Účelem umění je podle Durycha vyjadřování hodnot. Bere umění jako součást každodenního života, která nám pomáhá chápat vše, co se děje kolem nás. Umění je obrazivá schopnost. Díky umění nabývají holé názvy konkrétních tvarů. Durych tedy vidí v umění nezbytnou potřebu lidského života. Každý člověk podle něj má uměleckou schopnost. Neboť umění potřebuje ke svému životu. Tato schopnost nemusí být výjimečná, ale musí mu postačit k tomu, aby jeho umění dokázalo zhmotnit holé názvy, jež nás všechny obklopují.

Jak jsme již řekli, účelem umění je vyjadřovat hodnoty a jeho účelem je zobrazovat holé názvy. Umění člověku pomáhá, aby pochopil a tím pádem i snáze přijal vědu. Můžeme tedy spolu s Durychem prohlásit, že umění vychází z potřeby vychovatelské. Umění vychovává a umělec je vychovatelem. Jak dobře víme, nejdůležitější role výchovy tkví v tom, že díky ní z lidí nebudou jen zvířata. Výchova lidi posune dále. Blíže ke společnosti. Je samozřejmé, že i samotná výchova má své chyby a slabá místa. Ale i přesto všechno zůstává výchova nenahraditelnou součástí lidského života. Je to výchova, která člověka vyvede ze stádia pouhého následování přírodních zákonů.

Podle toho, co tady padlo, bychom měli přiznat, že umění v životě potřebujeme. Všichni do jednoho. Jak říká Durych, umění je stálou nutností života, od narození až do smrti. A také proto se umění musí držet skutečnosti a rozumu. Kdyby umění překročilo tyhlety hranice, kdyby se nechalo zlákat pudy a vášněmi, člověk bude zmaten a nebude vědět, co takové umění představuje. Nemusíme chodit daleko, vždyť umění ukáže člověku věci, které by člověk jinak neviděl, i kdyby se na ně díval každý den.

Text odkazuje k esejím Jaroslava Durycha (2. prosince 1886, Hradec Králové – 7. dubna 1962, Praha).

Otakar Březina říká, že v každém člověku žije celá země. A jenom díky této skutečnosti a vlastně i zkušenosti jsme schopni rozumět kráse, jak nám ji předkládá umění. Jsou však jedinci, kteří dokáží rozeznávat jemnější nuance, než ostatní. Kteří si lépe a jasněji uvědomují, co všechno v nich dříme. Pochopili, na rozdíl od většiny, co všechno dostali od světa do vínku. A tak před námi vyvstává otázka. Jak docílit toho, abychom dokázali stále žasnout nad světem? Jak se dopracovat k tomu, abychom si uvědomovali svět v nás a cítili se v něm jako doma? Jak se jen podívat do sebe a vidět. Možná máme strach z toho, co tam všechno uvidíme. Dospělí lidé jsou plni strachu. Bojí se všeho, co jen vypadá trochu neobvykle.

Děti jsou upřímné, i když se někdy může zdát, že až krutě upřímné. Ale dokud je nenaučíme lži a falši, jsou čisté. Dívají se na svět otevřenýma očima a říkají zcela bez ostychu, co vidí. Děti cítí vzrušení a úžas, zatímco ostatní vše berou jako přítomnou nutnost; dětí vidí, zatímco ostatní jsou slepí. V každém z nás ale stále dříme onen odkaz země, stačí ho jen najít. Ale jak? Zatímco dítěti stačí pouhá romantika, dospělý člověk potřebuje praktickou romantiku. Potřebuje kombinaci něčeho zvláštního s něčím bezpečným, aby se odvážil otevřít oči a podívat se. Potřebujeme se dívat na svět tak, abychom měli současně pocit úžasu i pocit, že jsme vítáni.

Jak by se jen náš obyčejný život zvětšil, kdyby se v něm naše já dokázalo zmenšit. O co bohatší bychom byli, kdybychom získali zpět onu schopnost dívat se na svět a na ostatní lidi s obyčejnou zvědavostí a s potěšením.

Richard Wagner nám prezentuje svoje přesvědčení, že příroda tvoří umělce. Ne však jak bychom mohli předpokládat. V mírných či teplých pásmech, kde je podnebí k člověku přívětivé, kde si příroda umělce hýčká, nemůže podle Wagnera vzniknout pravé umění. Jelikož se zde příroda o člověka – umělce stará, ten nemá žádné potřeby ve směru sebevývoje. A co by tedy mohlo vzniknout z duše člověka, jež se o sebe ani neumí postarat? Jak by mohl přijít s něčím objevně krásným umělec, jež je zcela obskakován Matkou přírodou. Jeho život je zcela naplněn. Nic mu nechybí.

Oproti tomu člověk – umělec, jež žije v místech, která jsou pro všednodenní život méně pohostinná, je vystaven jakési zkoušce. Příroda ho nehýčká, podnebí mu svým způsobem hází klacky pod nohy. Tento člověk – umělec je nucen postarat se sám o sebe. Teprve tento umělec, který jistým způsobem strádá, je schopen dozrát v úplnou bytost. Je mu tímto odpíráním umožněno uvědomit si svou vlastní sílu, poznat své schopnosti a možnosti.

S člověkem – umělcem je to jako s dítětem. Pokud matka své dítě rozmazluje, hýčká a dělá vše, co mu na očích vidí, vyroste z něj člověk neúplný. Neustále na někom závislý. Nesamostatný. Člověk, jež dostane vše, po čem touží. Dál již se nesnaží, protože nemá proč. Proč by taky měl? Z jakého důvodu? Víc přece nepotřebuje. Zato dítě, kterému je dopřán vlastní vývoj, které je ve své výchově od matky odstaveno, je nuceno postavit se na vlastní nohy. Podívat se životu zpříma do očí a začít bojovat.

Stejně tak je to s umělci. Pouze umělec, jež je vystaven strádání, jež je nucen postavit se na vlastní nohy, pouze ten je schopen vyvíjet se. Pouze ten je schopen stát se nezávislým. Nezávislým na přírodě. Nezávislým na všech dalších subjektech. Tento člověk se podle Wagnera vyvíjel směrem od přírody a pouze tento člověk je schopen vytvářet umění. Nikoli člověk jež je na přírodě závislý a tedy svým způsobem primitivní.

Pokud budeme vycházet z Wagnerových přesvědčení a hledat zrod umění, místo, kde to všechno začalo, najdeme je v místech, kde byla příroda k umělcům tvrdá. Nebudeme je hledat na prosluněných plážích, nebudeme je hledat v zelených hájích. Wagner připomíná, že zrod umění musím hledat v Řecku. Na skalnatém pobřeží, na kamenité půdě. Neboť právě řeckému umělci nebylo dopřáno ideální podnebí, ale byl vystaven strádání, jež ho vychovalo a stal se z něj samostatný člověk. První umělec byl tedy Řek. Činný člověk, jež dokázal stvořit, jak konstatuje Wagner, čistě lidské umění.

Řeckému umělci šlo o to, ve své nezávislosti na přírodě, vytvářet díla, jež by vycházela z něj. Z člověka. Wagner podotýká, že řecký umělec v sobě jako v člověku, viděl nejvyšší výtvor přírody, a proto při tvorbě umění vycházel sám ze sebe. Podle mého nejenže v sobě vidí nejvyšší výtvor přírody, ale také při tvorbě umění vychází umělec i z jakési hrdosti sám na sebe, že dokáže tvořit i v podmínkách, které tomu nejsou zdánlivě zcela přizpůsobeny. Zdánlivě je zde důležitý výraz, neboť právě tyto nedokonalé podmínky dělají z člověka umělce. Právě tyto nedokonalé podmínky, toto nedokonalé podnebí způsobí, že se člověk stane nezávislým a tedy schopným tvořit.

Umělecká díla těchto nezávislých umělců poté podle Wagnera dokáží zaplnit mezery, které nám chytrá Matka příroda v našich životech zanechala. A umělci je zaplní samostatnou a tvůrčí činností, jež je pro náš život tak důležitá.

Richard Wagner vidí v umění jakési spojení člověka s přírodou. Poté, co se člověk – umělec od přírody osamostatnil, jeho dílo, vše co do něj dal, útrapy, strádání i radosti a potěšení, to vše jej vede zpět k přírodě. K jakémusi znovushledání. Umělecké dílo znovu spojí to, co přirozený vývoj svým způsobem rozdělil. Samozřejmě nikdy nedošlo a nedojde k úplnému oddělení umělce od přírody, neboť umělec z přírody čerpá, k přírodě se obrací. Příroda jej zrodila. A jen díky přírodě poznal sám sebe a je tím, kým je.

Když bychom se ovšem podívali na současného umělce, kdo to vlastně je? Z čeho vznikl? Kdo ho ovlivnil? A dále ovlivňuje? Dnešní příroda? To, co z ní zbylo? Dnešní podnebí a prostředí, jež je natolik ovlivněno lidskou činností, že již nic není původní? Nic, co je v současném člověku tedy není výtvorem přírody. Tento boj mezi tělem a duchem trvá v dějinách lidstva již dlouhá staletí. Jak dodává sám Wagner, na současného člověka nemá klimatické příroda absolutně žádný vliv. A proto jeho umění není dílem jakési vazby mezi umělcem a přírodou, ale je dílem uměleckého průmyslu.

Když se podíváme na současného umělce, podnebí, v němž bude tvořit, si může vybrat a libovolně měnit. Dějiny, jež vytvářeli jeho předkové, jsou mu dány. Dějinný vývoj jeho předků byl řízen několika málo lidmi, několika málo náboženstvími.

Umění je udržováno umělci. Tito umělci jsou každý jiný. Jsou plni odlišností. Každý má sovu povahu. Svou představu. Svůj charakter. Svou mysl. Svou duši. Svá umělecká díla. Tito lidé – umělci nám i dnes dokáží předkládat díla, jež nás spojují s přírodou. Jsou to díla, která i dnes zaplňují mezery. Můžeme společně s Wagnerem konstatovat, že dokud budou lidé tvořit umělecké díla z vlastní potřeby, z potřeby přiblížit se přírodě, z potřeby vyjádřit se, z potřeby zobrazit svou vlastní nezávislost, nic jim v tom nedokáže zabránit. Příroda už vůbec ne. A ta se o to ani nesnaží a nikdy nesnažila.

Nebo mě s sebou vzít nechtěli? Proč? Vždyť já se s nimi bil na život a na smrt. Celou tu dlouhou dobu jsem jim věrně stál po boku. A oni mě tady nechali s tou zrůdou. Zanechali mě tady napospas osudu. Nevadí jim, že mě brzy zkonzumuje jednooké monstrum, hlavně že oni sami jsou bezpečně na cestě domů. Tak bezohledně mě obětovali. Ale já tady nechci umřít. Chci ještě alespoň jednou vidět domov. Chci odtud pryč!

Nikdy se odtud nemohu sám dostat. Nikdy už neuvidím nic jiného, než tenhle zatracený ostrov. Můj poslední pohled na svět bude z chřtánu té zrůdy. Sežere mě dřív anebo později, co na tom už sejde. Tady se jí nemám kde schovat, nemám kam utéci, můžu začít plavat a snad bych se brzo utopil. Nebo by mě mělo k obědu něco jiného. Kyklop je zrůda, jde z něj strach, jen na něj pomyslím. Musím se někam schovat, někam kde mě nenajde. Potřebuji si najít místo, kde bych mohl přežít. Ale jak dlouho tady můžu sám, bez cizí pomoci, vydržet? Nebylo by snazší se vzdát? Vzdát se planých nadějí a ukončit to hned. Přestat se trápit. Vždyť tady stejně nemůžu přežít. Nedokážu být neustále ve střehu a hlídat, kde ten Kyklop je. Jednou se zapomenu a nemusím to přežít. Už teď na to nemám sílu. Pořád se schovávat.

Ale přece se nevzdám. Nemůžu se takhle vydat bez boje. Musím se přece prát za svůj život. Celý život bojuji, celou tu dobu se musím rvát i za svůj život a teď bych se ho měl takhle zbaběle vzdát? To ne. Kyklop je sice zrůda, ale přece se ho neleknu. Nechali mě tady, ale já to zvládnu. Dokážu tady přežít a jednou se podívám domů. Všechno se mi honí hlavou. Nevím, co mám dělat. Nevím, co budu dělat. Jak dlouho tady budu? Ale vím, že udělám vše pro to, abych se odtud dostal.

Smrt byla pro Klímu tím nejkrásnějším, byla tou vysněnou milenkou, v jejímž lesku a ve své neochotě to přijmout, připadalo lidstvo Klímovi zhoubné a ohyzdné. A je to právě Klímův immortalismus, co zabíralo v jeho filozofii čím dále větší místo a co ho nakonec snad odvrátilo od sebevraždy. Víra v posmrtný život ho kupodivu poslala zpět do života. Protože věřil ve svou nesmrtelnost, nemohl přeci zemřít, ani svou vlastní rukou se mu to nemohlo podařit. Ve své filozofii byl přesvědčen o nutnosti a správnosti suicidia, ale zároveň jeho logickou obranou proti tomu byla víra v nesmrtelnost. Pojetí života jako něčeho absolutního nakonec Klímu zachránilo před sebevraždou. Jestliže jsem přeci nesmrtelný, ztrácí sebevražda jakýkoliv smysl. Klíma na svém žebříčku hodnot zrovnoprávnil život se smrtí. O existenci posmrtného života je Klíma stoprocentně přesvědčen, nikdy o něm nepochyboval a velmi těžce nesl skutečnost, že v něj málokdo věří. Jedním z jeho argumentů bylo přesvědčení, že pokud už jednou je, nemůže přece přestat být. Bral zákon o zachování energie jako důkaz své nesmrtelné a nezničitelné existence. Duch byl pro něj stejně nesmrtelný jako svět, protože oba dva ztotožňoval. Proti Klímovi se ozývaly hlasy mající za to, že víra v posmrtný život pouze člověka odpoutává od současných úkolů a problémů. Na to Klíma odpovídal, že každý moudrý pochopí, že náš současný život je jen dílkem ve skládance, jednou malou součástí, která bude mít vliv na naše další existence. Jak prožijeme tento, to se odrazí i na našem budoucím životě.

Život je pro něj představa, smrt nejkrásnější milenkou a po smrti na něj čeká nový vyšší život. Velice svérázně se Klíma pokoušel vyrovnat s úděsnými zážitky svého dětství. “Není toto jen sen? … Není vše – sen? Je smrt? Není vše – posmrtností?” (KLÍMA, Ladislav, Vteřiny věčnosti, Praha, Odeon 1967, s. 130).

Klíma se nejprve věnoval literárnímu beletristickému dílu, až poté přešel k filozofické praxi, která ho měla odvést od všeho utrpení, jež byl nucen prožívat. Klíma svět kolem sebe vidí jako iluzi, pravda podle něj neexistuje, jde jen o pojem, jež sám sebe vyvrací. Ani absolutní ani relativní pravda neexistuje, z čehož jasně vyplývá, že svět je iluzí, což otevírá Klímovi cestu ke kráse a volnosti. Svět je pro něj zdáním, pouhou fikcí, stejně jako pro Arthura Schopenhauera. A snad i proto byly Klímovi suicidální tendence tak blízké, neboť z takového “nesvěta” není tak těžké odejít. Pro Klímu to bylo jakési východisko, únik od všeho utrpení, cesta pryč. U Klímy snadno postřehneme úsilí po vlastním sebezhodnocení. Klímovy práce, jak filozofické tak i literární, byly pro něj v prvé řadě čistě soukromým záznamem jeho velmi nestálých psychických stavů. Proto veškeré jeho dílo je prostoupeno tematikou sebevraždy a posmrtného života. Klíma považuje sebevraždu za jednu z nejsamozřejmějších povinností člověka. Pokud se v člověku něco proti sebevraždě vzpíná, považuje to za cosi černého v člověku, za cosi zvířecího. Je u něj tedy zcela jednoznačné sepětí mezi soukromým životem a jeho filozofií. Jak jeho filozofie tak i jeho soukromí bylo vedeno za jediným cílem: najít smysl života. Svůj život nebral Klíma moc vážně. Vše, co se za jeho života dělo, co vykonával on sám, bylo pro něj lhostejné a opovrženíhodné. Neboť on nahlédl dále, nahlédl za hranici života a věřil, že tam není konec. Byl přesvědčen, že následuje pokračování.

Klíma samotný si snad ani neuvědomoval, jak hlubokou jizvu mu zanechalo na duši úmrtí příbuzných. Byl to základní kámen pro jeho nihilistickou polohu. Toto setkání se smrtí vyvolalo v Klímovi jakési nezvratné přesvědčení o lidsky nepodmíněné oblasti absolutna. Období, které nejvíce ze všeho poznamenalo jeho život i jeho filozofii popisuje Klíma takto: “Během osmi měsíců zemřela má matka, babička, teta a zbylá sestra; já systematicky jsem hanobil kříže v okolí města, dělal skandály v kostele, rozhazoval v nedostatku pum anarchistické letáky atd. -, až jsem byl vyhozen v 1. semestru septimy ze všech cislajtanských učelišť – proto, že jsem nazval ve školní úloze, v neznalosti historie, Habsburky – myslím – prasečí dynastií” (KLÍMA, Ladislav, Vteřiny věčnosti. Praha, Odeon 1967, s. 271). Negativní postoje, které v Klímovi vyvolala ztráta svých blízkých, měly zcela jednotný ráz na všech úrovních jeho hodnotového postoje. Úplně se oddal myšlenkám o významu člověka ve společnosti, zatracování světa jako takového. Matku a všechny zemřelé příbuzné obviňoval z toho, že zemřeli. Po jejich smrti k nim zaujal zcela negativní postoj. “Dva bratři, dvě sestry; zemřeli všichni v dětských létech. Protivili se mně všichni až k hnusu, – ne proto, že by byli hnusní, – proto, že stáli mně příliš blízko. Protivili se mně rodiče a nenáviděl jsem je skoro, ač nemohl jsem si na ně stěžovat, proto, že se opovážili být mně ještě blíže, (…) již v prvních létech tohoto živůtku pociťoval jsem sebe a lidstvo jako dvě spolu válčící moci” (tamtéž, s. 269). Začal opovrhovat všemi lidmi. O co mu byli bližší, tím více se od nich oddaloval. Nesnášel fyzický kontakt, i jen pouhý letmý dotek u něj vyvolával pocity zvracení a hnusu. Nejvíce ze všech obviňoval svou matku, která mu byla přirozeně nejbližší. Mateřskou lásku poté považoval za největší iluzi. Ke Klímovu morálnímu inventáři brzy patřila lhostejnost a opovržení vůči všemu lidskému.

Již po tisíciletí se lidé snaží na ni najít odpověď. Do dnešní doby však nebyla nalezena žádná definitivní. Ač je to jedna z nejosobitějších věcí, jež se člověka dotýkají, pro jedince je příliš obtížná, příliš široká, příliš nepřehledná, příliš nejasná na to, aby se jí zabýval do té míry, do jaké by bylo potřeba. Většina z nás je kdesi v hloubi přesvědčena, že by měla svůj život věnovat “užitečnějším” věcem, než se zabývat smrtí a možným posmrtným životem. Lidé lpí na své existenci, na svém nyní, moc se nedívají do budoucnosti a proto je, podle Klímy, jejich věčný život nechává lhostejnými. Ale musíme si uvědomit, že toto vše se podepisuje i na našem současném životě, to proto je tak prázdný, hluchý a temný. Již Goethe byl přesvědčen o tom, že kdo nevěří ve svou nesmrtelnost, je mrtev i v tomto životě. Po smrti máme jen dvě možnosti, buď budeme věčné nic, o čemž je přesvědčena většina z nás, anebo se přikloníme k Ladislavu Klímovi a bude nás čekat vidina věčného života se vším.

Odpůrci posmrtného života jsou přesvědčeni o tom, že myšlenky na něj nás zbytečně odvracejí od našich současným zájmů, problémů a úkolů, což Klíma vyvrací tvrzením, že jistě každý musí vědět, že tento náš život je základem pro všechny ostatní. Byli bychom tedy sami proti sobě, kdybychom si současného života nevážili a zkoušeli si ho jen projít bez jakéhokoliv hlubšího zájmu. Vše by se nám v dalších životech vrátilo. V článku Trvání po smrti (Klíma 1948), který vznikl pro denní listy, se Klíma nesmrtelností duše zabývá. Ale protože jde jen o článek do novin, vyhýbá se v něm hlubším otázkám a důkazům metafyzickým, psychologickým a etickým a soustředí se pouze na populární poznámky, které zaujmou běžného čtenáře. Klíma pro posmrtný život argumentuje tím, že se tělo skládá z hmoty a “aetheru”, jenž je na těle úplně nezávislý, neumírá spolu s tělem a zůstává smrtí zcela nedotčen. “Kdybych se ze spánku, v němž by nebylo vůbec snů, nikdy neprobudil, znamenalo by to, třeba mé tělo, uměle vyživováno žilo tu třeba celou věčnost, pro mne nic” (Klíma 1948, s. 59). Další z Klímových důkazů naší věčnosti je pouhé: “Jsem už jednou, tedy nemohu přestat být” (Klíma 1948, s. 58). “Jsme nesmrtelní jakožto součást přírody, jako každý atom a věčně budeme se vyvíjet, stoupat k světlu stále zářnějšímu” (Klíma 1948, s. 59-60).

Právě touto otázkou se zaobírá David Hume ve svém článku O měřítku vkusu. Snaží se zjistit, zda existuje nějaký objektivní vkus, podle kterého by se dalo jednomyslně určit, které umělecké dílo je hodnotné a kdo je schopen to posoudit. V Humově době (18. století)  probíhá rozkvět feudálního absolutismu a boj za národní jednotu v evropských zemích. Snaha o umocnění dojmu vede k monumentalizaci forem, vzrušenému patosu, dynamice a okázalému přepychu. Umění se vyznačuje okázalostí a virtuózností a osobnosti této doby, jmenujme mezi jinými Rubense, Rembrandta, Händla, Haydna a Bacha, přiživují představy o věčné proměnlivosti světa, zájem o prostředí, okolí člověka a o živelnosti v přírodě. A je tedy nasnadě pokusit se rozlišit lepší od horšího.

V celé studii Hume bojuje sám se sebou a se svými názory. Jednou má za to, že ač existuje ve vkusu neslučitelnost, jsou si vkusy přirozeně rovné. Jindy je přesvědčen, že jeden vkus je lepší než druhý. Lidé jsou schopni shodnout se na obecném, co je libé a co ne, ale již to nedokáží společně aplikovat na konkrétní případ. Stanovit kritéria vkusu není tedy dle Huma možné ze dvou důvodů. Kvůli rozlišným povahám jednotlivých lidí a kvůli konkrétním názorům naší doby a kultury.

Se svým názorem bych se asi přiklonila k subjektivismu, který také Hume zmiňuje. Subjektivismus má za to, že krása a s ní spojená hodnota není obsažena v samotném uměleckém díle, ale existuje pouze v mysli hodnotitele. Proti tomu Hume vystupuje. Podle něj předměty mají vlastnosti, jež jsou schopny vyvolat pocity libosti či nelibosti. A právě tyto hodnoty by měl správný kritik rozlišit. Správná kritika je podle Huma postavena na intuici, pevném a jemném citu, vytříbeném cvičením, zdokonaleném srovnáváním a očištěném od předpojatostí. Hume vyzdvihuje srovnávání krásy, stanovení jejich poměrů a úrovně. Naprosto souhlasím s Humovou charakteristikou správné kritiky, ale přesto mám pocit, že zcela objektivní soud neexistuje. I sebelepší kritik přece musí mít jedno dílo raději než to druhé. Nemyslím si, že jde zcela objektivně posuzovat díla, která v sobě žádnou objektivitu nemají. Každé dílo je subjektivním výtvorem svého autora. Každý tvůrce dává do svého díla jen své osobní schopnosti a subjektivní pocity. Přece si nemůžeme být nikdy zcela jisti, že pochopíme všechny autorovy záměry, úmysly a cíle. Nikdy nemůžeme být přesvědčeni, že jsme si všimli všech detailů, které nám autor chtěl ve svém díle předat. A nikdy tedy nejsme schopni porozumět uměleckému dílu v celé jeho velikosti, šířce i hloubce. Vkus se časem mění, ale pravá krása zůstává. Pro každého však vypadá jinak.

Denně jsou nám ze všech stran nabízena hodnotná díla, denně je nám prezentován dobrý vkus. Ale člověk si stejně nakonec oblíbí díla vyhovující jeho duchu a povaze.

Vždyť co dělá většina z nás, když přijde večer domů? Sedne si před televizi a nechá na sebe působit barevné obrázky. Povětšinou jde o víceméně jednoduchou zábavu, která nás nenutí nad ničím přemýšlet, která nám “pomůže” strávit těch pár volných hodin, které nám ze dne ještě zbývají. A my jsme televizi za to vděční. Nic po nás nechce a tolik nám dává. Opravdu nám něco dává? A opravdu po nás nic nechce? Neuvědomujeme si, kolik jí odevzdáváme, protože to není vidět. Věnujeme jí velkou část času, o kterou ochuzujeme náš vlastní život. Odevzdáváme ji naše myšlenky naservírované jako na talíři. Vladimír Páral v knize Generální zázrak to vystihl naprosto přesně: “Televizní obrazovka zabila modernímu člověku hvězdy a stala se bezbolestnou agónií jeho dne.” Ale televize není jediná kultura, která nám předkládá bezduché umění, které my bereme přesně tak, jak se nám nabízí. Jsme líní, možná i unavení hledat něco hlubšího. Hlubokomyslné věci vyšly z módy. Z rádia se na nás dnes a denně valí stále jedny a tytéž songy, za které někdo zaplatil, aby se z nich staly hity. Několikrát za den slyšíme stejné písně, ale my to bereme. Nevadí nám, že nás krmí svými vyvolenými hvězdami, o kterých my rozhodujeme jen pramálo. A my to přijímáme. Bezduše přikyvujeme do rytmu písni, kterou bychom si sami nikdy nepustili a jsme šťastní. Máme tolik kultury bez jakékoliv iniciativy. Nikdo po nás nic nechce a dává nám tolik. Stávají se z nás ovce, které si myslí, že mají přehled o současném umění, ale zatím známe pouze a jen ty, za které bylo jejich vydavateli nejvíce zaplaceno. Měli bychom si uvědomit, že nejdražší neznamená nutně nejlepší, nemusí být ani dobrý, je jen dobře zaplacený.

Co takhle divadlo? O baletu ani opeře nemluvím, ty jsou už jen pro opravdové milovníky, ale co takhle obyčejná činohra? Nebo nově oblíbený žánr muzikál? I na ty člověk pohlíží jako na nějaké vyrušení z klidného večera. Musí vyměnit svoje oblíbené vytahané tepláky za nepohodlný oblek či večerní šaty, jít mezi lidi, chovat se slušně, protože všichni se přece dívají, a ve všem tomhle přemáhání se jedinec skoro zapomíná bavit. V první řadě je to utrpení, až ve druhé jde o pobavení sebe sama a odreagování se od pracovního života.

Člověk nemá na umění čas. Musí vydělávat peníze, starat se o sebe, rodinu (některým zbývá i trochu času starat se i o ty, kteří o to vůbec nestojí) a poté, unavený vším tímhle běháním od jednoho ke druhému, nemá náladu ani chuť zabývat se hlubokomyslnými věcmi. Chce si odpočinout. Nechápe, že i náročné umění může přinést odpočinek. A hlavně odreagování. Proč hledat hlubokou filozofii, když můžu shlédnout bezduchou estrádu a jsem stejně šťastný? Proč se zabývat nějakým smyslem něčeho, co nepotřebuji ke svému životu? Proč hledat genialitu v Bachově jednoduchosti, když Helenka Vondráčková vyplní tíživé ticho naprosto stejně a bez přemýšlení. Proč chodit do galerie a zkoumat jedinečnost Dálího obrazů, když si můžu prohlídnout obrázky v časopise a ani pro to nemusím nikam chodit? Proč chodit do divadla na nějakou vyjící primadonu, když si můžu doma pustit televizi? Přece nemůžeme věřit tomu, že je lepší zvolit si tu jednodušší cestu jen proto, že je jednodušší. Proč jsme ochotni takhle přijímat vše, co je nám někým naservírováno? Protože to máme bez práce? Protože tihle lidé po nás nic nechtějí? A stačí to jako důvod? Přece nám nemůže stačit bezduchá zábava jen proto, že jakmile přejde, okamžitě zapomene na to, co jsme viděli či slyšeli, a nic netíží naše myšlenky a paměť. Zůstane nám relativně čistá hlava, kterou nic navíc netíží. Ale měli bychom si také uvědomit, že se nedostaví žádná duševní očista.

Jak se pak má zachovat tvůrce, autor či umělec? Má se i nadále snažit vkládat do díla filozofii i přes to, že ji tam nikdo už nehledá? Má se snažit zjednodušit svůj výtvor co nejvíce, aby získal maximum konzumentů? A možná to je právě ono, z vnímatelů se stali konzumenti. My umění už nevnímáme, my ho jednoduše konzumujeme. Nechceme hluboké myšlenky, chceme plytkou zábavu, ta není tak těžká před spaním. Je to jako s jídlem, když se nacpeme před spaním, je nám těžko a máme neklidné sny, stejně tak vidíme asi i umění, těžké sousto před spaním nám nedělá dobře. V hlavě se nám honí myšlenky a vyženou klidný spánek. Nejsme ochotni obětovat zábavě tolik kolik by si zasloužila. I skrytá filozofie nás může pobavit mnohem více než viditelná groteska. Ale tohle my nejsme ochotni, možná ani schopni přijmout. Už samotné slovo filozofie nás odrazuje, zahání do ústupu a nutí nás budovat si obrannou hráz.

Filozofie. Slovo nad nímž jedna polovina ohrnuje nos (filozofové jsou pro ně banda zamyšlených rádoby intelektuálů, kteří jsou nepoužitelní v normálním praktickém životě) a pro tu druhou polovinu je filozofie španělská vesnice (filozofové jsou pro ně nesmyslně hovořící podivíni, jimž nikdo nerozumí). Filozofie nepatří do dnešní doby. Jde příliš do hloubky problému. Kdo by se v dnešní době zabýval otázkami života, když je tak už dost krátký i na to, abychom ho jen žili. Kdo by se zaobíral problémem existence duše, když si neví rady s vlastním tělem.

Filozofie v umění je nedostatek. Není pro ni místo. A málokdo ji ještě umí vytvořit. Málokdo se dokáže zamyslet, vytvořit filozoficky bohaté a umělecky hodnotné dílo. A když už se to někomu podaří, málokdo to dokáže ocenit. Filozofie v díle, ať už v hudebním, filmovém, divadelním či výtvarném (i když tam asi nejméně), je málo chtěná a ještě méně vnímaná. Čím více čisté filozofie, tím menší je prodejnost díla, návratnost investic a s popularitou to taky není valné. Člověk může být oceňován kritiky za vysokou hodnotu svého díla, ale jakmile je to dílo příliš náročné pro konzumenty, jen dobré kritiky autora neuživí. A jelikož je v dnešní době prodejné umění především nefilozofické, co nejjednodušší a co nejvíce konzumovatelné, je filozofie vytlačena do svého exilu. Je nucena přežívat na svém vyznačeném místě, které je v objektu zájmu několika málo jedinců.

Podle mne je v současném umění málo filozofie a je to škoda. Umělecká díla jsou ochuzena o svou hloubku, o svou hodnotu. Chybí jim jistá nadčasovost, která by filozofií mohla být zaručena. Vzpomeňme třeba Shakespearovy hry. Jen si vezměme, jak velká spotřeba nových děl je v dnešní společnosti. A proč? Protože neobsahují nic, co by mohlo přežít v běhu času, který v dnešní době letí mílovými kroky. Dnešní konzumní společnost je příliš zaměstnána výrobou “rychlokvašek”, než aby měla čas zaměstnat se něčím smysluplným. Jak rychle dokážeme zapomenout na nový umělecký kus? Prakticky okamžitě. Jakmile dostaneme něco novějšího, už si nepamatujeme, co bylo před tím. Ze všech stran se na nás valí novinky ve všech uměleckých oborech. Nestíháme je všechny ani sledovat natož hlouběji studovat, i kdyby v sobě měly trochu filozofie, nemáme skoro ani možnost ji objevit. Je to jako v elektronickém světě, každá novinka, která se dostane ke konzumentovi je vlastně již zastaralá a na její místo se ihned tlačí další a další novější a modernější věci.

Umění se dostalo do konzumní společnosti a, podle mého názoru, mu to velmi uškodilo. Je čím dále tím těžší najít v umění něco hlubšího, co se nesnaží pouze vydělat peníze. Přála bych si, abych mohla v umění hledat filozofické otázky, myšlenky a odpovědi a abych je tam nacházela. Abychom je tam všichni hledali a nacházeli. Umění by nemělo být jen projevem, mělo by být především sdělením.

Vždyť i pojem krása se v moderní estetice stává problematický. Nové proudy přinesly do umění tolik do té doby nezvyklých věcí, u kterých se spíše oceňuje už jejich novost než jejich krása. Existuje tolik rozličných děl, o kterých můžeme říci, že jsou krásná, až se na jejich rozlišnosti krása rozpoltí a pomine tak její význam a snad i hodnota. Vždyť moderní doba používá slova krásný pro vše, co se jí líbí.

Musí být umění vždy dobré, ve smyslu morální? Stačí, aby bylo dílo morální jen pro svého tvůrce, nebo musí být morální všeobecně? Vždyť to ani nejde, stvořit v dnešní době morální umělecké dílo, které by vyhovovalo všem, nebo alespoň většině. Dnešní svět je tak rozdílný, že vyžaduje veliké úsilí zalíbit se většině, ale vyhovět všem, to je snad nemožné. Nemyslím si, že by umění muselo být nutně spojováno s dobrem. Ať už Triumf vůle Leni Riefenstahl propaguje nacismus, je to na svou dobu obrovské filmové dílo, i když nám generál Frank při svém projevu připadá ve světle našich dní spíše jako komická figurka než jako obávaný nacista. A o Adolfu Hitlerovi ani nemluvě. Když sleduji Triumf vůle dnes, zařadila bych ho mezi němé grotesky, ale jistě bych se na něj dívala jinak před šedesáti lety. Přesto je Leni Riefenstahl obrovskou osobností pro filmový svět a ani její propagace nacismu na tom nic nezmění. Dělala velké umění pro špatnou myšlenkovou ideologii, to jí však nijak neubíralo na jejím talentu a schopnosti točit kvalitní filmy.

Společnost prochází neustálým vývojem, mění se její hodnoty, stanoviska, pravdy, lži, mění se ona sama. Tudíž podle mne krása nemůže být bytostně spjata s dobrem, neboť dobro se v průběhu času mění, kdežto krása zůstává.