Při pohledu na hřbitov plný blikajících světýlek cítím naději, že to s lidskou rasou ještě není tak špatné. A teď nemluvím o náboženství, neboť věřící rozhodně nejsem. Každopádně dnešní Památka zesnulých navazuje na první listopadový den, který je v liturgickém kalendáři svátkem Všech svatých. Památku věrných zemřelých zavedl roku 998 clunyjský opat Odilo vlastně především proto, že chtěl konkurovat pohanským zvykům a obřadům. Křesťanská tradice říká, že během tohoto období by lidé měli navštívit hřbitov, rodinný hrob, prostě místo, kde jsou pochovaní jejich blízcí. Na tomto místě by měli zapálit svíčku a měli by sem také položit živé květiny, což by mělo symbolizovat víru ve věčný život a přesvědčení, že život smrtí nekončí.

Mám hřbitovy ráda. Možná je to morbidní, ale já to tak necítím. Pro mě vždy byl a stále je hřbitov místem klidu a míru. Nezáleží na tom, kým ti lidé byli, když žili, nezáleží na tom, jestli měli hodně peněz, nebo žádné, jestli byli šťastní, nebo zdrcení životem, jestli umřeli mladí, nebo v požehnaném věku. Tady leží všichni na stejném místě, zasypaní stejnou zeminou. Vždycky mi tady dojde, jak je život krátký a vzpomenu si, na co všechno jsem se nestihla zeptat těch lidí, kterým sem jdu zapálit svíčku. Spadne na mě lítost? Možná na chvíli ano.

Miluju ty chvíle, kdy zapálím svíčku, položím ji na hrob a na chvíli se zastavím. Zadívám se na ta jména a data vyrytá do náhrobního kamene a chvíli vzpomínám na lidi, kteří už tady nejsou se mnou. Někdy cítím, jak mi oči zalijí slzy, jindy se usmívám a vzpomínám na rodinné historky, nebo se mi vybavují rodinná fota. A hlavně děkuji za to, že ti lidé byli součástí mého života, protože ho všichni obohatili.

Ze svého bytu vidím na hřbitov, na malý vesnický hřbitůvek, který leží ve stínu stoletých lip. A myslím si, že je to ten nejkrásnější výhled, jaký bych si mohla přát. Vždy, když jdu večer spát, zadívám se na něj a pokaždé vidím alespoň jeden blikající plamínek svíčky. Já takhle vzpomínám na své blízké zesnulé každý den. Popřeju jim dobrou noc a usínám o to klidněji a mírumilovněji.

I v té nejpitomější hře má člověk více životů než jen jeden jediný. Nemusí se neustále rozhlížet, hledat skryté nástrahy, pasti a nebezpečí. Když to nevyjde na poprvé, začne znovu. I v té nejpitomější hře může člověk začít znovu. Znovu si stoupnout na začátek, zapomenout na všechno, co se až dosud nepovedlo, a začít s čistým štítem. Začít úplně od začátku, aniž by na nás minulé nezdary zanechaly viditelné znamení (pro všechny ostatní).

I tu nejpitomější hru může člověk ukončit. Zvolit konec a vystoupit ven. Opustit všechno. Když se nedaří, prostě skončit. Odejít, aniž by někomu jinému ublížil, a vrátit se, až bude mít zase chuť, bez jakýchkoli výčitek či výhrad.

I v té nejpitomější hře si člověk může zvolit svou roli. Může si vybrat, kým chce být. Jestli bude ten dobrý, nebo ten zlý. Může si zvolit nejen svůj vzhled, ale i své schopnosti. Dnes může hrát tuhle roli a příště ji vyměnit za jinou.

ALE ŽIVOT NENÍ HRA.

Umberto Eco, Jméno růžeBylo mi řečeno, že mě paralyzuje strach. Že mi mé strachy brání radovat se života, užívat si. A naopak mě mé strachy sráží k zemi a otravují mou duši. Z toho jsem získala pocit, že tsrach je něco špatného, něco, co by měl člověk ze život aodstranit. A tak jsem si řekla, že se trošku poohlédnu po tom, co je ten strach vlastně zač. Protože si matně ze školy ještě pamatuji, že strach by neměl být zase až tak negativní emoce.

Strach je reakce, která je vyvolána naším tělem na hrozící nebezpečí. Znáte to, člověku se chvěje celé tělo včetně hlasu, někdo zbledne, někdo přerývavě dýcha a všem nám zběsile tluče srdce, takže máme pocit, že to musí vidět i slyšet všichni v okolí sta metrů. Ale můžeme říci, že strach je naprosto nnormální reakce, která nás varuje před nebezpečím. Připravuje nás na obranu nebo nám říká, kdy se máme vzít nohy na ramena. I když jak píše Tolkien:

Člověk, který utíká před tím, čeho se bojí, někdy shledá, že si k tomu jen zkrátil cestu.

J. R. R. Tolkien, Húrinovy děti, kap. Túrinovo dětství

Ale přesto si stále myslím, že strach není zase až tak špatný, je to přece takový náš varovný signál, že se něco děje, že je něco špatně. Ale třeba je ten strach, který nás paralyzuje v životě spíše úzkost. Úzkost a strach by se měli odlišovat. Úzkost má delší trvání a nemá přesně definovaný důvod. Člověk, který trpí úzkostí vám nedokáže jasně říci, čeho se bojí. A to nás právě paralyzuje. Že nedokážeme jasně definovat, co je ten zdroj, kterého se bojíme, a proto ho ani nedokážeme sami jen tak odstranit.

Strach se původně vyvinul jako negativní a především varující emoce. Ale v jeho negativitě můžeme pozorovat kladné aspekty. Mnohdy nám strach nedovolí vykonat některé věci, které by nám mohly ublížit nejen psychicky, ale i fyzicky.

Letos to vypadalo, že snad ani nebude babí léto, ale příroda nás nezklamala a odměnila za čekání. Po době chladu a deště si nyní můžeme užívat krásných slunných a pestrobarevných dní. Při každé procházce si užívám, že se mohu brouzdat spadným listím. Poslouchám šumění pod nohama, je to stejně magické, jako když mi pod nohama křupe čerstvě napadaný sníh. Ale to snad bude až za pár týdnů. Kdo ví. Spadané listí je čarovné. Hýří všemi barvami a šustění mě uklidňuje. Je to ten nejlepší relax po náročné práci. Tělo se uvolní chůzí a duše se naplní podzimní pohodou.

Někomu připadá podzim pochmurný, chladný a nepřátelský. Já podzim miluju. Miluju, jak mi ráno po cestě do práce mrzne nos a scvrkává se mi kůže na obličeji. Rozkoukávám se mlhou a kochám se všemi těmi barvami. Vdechuju mrazivý vzduch a nechám ho prostupovat celým svým tělem. Přitom vnímám teplé oblečení, které mě hřeje. Slunce nízko nad obzorem už nehřeje, ale každý jeho paprsek potěší a rozzáří oči. A to nemluvím o těch úžasných spadaných listech a kaštanech, které bych si nejraději všechny nanosila domů, abych měla podzim po celý další rok.

Co to ten Paroubek s těmi obyčejnými lidmi má? Nejenže k nim mluvil na svých billboardech, ale ještě je oslovuje i po volbách. Znáte nějaké obyčejné lidi? Já ne. Mám kolem sebe samé výjimečné osobnosti, prostě lidi, kteří si nezaslouží označení obyčejní lidé.

A proto mi nejobyčejněji připadá pan Paroubek, snad proto prohrál. Obyčejní lidé prohráli, pan Paroubek prohrál.

A tak tam mezi nimi tupě sedím a nevím, co udělat. Být dál zticha? Začít řvát? Odejít? Zůstat? Třeba, kdybych do nich foukla, rozplynuli by se jako dým. Rozpadli by se na prach. Třeba kdybych se štípla, tak se probudím ze špatného snu. Au!! Tak to není sen. A zvony na kostele zvoní a já vím, že další nekonečná hodina je pryč. Proč je jen ten čas takhle relativní?

A tak jsem musela na chvíli pryč. Chodím po ulicích, které neznám. Nevím, kam jdu. A je mi to jedno. Hlavně že se pohybuji po volném prostoru. Zhluboka se nadechnu. Jde to. Nádech. Výdech. Z plných plic. Zapomenout kde zrovna jsem. A prostě jít. Hlavně jít někam. I když myšlenky se obrací k návratu. Budu se tam muset vrátit. Narazím na nějaký park a vejdu do něj. Hluky ulice a lidského života jsou zde tlumené. Najdu si prázdnou lavičku a posadím se. Nic nedělám. Na nic nemyslím. Jen sedím. Dívám se.

Po chvíli uslyším šustění ve větvích někde za mnou. Pomalu se otočím a opatrně se rozhlížím. A najednou ji vidím. Malou černou veverku, jak z lísky obírá oříšky. Nevadí jí, že ji pozoruji. Klidně dál pokračuje ve své práci, jen občas se rozhlídne, jestli jí nehrozí nějaké nebezpečí. Taky se podívám, ale široko daleko jsme jen my dvě. Já. Ona. A tak jsme v bezpečí. Obě. A zvony opět zvoní. Začíná se smrákat. Taky se ochladilo. Veverka najednou seskočila z lísky a po zemi cupitala k vedlejšímu stromu. Vyskočila na mohutný kmen, vyšplhala rychle nahoru a ztratila se mi ve větvích.

A najednou jsem v tomhle cizím městě byla zase sama. Po obloze pluly šedivé mraky a zakryly zacházející slunce. Na chvíli se zbarvily do oranžova, ale jakákoliv barva rychle zmizela a zbyla zase jenom šeď. Vydala jsem se znovu na cestu, ale nešla jsem zpátky. Ještě ne. Chtěla jsem být ještě nějakou chvíli sama.

Žijeme v době, kdy existuje takové množství umění, jaké si snad ani nedovedeme představit. Denně se na nás valí hodiny a hodiny nové hudby tolika žánrů, že je jeden člověk ani nedokáže vyjmenovat. Každý týden do kin přicházejí nové premiérové filmy, že můžeme každý den jít na jiný, v pondělí na historický, v úterý na love story, ve středu na fantasy, ve čtvrtek na českou klasiku, v pátek na akční film, v sobotu na detektivku a v neděli třeba na thriller. V knihkupectví dennodenně objevujeme nové knihy, je jich tolik, že si ani nestačíme přečíst jejich tituly, natož abychom stihli přečíst celé knihy.

Je tedy lepší poznávat stále nové věci? Nebo je lepší držet se zuby nehty prověřených klasiků? Mohou nám novinky dnešního umění, z nichž velká část vznikla jen kvůli tomu, že za ně někdo dobře zaplatil, nahradit, nebo alespoň na chvíli zastoupit díla, která se často “proslavila”  až po smrti svých autorů?

Patřím do té skupiny lidí, kteří si váží klasiků a jejich děl. Věřím, že i po těch staletích, dnes, kdy se doba závratně změnila, nám mohou všechny něco dát, stačí v nich hledat. Tím nechci říct, že by člověk měl zanevřít nad věcmi, které vznikají dnes, ani náhodou. Jen si myslím, že dnes člověk musí lépe a poctivěji hledat. Hlavně proto, aby mezi tím nepřeberným množstvím našel něco, co stojí za to, aby s tím člověk “ztrácel” svůj čas.

Když jsem se dnes koukla do zahrady, co děti dělají, byla jsem trochu v šoku. Děti, tak ve věku 4 let, si hrály s dlažebními kostkami. Tak tak že je unesly, ale ani to jim nezabránilo, aby je v malých ručičkách, které se jim pod náporem třásly, zvedaly nad hlavu. Když jsem se tak rozhlížela po zbytku areálu a hledala nějakou osobu, která by na ně měla dávat pozor, brzy jsem ji objevila. Byla to paní ve středních letech, stála k dětem otočena zády a světě div se, v rukou třímala mobilní telefon, který zcela zaujímal její pozornost. Že by zapomněla

Komu už tedy svěřit své děti než jeslím a školkám , které jsou, nebo tedy by měly být, specializovaným střediskem? A když děti do nějaké školky přihlásíte, co potom? Po těchhle výjevech se celý den bát, jestli příslušnou paní učitelku bude víc zajímat starost o svěřená dítka, nebo její mobil? Jsem trochu zmatená.