Co to ten Paroubek s těmi obyčejnými lidmi má? Nejenže k nim mluvil na svých billboardech, ale ještě je oslovuje i po volbách. Znáte nějaké obyčejné lidi? Já ne. Mám kolem sebe samé výjimečné osobnosti, prostě lidi, kteří si nezaslouží označení obyčejní lidé.

A proto mi nejobyčejněji připadá pan Paroubek, snad proto prohrál. Obyčejní lidé prohráli, pan Paroubek prohrál.

A tak tam mezi nimi tupě sedím a nevím, co udělat. Být dál zticha? Začít řvát? Odejít? Zůstat? Třeba, kdybych do nich foukla, rozplynuli by se jako dým. Rozpadli by se na prach. Třeba kdybych se štípla, tak se probudím ze špatného snu. Au!! Tak to není sen. A zvony na kostele zvoní a já vím, že další nekonečná hodina je pryč. Proč je jen ten čas takhle relativní?

A tak jsem musela na chvíli pryč. Chodím po ulicích, které neznám. Nevím, kam jdu. A je mi to jedno. Hlavně že se pohybuji po volném prostoru. Zhluboka se nadechnu. Jde to. Nádech. Výdech. Z plných plic. Zapomenout kde zrovna jsem. A prostě jít. Hlavně jít někam. I když myšlenky se obrací k návratu. Budu se tam muset vrátit. Narazím na nějaký park a vejdu do něj. Hluky ulice a lidského života jsou zde tlumené. Najdu si prázdnou lavičku a posadím se. Nic nedělám. Na nic nemyslím. Jen sedím. Dívám se.

Po chvíli uslyším šustění ve větvích někde za mnou. Pomalu se otočím a opatrně se rozhlížím. A najednou ji vidím. Malou černou veverku, jak z lísky obírá oříšky. Nevadí jí, že ji pozoruji. Klidně dál pokračuje ve své práci, jen občas se rozhlídne, jestli jí nehrozí nějaké nebezpečí. Taky se podívám, ale široko daleko jsme jen my dvě. Já. Ona. A tak jsme v bezpečí. Obě. A zvony opět zvoní. Začíná se smrákat. Taky se ochladilo. Veverka najednou seskočila z lísky a po zemi cupitala k vedlejšímu stromu. Vyskočila na mohutný kmen, vyšplhala rychle nahoru a ztratila se mi ve větvích.

A najednou jsem v tomhle cizím městě byla zase sama. Po obloze pluly šedivé mraky a zakryly zacházející slunce. Na chvíli se zbarvily do oranžova, ale jakákoliv barva rychle zmizela a zbyla zase jenom šeď. Vydala jsem se znovu na cestu, ale nešla jsem zpátky. Ještě ne. Chtěla jsem být ještě nějakou chvíli sama.

Žijeme v době, kdy existuje takové množství umění, jaké si snad ani nedovedeme představit. Denně se na nás valí hodiny a hodiny nové hudby tolika žánrů, že je jeden člověk ani nedokáže vyjmenovat. Každý týden do kin přicházejí nové premiérové filmy, že můžeme každý den jít na jiný, v pondělí na historický, v úterý na love story, ve středu na fantasy, ve čtvrtek na českou klasiku, v pátek na akční film, v sobotu na detektivku a v neděli třeba na thriller. V knihkupectví dennodenně objevujeme nové knihy, je jich tolik, že si ani nestačíme přečíst jejich tituly, natož abychom stihli přečíst celé knihy.

Je tedy lepší poznávat stále nové věci? Nebo je lepší držet se zuby nehty prověřených klasiků? Mohou nám novinky dnešního umění, z nichž velká část vznikla jen kvůli tomu, že za ně někdo dobře zaplatil, nahradit, nebo alespoň na chvíli zastoupit díla, která se často “proslavila”  až po smrti svých autorů?

Patřím do té skupiny lidí, kteří si váží klasiků a jejich děl. Věřím, že i po těch staletích, dnes, kdy se doba závratně změnila, nám mohou všechny něco dát, stačí v nich hledat. Tím nechci říct, že by člověk měl zanevřít nad věcmi, které vznikají dnes, ani náhodou. Jen si myslím, že dnes člověk musí lépe a poctivěji hledat. Hlavně proto, aby mezi tím nepřeberným množstvím našel něco, co stojí za to, aby s tím člověk “ztrácel” svůj čas.

Když jsem se dnes koukla do zahrady, co děti dělají, byla jsem trochu v šoku. Děti, tak ve věku 4 let, si hrály s dlažebními kostkami. Tak tak že je unesly, ale ani to jim nezabránilo, aby je v malých ručičkách, které se jim pod náporem třásly, zvedaly nad hlavu. Když jsem se tak rozhlížela po zbytku areálu a hledala nějakou osobu, která by na ně měla dávat pozor, brzy jsem ji objevila. Byla to paní ve středních letech, stála k dětem otočena zády a světě div se, v rukou třímala mobilní telefon, který zcela zaujímal její pozornost. Že by zapomněla

Komu už tedy svěřit své děti než jeslím a školkám , které jsou, nebo tedy by měly být, specializovaným střediskem? A když děti do nějaké školky přihlásíte, co potom? Po těchhle výjevech se celý den bát, jestli příslušnou paní učitelku bude víc zajímat starost o svěřená dítka, nebo její mobil? Jsem trochu zmatená.

Pamatuju si na ty pilulky. Byly ve skleněné lahvičce a bylo jich dost. Kupodivu mě tehdy nikdy nenapadlo, co by se mohlo stát, kdybych je spolykala všechny najednou. Ale napadá mě to teď. Co by se vlastně stalo? Byly bílé. A každý den jsem si vzala vždy jednu kuličku a nic mě netrápilo. Jak jsem se k nim vlastně dostala? Bolela mě hlava.

Bolesti mě sžíraly a nic víc ke mně nepustily. Nejdřív byly občasné. Později už všudypřítomné. Následoval zástup doktorů a každý se snažil zjistit, co mi je, svou vlastní cestou. Odběry krve. Měření tlaku. Zkouška rovnováhy a orientace v prostoru. EEG. Všechno marně. Nikdo na nic nepřišel. Bolesti hlavy zůstávaly. Až na konec přišel jeden pan doktor s bílýma pilulkami. Byla to moje záchrana? Spíše cesta do temnoty, jenže to jsem ještě tehdy nevěděla. Pan doktor říkal, že si mám každý den vzít jednu pilulku. A tak jsem taky činila.

Každé ráno jsem jednu spolkla, nad ničím nepřemýšlela a hlava pomalu přestávala bolet. Vlastně úplně všechno přestávalo bolet. Tělo malátnělo a duše ke mně přestávala promlouvat. Ještě občas v noci se snažila mi něco sdělit, říci mi, co ji trápí, ale to ji brzy umlčel spánek a ráno bílé pilulky. A pak jednoho dne už ke mně nepromluvila. Vůbec. Hlava nebolela, tělo nic netrápilo a já jsem byla ve své otupělosti svým způsobem šťastná a spokojená. Ani nevím, kdy přesně mi došlo, že to takhle nechci. Chyběly mi jakékoliv pocity, chyběly mi monology mé duše a kupodivu mi chyběly i ony bolesti hlavy. Proč? Protože s nimi jsem alespoň měla pocit, že žiju. S bílýma pilulkami jsem jen přežívala. Ano, netrápila mě s nimi žádná bolest, ale netěšila mě ani žádná radost. Z mého života se vytratil úžas nad každodenními krásami. Vše jsem brala jako samozřejmost. Ovládl mě nezájem. Ale naštěstí mi to začalo vadit.

Ze dne na den jsem prášky vysadila. Postupně se vrátily nejen bolesti hlavy, ale také ostřejší zrak, citlivější sluch a jasnější mysl. Má duše ke mně začala opět promlouvat. A já jsem ji slyšela. Já jsem jí naslouchala. Já jsem chtěla slyšet, co říká. Co ji trápí. Z čeho má radost. Čeho se bojí. Nad čím přemýšlí a proč. Má duše byla opět moje. A snad z té samé radosti nad tím, že skončilo přežívání a že přišel na řadu opravdový život, bolesti hlavy pomalu a samovolně odešly. Jednou za čas se vrátí. Snad aby mi připomněly, že žiju. Žiju opravdový život s pravými bolestmi, které prostě k životu patří a nemusí být umlčovány bílými pilulkami.

Už Sigmund Freud vycházel z toho, že naše slova vycházejí spíše z našeho nevědomí než z vědomé mysli. Co je to vlastně nevědomí?  Je to ta část našeho já, které se většinou sami vyhýbáme. Je to taková krabice s nepříjemnými, trapnými či nesnesitelnými věcmi, které nám samotným na nás vadí. Dostat se do této krabice není až tak jednoduché, ale i sám “nositel” může být velmi překvapen, když se do ní opravdu dostane. A co teprve někdo jiný, kdo pochopí naše myšlenkové cestičky? Naše krabice je velmi zajímavým zdrojem informací o nás samotných. Alespoň takového názoru byl sám Sigmund Freud. Dodnes je především v německu velmi oblíbená hra freudovské přeřeknutí. S chutí zúčastnění analyzují každou chybu na úmysly, které prozradila.

O oblastech našeho já, se kterými se moc nekamarádíme, vypovídá nejen to, co uděláme, ale i to, co neuděláme. Stejně tak zapomínání i chybné výkony jsou jen a pouze důkazem našich nevědomých konfliktů. A jak se  říká, máme je všichni a ten, kdo tvrdí, že je nemá, jich má nejvíce. Jen o tom neví. Jsou lidé, kteří budou brát poukázání na své nevědomí jako okno do sebe sama a začnou se jím zabývat. Druhá skupina lidí vše popře, popřípadě připustí, že se něco takového stalo, ale bude to pro ně jen náhoda. Nebo alespoň takovou věc budou na veřejnosti prezentovat jako náhodu.  Proč by také měli odhalovat před ostatními to, co skrývají sami před sebou? Jen proto, že je zradilo vlastní nevědomí?

A proč nás vlastně naše nevědomí zradí? Asi by bylo příliš brát to jako zradu. Vždyť naše nevědomí je součást našeho já. Naše nevědomí jen říká to, co se my bojíme vyslovit. Freud v této “zradě” vidí jakýsi kompromis. Kompromis mezi naším nevědomím a naší prezentací na veřejnosti. Naše nevědomí jen o sobě chce dát vědět a přitom nám dává možnost, či spíše jakousi únikovou cestu, abychom se od jeho projevu mohli distancovat.

Kdo je však schopen a ochoten naslouchat svému nevědomí, může se brzy stát pánem v sobě samém. A nemusí se nakonec řídit ani “náhodou” či “osudem”. Samozřejmě že chyby, přeřeknutí, přeslechnutí i přepsání patří k našemu životu a nebylo by úplně správné za každou “chybičkou” něco hledat, ale možná bychom se některým mohli vyvarovat, kdybychom věnovali více pozornosti signálům, které k nám naše nevědomí vysílá. Před nevědomím neutečeme!

A poté se baví tím, jak týrají někoho ze svého okolí. Dělá jim dobře, když vidí, že mají nad někým moc, že jsou silnější, že jsou „pánem“. Posilují se pohledem na svíjejícího se člověka, do jehož těla dále nemilosrdně kopou, i když už se nehýbe, vyživuje je myšlenka, že dokáží druhého člověka psychicky zdeptat. Posilují si sebevědomí na utrpení druhých. Stačí jen, aby byl člověk trochu jiný a už je terčem útoku.

Já jsem bohužel více než jen jiná, já jsem naprostý opak „normálního zbabělce“. Jsem tedy více než terč, já jsem cíl, meta, kdo mě chytí do klece, přes jejíž mříže mě bude moci (sám i se svými dalšími zbabělými kamarády) bez jakéhokoli nebezpečí, bez jakéhokoli rizika dostat na kolena, či ještě níž, dostane odměnu, která ho (je) utvrdí ve správnosti jednání, chování, myšlení a ještě více a výše pozvedne zdrogované sebevědomí a položí základ vzniku nadčlověka.

Jsem uzavřená, kolem sebe mám velmi tlustou, silnou, pevnou ochrannou skořápku. Jsem málomluvná, odtažená, podezřívavá, opatrná, nedůvěřivá, vážná. Prostě člověk, kterému již mnohokrát vrazili nůž do zad a který ví, jak to chodí, a dává si pozor. Nikdy se neotáčím k nikomu zády, zbabělce neodhalíte na první pohled. Protože i přes masku silného člověka, se kterým hned tak něco nehne, skrývám ve své skořápce malou, přecitlivělou dušičku, která se neumí bránit. Umí dávat, umí brát, umí mlčet, umí řvát, ale nikdo ji nenaučil, jak se bránit před zlými lidmi.

Otakar Březina říká, že v každém člověku žije celá země. A jenom díky této skutečnosti a vlastně i zkušenosti jsme schopni rozumět kráse, jak nám ji předkládá umění. Jsou však jedinci, kteří dokáží rozeznávat jemnější nuance, než ostatní. Kteří si lépe a jasněji uvědomují, co všechno v nich dříme. Pochopili, na rozdíl od většiny, co všechno dostali od světa do vínku. A tak před námi vyvstává otázka. Jak docílit toho, abychom dokázali stále žasnout nad světem? Jak se dopracovat k tomu, abychom si uvědomovali svět v nás a cítili se v něm jako doma? Jak se jen podívat do sebe a vidět. Možná máme strach z toho, co tam všechno uvidíme. Dospělí lidé jsou plni strachu. Bojí se všeho, co jen vypadá trochu neobvykle.

Děti jsou upřímné, i když se někdy může zdát, že až krutě upřímné. Ale dokud je nenaučíme lži a falši, jsou čisté. Dívají se na svět otevřenýma očima a říkají zcela bez ostychu, co vidí. Děti cítí vzrušení a úžas, zatímco ostatní vše berou jako přítomnou nutnost; dětí vidí, zatímco ostatní jsou slepí. V každém z nás ale stále dříme onen odkaz země, stačí ho jen najít. Ale jak? Zatímco dítěti stačí pouhá romantika, dospělý člověk potřebuje praktickou romantiku. Potřebuje kombinaci něčeho zvláštního s něčím bezpečným, aby se odvážil otevřít oči a podívat se. Potřebujeme se dívat na svět tak, abychom měli současně pocit úžasu i pocit, že jsme vítáni.

Jak by se jen náš obyčejný život zvětšil, kdyby se v něm naše já dokázalo zmenšit. O co bohatší bychom byli, kdybychom získali zpět onu schopnost dívat se na svět a na ostatní lidi s obyčejnou zvědavostí a s potěšením.

Rent

Nevěřím v Boha, ani v jeho sílu či energii. Věřím v přírodu, v její neskonalou sílu, nikdy neutuchající energii, i v její kruté, avšak spravedlivé zákony. Věřím tomu, že když člověk umře, odejde s ním i jeho duše. A nemyslím si, že dědičný hřích je až přespravedlivý a zbytečně svazuje člověka, který k němu přišel jako slepý k houslím. Myslím si, že realitu si vytváříme sami. Svou vlastní volbou, protože vždy máme na výběr, i když se nám může mnohdy zdát, že volit nemůžeme. Není tomu tak. Vždy máme na výběr minimálně ze dvou možností.

Nevěřím v Boha a poslední dobou přestávám rozumět lidem. Nechápu, co se to děje s lidskou duší už za života. Stačí se jen rozhlédnout po světě. V Alžírsku je muž schopen takové nenávisti, že mu nedělá problém vymlátit mozek z hlavy vlastnímu dítěti a jeho matce podřezat krk. A Afghánistánu ukamenují ženu za to, že byla znásilněna, neboť se provinila tím, že při tomto násilnickém činu byla nevěrná svému manželovi. V Bangladéši je na denním pořádku, že muži zaslepení svým vlastním egoismem mrzačí dívky tím, že jim vchrstnou kyselinu do obličeje jen proto, že si je nechtěly vzít za muže. Kyselina dívkám rozleptá maso, spálí jim kůži na škvarek a oslepí je. Evropa a Spojené státy však nejsou žádnou výjimkou. Na denním pořádku jsou zde případy, kdy dospělí lidé unášejí děti, mučí je, znásilňují a zabíjejí jen pro vlastní sexuální uspokojení.

Co se tedy stalo s lidskou duší? Co člověka dohnalo k tomu, že se potácí v takovýchto temnotách?