu, v práci nám chybí hodnoty nadšení a ve společenském i všedním životě se nám nedostává hodnot uctivosti či obdivu. Tato apatie je spojena s naší neschopností jednat. Jakýmkoliv činem bychom narušili současnost, a to přece nikdo nechce. Naše doba, místo toho aby konala, se o svůj nezapomenutelný výkon snaží pouze v indiciích. Její nejlepší schopností je vymýšlet a představovat, co by se mohlo či mělo stát. Její umění tkví v tom, že nic nedělá, stojí na místě, ale nikdo z nás to nevidí, její dokonalost spočívá v inscenování úchvatných klamů, které všichni berou za skutečnost. Doba velkých skutků pominula, náš věk patří anticipacím. Dokonce i uznání se sklízí předem. Všichni dělají vše pro to, aby se vyhnuli konkrétním činům. Ale snad ani neví o tom, že k žádnému činu nedojde. Neboť všechny přípravy, všechna oznámení, jež činům předcházejí, všechna uznání a klamy chvalořečení jež následují obvykle po činu, nedávají žádnou záminku k tomu, aby člověku došlo, že se vůbec nic nestalo. Nikomu nic nechybí. Velkých činů není zapotřebí.

Jak Kierkegaard pravdivě popsal, nakonec jediné po čem lidé touží, zůstávají peníze. Nikdo po ničem netouží tak jako po penězích. Peníze jsou vrcholem všech hodnot. Nemáme hodnoty, máme peníze. Nikdo nechce vykonat hrdinský čin, nikdo nechce vystoupit ze stínu současnosti, každému stačí peníze. Největším štěstím současného člověka je stát na místě a mít peníze. Nikdo se nechce rozhodovat. Kdo ovládá své touhy a chtíče? Spíše co ovládá naše touhy a chtíče? Peníze, moc, majetek. V současnosti je vztahem, jež nás všechny spojuje, zášť. Kierkegaard zášť rozděluje na dvojí, egoistickou, to je zášť jednotlivce vůči sobě samému, a na zášť jež je proti jedinci zaměřena z okolí. Středem zájmu záště je vše. A člověk ve spojení s záští je schopen i naoko obdivovat to, co sám pokládá za bezvýznamné. Až tak daleko nás zášť dokáže dohnat, aniž bychom si toho všimli. Zášť je jednotící princip, jak přesně píše Kierkegaard, negativně jednotící princip.

Současnost, jakožto reflexivní doba, dle Kierkegaarda mění vše v dvojznačnost. Ponechá vše tak jak je, ale přitom vše změní v dvojznačnost. V dvojznačnost, jež vše dráždivě zneklidňuje. Ano dvojznačnost nás nikdy nenechá v klidu. Je tady buď, ale spolu s ním tady vždy bude i jeho nebo. Současnost na jedné straně člověka drží v klidu všeobecným nicneděláním, žádné činy, žádná rozhodnutí, ale na straně druhé ho v úplném klidu nechce nechat, tak přišla s dvojznačností. Jež nic neříká přímo, pouze naznačuje. Je daleko zákeřnější než přímé zlo, či daleko příjemnější než bezprostřední radost.

Jedinec i generace stojí neustále v cestě sobě samým a sobě navzájem. Neustále se nám zdá, že nám někdo nebo i něco stojí v cestě, v naší cestě. Snad i proto člověk tak často mění plány, nedokončuje své plány, nepřichází do svého vyvoleného cíle, ale jen stojí na stejném místě. Někdo mu vstoupil do cesty, on se lekl a vrátil se zpět na své místo. Bereme to jako znamení, že jsme zvolili špatně, že to, co děláme, není správné, znamení nás vrátí zpět na naše místo, kam patříme. A to i přesto, že kdesi v hloubi duše víme, že se nedá jít po cestě vpřed bez překážek. Každá nová cesta se musí proklestit. Ale stejně se vždy překážek lekneme a couvneme zpět. Možná někde uvnitř tušíme, že jak píše Kierkegaard rostoucí vědomosti rozmnožují zármutek. Třeba se tímto utěšujeme, když couváme pryč od něčeho nového. Třeba si myslíme, že je lepší žít na stejném místě, ale bez zármutku. Lidé by chtěli změnit skutečnost v pouhou představu, každý chce ponechat stav, jaký právě je, ale přitom si být v podvědomí vědom toho, že už netrvá. Ale chceme se vyhnout změnám. Jen žádné viditelné změny. To by očekávalo viditelné činy a těch není nikdo schopen. Jen ať změna projde nepozorovaně, neohlášeně, bez našeho přičinění a my z ní budeme jen profitovat. Na první pohled se nic nezmění, a tak to má být.

Kierkegaardova Současnost nás zcela přesvědčí o tom, že se nic nezměnilo a asi nic nezmění. Každá současná generace nechá velké činy, změny a rozhodnutí na těch příštích a sama se bude snažit dostat ze své současnosti co nejvíce za co nejmenší námahu. Tak to bylo, je a pravděpodobně i bude. Člověk udělal v posledních sto padesáti letech značný vědecký pokrok, ale ve své podstatě zůstal stejný. Člověk jako tvor rozšiřuje své znalosti o všem možném, jenom sebe zanedbává a o sobě ví čím dál tím méně. Stále práci nechává na jiných a sám zcela vážně hoduje na slavnostních hostinách.

Søren Kierkegaard, Současnost, přel. Miloslav Žilina, 1969.

Ve svém spise O duchovnosti v umění se s námi W. Kandinsky podělil o pozorování a zkušenosti s harmonií v malířství. Učí nás, že umění má směřovat dopředu a vzhůru. Umění nám přináší poznání. Nebo by alespoň mělo. Kandinsky rozebírá především umění malířské, ale jeho závěry se dají aplikovat na umění všeobecně. Zabývá se mimo jiné účinky barvy (jednotlivými barvami a jejich působením na člověka), vztahy mezi barvou a tvarem. Dochází k zajímavému závěru. Pokud jde o barvy, je přesvědčen, že s postupem času lidský zájem opadává. Svět pro člověka ztrácí svá kouzla.

Ale především se ve svém literárním díle Kandinsky zaměřuje na vymezení uměleckých duchovních zákonů. Nazývá je principy vnitřní nutnosti. Každý umělec má, podle Kandinskeho, při tvorbě splňovat tři podmínky. Umělec musí nalézt svůj vlastní výraz (element individuální), umělec musí vyjadřovat dobově příznačné fenomény (element dobový) a v neposlední řadě musí umělec vyjádřit, co je příznačné z hlediska obecného (element umělecký). Umělec musí odstoupit od vnějších principů a soustředit se pouze na ty vnitřní, na zákony vnitřní nutnosti.

Zajímavé je také Kandinskeho zjištění, že obdivovatelé umění, znalce nevyjímaje, nejsou účelově vedeni k vnímání uměleckých děl, a proto v nich hledají všechno možné. Např. popis reality, reprodukci anatomie či perspektivy v malbě atd. Ale co jim opravdu chybí, to je schopnost vcítit se do vnitřního života díla. Oddat se plně jeho účinkům. Jak říká Kandinsky, jejich duchovní zrak je plně zaslepen vnějšími formálními prostředky, a tak není schopen rozpoznat, co dílo vlastně vyjadřuje. Krása musí být posuzována podle míry vnitřní nutnosti, neboť krásné je to, co je krásné také uvnitř. Pokud tedy chceme nějaké dílo opravdu poznat, je třeba proniknout do jeho vnitřních zákonitostí. Teprve potom jsme schopni alespoň trochu pochopit význam, neboť to podstatné je obsaženo ve vyslovených myšlenkách a emocích, nikoli ve formálních prostředcích. Musíme se oddat abstraktnímu působení díla. Význam díla nalezneme v jeho hloubkách. Mnozí se k němu však nikdy nedostanou, protože pátrat na povrchu je přece o tolik jednodušší. Můžeme tedy odvodit, že čím bude dílo po vnější stránce chudší, tím hlouběji bude působit a tím bohatší bude jeho vnitřní život. Kandinsky je přesvědčen, že jakoukoli úpravou uměleckého díla, jakoukoli změnou, porušíme jejích vnitřní život. A dílo přestane být tím, čím bylo.

Kandinsky věří, že v budoucnosti bude vnější krása nahrazena krásou vnitřní. Mezi hranicemi absolutní abstrakce a absolutní reality vidí prostor nekonečné svobody, nevyčerpatelných možností. Avšak možnosti, které jsou obsaženy ve všech třech oblastech mají stejný původ, vnitřní nutnost. Umělec má právo na neomezenou svobodu, ale musí si dávat pozor, aby odpovídala vnitřní nutnosti. Je třeba neustále myslet na duchovní stránku díla a nenechat se unést stránkou materiální. Neboť umění je silou, která napomáhá rozvoji a zušlechťování lidské duše, jak Kandinsky připomíná. Umění umí promluvit k duši jedinou formou, již je duše schopna přijmout. Jestliže by se umění vzdalo této své přednosti, svého předurčení „krmit“ duši, upadlo by do temnoty, ze které by už nebylo úniku. Duše a umění jsou spolu propojeny, navzájem se zušlechťují. A tato temnota by mohla přijít s materialismem, neboť jediným účelem materialismu je praktičnost. Spojení mezi uměním a duší tak upadává. Umělec a divák si přestanou rozumět, divák umělce bude nejprve podezřívat z pouhé reprezentace a poté se od něj odvrátí.

Skutečná svoboda nebyla umělci dána pro život, ale pro umění. Umělec má trojí zodpovědnost, za svůj talent a za své činy, myšlenky a emoce, které se promítají do duchovní klimatu jak jeho bližních, tak do duchovního klimatu doby. Umělec musí mít, co říci. Jeho posláním není pochopit formu, ale přizpůsobit ji obsahu. Současné (postmoderní) myšlení, které se snaží rozbít totalitní jednotu, jež potlačuje svobodné myšlení a autonomii jedince, však ve své každodenní životní praxi ukazuje, jak je této nabyté svobody zneužíváno, jak jsou šmahem rušena veškerá tabu. Tak se v našem životě objevuje mnoho nechtěného a negativního. Každá lidská společnost musí mít nějaké etické minimum, obecně respektovaná pravidla, vizi a naději, které by zdůvodňovaly její existenci a poslání. Kandinsky poukazuje na fakt, že umělec musí kultivovat svoji duši, aby ta mohla rozhodovat při tvorbě díla. Umění je pro Kandinskeho jakýmsi duchovním cvičením jak pro umělce, tak pro diváka. Umění procházelo a i v budoucnosti bude procházet obdobími úpadku. To je dáno nasyceností, především hmotnou a tělesnou, která se v jistých intervalech objevuje. Ale vždy také přišlo to světlé období, kdy se umění navrátilo k vnitřním nutnostem. Budeme společně s Kandinskym věřit, že to tak snad bude i nadále.

Text hry Virginia vychází z románů, dopisů, deníků i jiných prací samotné Virginie Woolf. Autorka zde úspěšně zachytila podstatu spisovatelského génia Wolfové, i složitost jejího charakteru. Stejně tak zaznamenala její duševní rozpolcení a pohled na svět. Virginia jako hlavní postava rozmlouvá sama se sebou, s MUŽEM, Vitou ale i s obecenstvem.

Celá hra má dvě dějství. První dějství začíná rozmluvou mezi Virginií a MUŽEM, jejím otcem. Virginie však mluví spíše sama se sebou. Mluví o své matce, JEHO ženě, vyjadřuje svou lásku k ní a vzpomíná na den, kdy její matka zemřela. Po smrti matky se Virginie odcizuje otci, který se po smrti své ženy zhroutil a pohltila jej sobeckost a lakota. Virginie v této době pozoruje, že žije ve světě mužů, kterým je dovoleno vše. Poznává Leonarda Woolfa, který se přátelí s jejím bratrem. Její sestra Nessa se brzy provdá a Virginie na ni žárlí. Snaží se tedy dostat mezi ni a jejího muže a oddělit je od sebe. Svádí ho, ale Nessa ji přitom přistihne. V té době také ji Leonard žádá o ruku, ale Virginia jej odmítá, nemiluje jej, nepřitahuje ji. Říká mu o své chorobě. Ale Leonard je neodbytný a proto se později berou..

V druhém dějství, Virginia je již vdaná za Leonarda, si kupují tiskařský lis a plánují si budoucnost. Virginie začíná publikovat, ale chybí jí společenský život. Po jednom večírku se během rozhovoru zmiňuje o tom, že se seznámila s Vitou. Později se s ní setkává také v soukromí a navazují spolu milostný vztah. Vita se poté schází s Leonardem a rozmlouvají spolu o Virginii. Leonard ji nabádá, aby byla opatrná, že je Virginie duševně nemocná. Při jednom setkání Vita sděluje Virginii, že odjíždí na delší dobu za svým manželem do Persie a tedy se nějakou dobu neuvidí. Poté se Virginie stěhuje na radu svých lékařů s Leonardem na venkov. Zprvu si život na venkově užívá, ale později ji venkovský život začne ubíjet. Její choroba postupuje a Virginii chybí společnost. Virginie čím dál tím více propadá do svého vlastního světa, píše Leonardovi dopis na rozloučenou a páchá sebevraždu.

Autorka je považována za jednu z nejlepších irských spisovatelek moderních románů. Je autorkou románů, povídek, divadelních her, esejí i nebeletristické literatury o Irsku. Její první román nesměl být v Irsku publikován. V roce 1995 obdržela evropskou literární cenu za celoživotní dílo. V roce 2003 vystoupila úspěšně na 13. ročníku Festivalu spisovatelů Praha. Česky vyšel její román Děvče se zelenýma očima a divadelní hra Virginia.

Edna O´Brien, Virginia, přeložila Ivana Bozděchová, vydal Evropský literární klub v Praze 2004.