Celý náš život jsme s někým srovnáváni, doma se sourozenci, ve škole se spolužáky, v práci s kolegy a i my sami se neustále s někým srovnáváme, což nás může činit nešťastnými. Proč? Protože sami na sobě vidíme jen to špatné, kdežto na druhých vidíme jen to dobré.

Přestaňme se neustále s někým srovnávat. Nechtějme být jako ostatní, buďme sami sebou a radujme se z věcí, které jsou v našem životě dobré. Užívejme si to, co se nám daří. Vnímejme věci, které pracují pro nás.

Člověk totiž věnuje energii tomu, na co se zaměřuje. A pokud si všímáme jen toho špatného, ještě to svou vlastní energií přikrmujeme do obrovitých rozměrů. Když však nasměřujeme svou energii na to dobré, život se stane krásnějším a naše srdce je plné vděčnosti. A vděčnost činí z člověka zdroj čisté energie. Všímejme si tedy více toho, co je v našem životě dobré a krásné a užívejme si nádherného života.

Druhé představení, které jsem měla to štěstí zhlédnout z první řady, byla hra Julie, ty jsi kouzelná v Divadle Na Fidlovačce. Zde se titulních rolí ujala Eliška Balzerová a Tomáš Töpfer. Nemusím snad ani předesílat, že se toho ujali více než skvostně.

No a do třetice jsem viděla muzikál Jesus Christ Superstar v Hudebním divadle v Karlíně. Zde musím zmínit, že Ježíš je pro mě už od své první verze srdcovou záležitostí. Ježíš ve Spirále podle mě stále nenašel konkurenci na české muzikálové scéně, ať si říká, kdo chce, co chce. Ani Drákula, ani nikdo jiný ho netrumfnul. Ale to jsou čistě mé subjektivní pocity, žádné objektivní dogma. Prostě Jesus je Jesus a je zde podle mě jedno, zda jde o muzikál převzatý, nebo původní český. Ježíš ve Spirále převyšoval ostatní v obsazení, v originální scéně i provedení. Ale o všem se rozepíši v navazujícím článku, který bude patřit jen a jen Ježíšovi.

Některé pasáže znám zpaměti. Bářina originální hra se slovy se člověku musí nutně zapsat do paměti. A pokud se někomu dostane do rukou první vydání knihy, na kterém výtvarně zapracoval i Martin Němec, je literární zážitek dokonalý. Forma, jakou je kniha napsaná, je naprosto jedinečná, nikdy jsem nic podobného nečetla a nic mi to nepřipomíná…

Tak trochu jiná četba

Bylo mi asi 12, 13 let, když jsem s touto knihou přišla poprvé do styku. Bára Basiková byla, a stále je, moje múza. Mnozí říkají, že její kniha je těžká četba. To jistě je, ale jen do určité chvíle… než si člověk zvykne. Začínala jsem tuto knihu číst asi pětkrát. Vždy jsem přečetla první dvě, tři stránky a odložila ji. Ale nevzdala jsem to. Vždy mě něco přitáhlo zpět.

K této knize jsem se dostala vlastně díky tomu, že si vážím Báry jako zpěvačky i textařky. A když jsem zjistila, že napsala i knihu, musela jsem si ji přečíst. Proto ty opětovné pokusy. Proto ta vůle nevzdat to. Nemohla jsem. Věděla jsem, že až se dostanu přes začátek, bude to stát za to. Že mě Bára nezklame. Styl knihy je velmi zvláštní, specifický a odlišný od větší části literatury. Ale pokud někdo četl některý z Bářiných textů, jistě ho to nepřekvapí.

Ta kniha opravdu za to stojí. (a neříkám to jen jako zaslepený fanoušek, ale také jako literární maniak) Svérázný rukopis, který snad nemá v české současné tvorbě obdoby, prostě k Báře pasuje. (vyhnula bych se srovnání se Svatavou Antošovou, protože tady se snad ani srovnávat nedá) Díky tomu originálnímu stylu je kniha taková, jaká je. Rozhovory s útěkem vznikaly jako soukromá zpověď a Bára neměla žádné ambice nechat ji vydat. Ale osud tomu chtěl jinak. Rukopis se dostal do rukou Bohumila Hrabala, kterého ihned zaujal (koho taky ne;-)

Stylem se kniha podobá knihám Jamese Joyce. Stačilo by jen odstranit interpunkci a hned tady máme proud vědomí. I přes interpunkci však kniha zůstává zvláštní. Celým příběhem nás provázejí lazurové šaty a obraz Hieronyma Bosche „Operace lebky“ (tak jej nazvala sama autorka).

Bára vede rozhovory sama se sebou. Rozhovory o lásce, zklamání, životě i umírání. A rozhovory jsou to upřímné a otevřené. Na nic si nehrají. Popisují životní tápání a hledání. Jsou romantické, cynické, hřejivé i syrové. Zachycují vnitřní pochody a vjemy mladé hledající ženy, která se proplétá životem a mezilidskými vztahy.

Rozhovory s útěkem, mimo jiné, popisují jeden zvláštní milostný vztah mezi dvěma dívkami. Jedna píše knihy pro děti, druhá tancuje. Obě dvě mají stejné lazurové šaty. I když toho přímo není řečeno moc, stačí to pro probuzení a zapojení fantazie. Vedle toho se toho dočtete spoustu o bezcílnosti a živočišnosti.

Jak už jsem napsala, není to lehká četba, ale jistě stojí za to, abyste jí věnovali svou pozornost. Není to také klasická veselá četba, i když vás mnohdy rozesměje. Jindy vás může dovést k pláči. Záleží, jakou máte právě náladu. Je to jedna z těch knih, kterou můžete číst několikrát, a vždy se vám bude zdát jiná, vždy v ní najdete spoustu nových věcí.

Je škoda, že si Bára nechává své další rukopisy zatím jen pro sebe. Ale budeme doufat, že se brzy dostanou i k nám, čtenářům.

Jako perličku bych dodala, že kniha byla přeložena Edgarem de Bruinem do nizozemštiny. Barbara Basiková. Gesprekken met een vlucht (Rozhovory s útěkem), Meulenhoff, Tsjechoslowakije.

Basiková Bára, Rozhovory s útěkem. Praha: Why not agency, 2001. Vydání druhé.

Letos to vypadalo, že snad ani nebude babí léto, ale příroda nás nezklamala a odměnila za čekání. Po době chladu a deště si nyní můžeme užívat krásných slunných a pestrobarevných dní. Při každé procházce si užívám, že se mohu brouzdat spadným listím. Poslouchám šumění pod nohama, je to stejně magické, jako když mi pod nohama křupe čerstvě napadaný sníh. Ale to snad bude až za pár týdnů. Kdo ví. Spadané listí je čarovné. Hýří všemi barvami a šustění mě uklidňuje. Je to ten nejlepší relax po náročné práci. Tělo se uvolní chůzí a duše se naplní podzimní pohodou.

Někomu připadá podzim pochmurný, chladný a nepřátelský. Já podzim miluju. Miluju, jak mi ráno po cestě do práce mrzne nos a scvrkává se mi kůže na obličeji. Rozkoukávám se mlhou a kochám se všemi těmi barvami. Vdechuju mrazivý vzduch a nechám ho prostupovat celým svým tělem. Přitom vnímám teplé oblečení, které mě hřeje. Slunce nízko nad obzorem už nehřeje, ale každý jeho paprsek potěší a rozzáří oči. A to nemluvím o těch úžasných spadaných listech a kaštanech, které bych si nejraději všechny nanosila domů, abych měla podzim po celý další rok.

Už Sigmund Freud vycházel z toho, že naše slova vycházejí spíše z našeho nevědomí než z vědomé mysli. Co je to vlastně nevědomí?  Je to ta část našeho já, které se většinou sami vyhýbáme. Je to taková krabice s nepříjemnými, trapnými či nesnesitelnými věcmi, které nám samotným na nás vadí. Dostat se do této krabice není až tak jednoduché, ale i sám “nositel” může být velmi překvapen, když se do ní opravdu dostane. A co teprve někdo jiný, kdo pochopí naše myšlenkové cestičky? Naše krabice je velmi zajímavým zdrojem informací o nás samotných. Alespoň takového názoru byl sám Sigmund Freud. Dodnes je především v německu velmi oblíbená hra freudovské přeřeknutí. S chutí zúčastnění analyzují každou chybu na úmysly, které prozradila.

O oblastech našeho já, se kterými se moc nekamarádíme, vypovídá nejen to, co uděláme, ale i to, co neuděláme. Stejně tak zapomínání i chybné výkony jsou jen a pouze důkazem našich nevědomých konfliktů. A jak se  říká, máme je všichni a ten, kdo tvrdí, že je nemá, jich má nejvíce. Jen o tom neví. Jsou lidé, kteří budou brát poukázání na své nevědomí jako okno do sebe sama a začnou se jím zabývat. Druhá skupina lidí vše popře, popřípadě připustí, že se něco takového stalo, ale bude to pro ně jen náhoda. Nebo alespoň takovou věc budou na veřejnosti prezentovat jako náhodu.  Proč by také měli odhalovat před ostatními to, co skrývají sami před sebou? Jen proto, že je zradilo vlastní nevědomí?

A proč nás vlastně naše nevědomí zradí? Asi by bylo příliš brát to jako zradu. Vždyť naše nevědomí je součást našeho já. Naše nevědomí jen říká to, co se my bojíme vyslovit. Freud v této “zradě” vidí jakýsi kompromis. Kompromis mezi naším nevědomím a naší prezentací na veřejnosti. Naše nevědomí jen o sobě chce dát vědět a přitom nám dává možnost, či spíše jakousi únikovou cestu, abychom se od jeho projevu mohli distancovat.

Kdo je však schopen a ochoten naslouchat svému nevědomí, může se brzy stát pánem v sobě samém. A nemusí se nakonec řídit ani “náhodou” či “osudem”. Samozřejmě že chyby, přeřeknutí, přeslechnutí i přepsání patří k našemu životu a nebylo by úplně správné za každou “chybičkou” něco hledat, ale možná bychom se některým mohli vyvarovat, kdybychom věnovali více pozornosti signálům, které k nám naše nevědomí vysílá. Před nevědomím neutečeme!

Michael Cunningham se narodil v roce 1952 v Cincinnati. Na Stanford University získal bakalářský titul v oboru anglická literatura. Poté absolvoval prestižní kurzy tvůrčího psaní na University of Iowa. Studium zakončil titulem magistr krásných umění. Otiskli mu několik povídek v časopisech a Cunningham byl přesvědčen, že má před sebou jasnou budoucnost úspěšného spisovatele. Avšak tak jednoznačné to nebylo…

V roce 1984 vyšel Cunninghamovi román Zlaté státy (Golden States). Avšak prodalo se jen  pár výtisků a kritiky byly více než jen vlažné. Po tomto románovém debutu Cunningham začal hledat sám sebe. Cestoval, zamilovával se do žen či mužů, ale v hlavě se mu rodilo jeho průlomové dílo Domov na konci světa (A Home at the End of the World). Na konci 80. let  se seznámil s psychoterapeutem Kenem Corbettem, který je dodnes jeho životním partnerem. Román Domov na konci světa byl vydán v roce 1990 a sklidil velké ovace nejen od kritiků ale také od široké veřejnosti.

Třetí román Maso a krev (Flesh and Blood) však už veřejnosti tolik znám není. Jde o rozsáhlou rodinnou ságu, která řeší svazky rodinné, milenecké, heterosexuální, homosexuální a problematiku AIDS u imigrantské rodiny. Tento román byl pohřben především uměleckou kritikou.

Za dosavadní vrchol Cunninghamovy spisovatelské tvorby můžeme považovat subtilní román Hodiny (The Hours), které vyšly v roce 1998. Úspěch této knihy byl obrovský, že zaskočil i samotného autora. Toto dílo oslavuje genialitu Virginie Woolf. Bylo to poprvé, co si autor připadal nejen doceněn, ale naopak i přeceněn. Kniha byla úspěšně zfilmována a Cunningham získal v roce 1999 Pulitzerovu cenu. Přestěhoval se z New Yorku do Provincetownu, kde začal psát na téma Provincetownu literární cestopisy, jež vyšly v roce 2002 pod názvem Konec země – procházka Provincetownem (Land´s End. A Walk in Provincetown).

Posledním titulem, který již byl vydán i v českém překladu, jsou Vzorové dny (Specimen Days). Tento román je věnován genialitě Walta Whitmana. Skládá se ze tří povídek a značně rozšiřuje svůj záběr v tématu lásky. Ve svých knihách se doteď Cunningham především zabýval láskou homosexuální, ale v této překračuje tuto hranici, popouští uzdu své fantazii a představuje nám dokonce lásku mezi různými živočišnými druhy.

Michael Cunningham je významný současný homosexuální autor, který se neomezuje pouze na lásku mužských párů, ale směle a velmi úspěšně se pouští i do problematiky ženských párů. Všechny jeho stěžejní díla vyšla již i v češtině.

Michael Cunningham: Domov na konci světa. Překlad Miroslav Jindra. Odeon, Praha 2005.

Michael Cunningham: Hodiny. Přeložil Miroslav Jindra, vydalo nakladatelství Euromedia pod značkou Odeon, Praha 2002.

Michael Cunningham: Vzorové dny. Přeložila Veronika Volhejnová. Odeon, Praha 2006.

Již bezmála sto let u soudu probíhá případ Gregor vs. Prus. Dnes je poslední den případu a soudce vyřkne brzy konečný ortel. Právě v tuto chvíli přichází do kanceláře právního zástupce Alberta Gregora doktora Kolenatého slavná zpěvačka Emília Marty. K překvapení všech přítomných ví o tomto soudním případu mnoho podrobností, navíc z dávné minulosti. Doktor Kolenatý slečně Marty nevěří. Avšak Albert Gregor visí na každém jejím slově. Emília řekne oběma přítomným, že v domě Josefa Pruse najdou listiny, v zapečetěné obálce, které dokazují nárok Alberta Gregora na majetek Josefa Pruse. Doktor Kolenatý je skeptický, avšak Albert Gregor jí slepě důvěřuje. Jen kvůli tomu odchází doktor Kolenatý do domu Josefa Pruse hledat zmíněné listiny.

Záhadnost Emílie Marty vyvrcholí ve chvíli, kdy se vrátí doktor Kolenatý s dokumenty, které našel přesně na tom místě, které mu popsala Emílie. Chce Emílie pomoci mladému Albertu Gregorovi, který se do ní očividně zamiloval? Pravděpodobně ne. Po celou dobu hovoru je Emílie apatická. Nejvíce ožije ve chvíli, kdy se zmiňuje o žluté obálce, která by měla být také v domě Josefa Pruse. Říká, že obálka patří jí. A udělá vše pro to, aby ji získala. Chce ji po Albertu Gregorovi, kterému by měl spadnout nyní majetek do klína. Chce ji po mladičkém Jankovi Prusovi, který se do ní také zamiloval  a který se trápí tím, že nevyhovuje představám, svého otce. A chce ji samozřejmě i po Josefu Prusovi, v jehož domě se nyní obálka nachází. Nakonec se domluví právě s Josefem Prusem. Vyspí se s ním a on jí obálku předá. Po Emíliině večerním představení se v její šatně objeví Max Hauk-Šendorf, který je nadšený tím, jak podobná je Emília jeho dávné lásce Eugenii. V jeho společnosti Emília nápadně ožívá.

Když mladičký Janek Prus zjistí, že  se jeho otec vyspal s Emílií, oběsí se. Josef Prus se tuto tragickou zprávu dozvídá ještě v domě Emílie. Smrtí svého syna je hluboce zasažen, avšak Emílie klidně snídá.

Věc Makropulos

Podpis Ellian Mac Gregor na listině, která dosvědčuje nárok Alberta Gregora na Prusův majetek, se nápadně podobá podpisu zpěvačky Emílie Marty.  Proto se v jejím domě sejdou doktor Kolenatý, jeho koncipient pan Vítek, Josef Prus, Albert Gregor, Max Šendorf i mladá Kristýna. Muži se snaží z Emílie vymámit přiznání, že listiny padělala. Ta ovšem k jejich překvapení začne všem tvrdit, že se jmenuje Elina Makrpulos a narodila se před více než tři sta lety. Jejím otcem byl lékař, který pro císaře Rudolfa vymyslel elixír mládí, který vyzkoušel právě na ní.

E.M.

Emílie Marty. Ellian Mac Gregor.  Ekaterina Myškin. Elsa Müller. Eugenia Montez. Elina Makropulos.

Sobecká? Studená? Prázdná? Znuděná? Lhostejná?

Život nebo smrt?  Emílii je nyní 337 let.  Život ji očividně nudí, nemá z ničeho radost. Chce získat zpět listiny, na kterých je podrobný popis elixíru, aby se mohla opět omladit. Její tělo stárne. Život jí nepřináší radost, ale smrti se bojí. I když smrt lidí kolem sebe již nevnímá jako tragickou událost, spíš je to pro ni každodenní rutina, sama i svou smrt připustit nedokáže. Když se jí však dostanou do rukou listiny s elixírem, znejistí. Snad je to rozhovor s Maxem, který ji dovede do stavu, že si uvědomí, že nelidsky dlouhý život je horší než smrt. Oproti tomu Max je starý a nemocný, ale svého prožitého života nelituje. Jiný by nechtěl. A nechtěl by žít ani dalších 200 let. Svůj život si odžil a teď je na jeho sklonku. Emília sama přiznává, že si život užívala asi do 120 let. Od té doby se nudí.

Kdo má právo žít 300 let?

Všichni přítomní pánové  prahnou po elixíru mládí. Každý z nich by chtěl žít 300 let. Koncipient Vítek jej chce dát všem lidem, aby měli kromě práce čas i cestovat poznávat věci, na které v obyčejném životě nemají čas. Doktor Kolenatý by elixír dal jen těm lidem, kteří jsou prospěšní společnosti. Vědcům, kteří by společnost posunuli kupředu. Avšak když jim Emília elixír nabídne, zaskočí je. Najednou nikdo nemá sílu tu odpovědnost přijmout. A tak se nakonec všichni vzdávají svých plánů a receptem na věčný život a nechávají Kristinu, aby pergamen spálila. Teprve v této části hry dává Čapek prostor tomu, aby se dokonale projevily charaktery postav.

Věc Makropulos je divadelní hra českého spisovatele a dramatika Karla Čapka. Tato hra měla premiéru v roce 1922 v Městském divadle na Vinohradech v Praze.

„A tu jsem se oženil. Zdali náhodou nebo ne, nevím. Ale když jsem ji přiváděl do svého domu, myslel jsem, že si vedu přítele; velmi jsem potřeboval přítele. Věděl jsem jasně, že přítele si musí člověk připravit, zpracovat, ba i přemoci.“

Ona byla sirotek. Chtěla získat nějaké peníze, aby se mohla stát vychovatelkou. Všechno začalo tím, že ji tetička, u které žila, chtěla provdat za starého řezníka. Ten prostě potřeboval matku pro své děti. Ale zastavárník se to dozvěděl a jelikož mu na ní záleželo, nechtěl, aby se za řezníka provdala. Proto si ji vzal sám.

„A mimo to jsem se tehdy již ničeho nebál. Bylo mi přece zřejmé, že se jí tlustý kupec tak jako tak víc protiví než já, který jsem pro ni byl, když jsem tam tak čekal u dveří, vysvoboditelem. Však já jsem tomu dobře rozuměl! Ó, podlosti člověk zvláště dobře chápe! Opravdu podlosti? Jak zde soudit člověka? Což jsem ji nemiloval už tenkrát?“

Zastavárník si byl až moc dobře vědom své role zachránce. Byl přesvědčen, že mu dívka musí být vděčná. A podle toho se od počátku ke své novomanželce také choval.

„Když jsem ji přivedl do svého domu, vyžadoval jsem dokonalou úctu k sobě. Chtěl jsem, aby mě zbožňovala pro mé utrpení – a zasloužil jsem si to. Ano, vždycky jsem byl hrdý, chtěl jsem buď všechno – nebo nic.(…) A hlavní věc – tehdy jsem se na ni díval už jako na svou a nepochyboval jsem o své moci. Víte, je to nesmírně slastný pocit, když už člověk nemá pochybnosti. (…) Byl jsem spokojen sám se sebou. (…) Ach, z jakého bahna jsem ji tehdy vytáhl! Vždyť musela chápat a ocenit můj skutek! Líbily se mi tehdy i určité myšlenky, třeba to, že mně je jedenačtyřicet a jí teprve sotva šestnáct. Uchvacovalo mě to, tento pocit nerovnosti; jaká slast, jaká úžasná slast!“

Dívka svým způsobem zastavárníka milovala. Byla schopna žít s ním jako rovnocenná manželka. Zastavárník však svým postojem k ní všechno kazil. Měl neustále potřebu jí dávát najevo svou nadřazenost, myslel si, že si ji tím lépe získá. Ona chtěla hřát, žhnout. On zůstával chladný. A tak jejich svazek vyústil do naprostého nepochopení na obou stranách.

„Hlavní věc, že hned od počátku, ať se jakkoli přemáhala, vrhala se ke mně s láskou, vítala mě nadšeně, (…). Ale já každé takové vzplanutí hned zchladil studenou sprchou. V tom totiž byla moje idea. Na nadšení jsem odpovídal mlčením, blahosklonným ovšem… Ona brzy zpozorovala, že je mezi námi rozdíl a já že jsem – záhada. A já jsem o tuto záhadnost usiloval. Vždyť snad jen proto, abych ji postavil před hádanku, jsem provedl celou tu hloupost. Především strohost – a tak jsem ji i do svého domu uvedl jaksi stroze. Tehdy jsem si zkrátka k úplné spokojenosti vytvořil celý systém. A ten systém se vyvinul sám sebou bez jakékoli námahy.“

Jejich vzájemné nepochopení dojde dokonce tak daleko, že jedné noci drží dívka svému manželovi, o kterém si myslí, že spí, revolver u spánku. Zastavárník však spánek jen předstírá, ale neodvažuje se pohnout. Dívka se ho neodváží zastřelit. V muži se však něco zlomí a i přes snahu jeho ženy jej zastřelit, jí víc a víc miluje. Ale dívka onemocní. Zastavárník, ve strachu o její život, jí vyjádří své city.

„Nemohl jsem si představit, nemohl jsem si ani připustit, že by zemřela, aniž se všechno dověděla.“

Dívka se uzdraví a naneštěstí se zastavárník vrátí ke svému chladnému chování. Dívka je značně zmatená.

„Když nebezpečí minulo a zdraví se jí začalo opět vracet, pamatuji se, že jsem se rychle a velice uklidnil. A nejen to, rozhodl jsem se odsunout naši budoucnost co možná nejdál a do té doby nechat všechno při starém. (…), v mých očích byla tak poražena, tak ponížena a rozdrcena, že jsem mnohdy pociťoval trýznivou lítost, ačkoli se mi zas při tom všem někdy opravdově líbilo pomyšlení, že je pokořena. Těšilo mě vědomí této nerovnosti mezi námi…“

A najednou je jeho žena mrtvá. Spáchala sebevraždu.

„Bylo třeba už jen několik slov, nanejvýš ještě dvou dnů, a byla by všechno pochopila.“

Zastavárník je přesně ten typ muže, který chodí neustále dokola a obviňuje všechny kolem sebe. Jen své vlastní vině nedokáže pohlédnout z očí do očí. Několika hodinovým vyprávěním se však alespoň dokáže přiblížit pravdě. Dokáže si vybavit všechny důležité podrobnosti, které mu ukážou život jeho ženy z jejího pohledu. Jistým způsobem si i dokáže přiznat vinu na její smrti.

„Teď však chápu, že jsem se tu v čemsi zmýlil! Cosi dopadlo jinak, než jsem čekal. Všechno bylo jasné, můj plán byl jasný jako nebe: drsný a hrdý, od nikoho nepotřebuje morálního utěšení, trpí mlčky. Tak to také bylo, nelhal jsem, nelhal! – Sama jednou uvidí, jaká tu byla velkomyslnost – jenomže ona to neuměla vycítit – ale až se jednou dovtípí, desetkrát lépe to ocení a padne v prach, aby prosila za odpuštění. – Takový byl plán. Na něco jsem tu ale zapomněl nebo pustil ze zřetele. Cosi jsem tu neměl udělat. Ale dost, už dost! Koho teď prosit za odpuštění? Když je konec – je konec. Jen se vzmuž, člověče, jen více hrdosti! Tvá vina to není!“

Zatvrzelost mysli, srdce i na druhé straně hluboký citový vztah dokázaly vehnat jeho ženu do náruče smrti. Naprosté nepochopení mezi manžely, psychická nadvláda manžela nad ženou, kterou ona neunesla, to jsou dvě hlavní témata, která Dostojevskij ve své krátké próze velmi přesvědčivě popisuje.

„A v tom je právě celá moje hrůza, že to všechno chápu.“

Všechny ukázky jsou z knihy: DOSTOJEVSKIJ, F.M., Něžná. Přeložil E. Frynta. První vydání. Praha: Lidové nakladatelství, 1980.

Již po tisíciletí se lidé snaží na ni najít odpověď. Do dnešní doby však nebyla nalezena žádná definitivní. Ač je to jedna z nejosobitějších věcí, jež se člověka dotýkají, pro jedince je příliš obtížná, příliš široká, příliš nepřehledná, příliš nejasná na to, aby se jí zabýval do té míry, do jaké by bylo potřeba. Většina z nás je kdesi v hloubi přesvědčena, že by měla svůj život věnovat “užitečnějším” věcem, než se zabývat smrtí a možným posmrtným životem. Lidé lpí na své existenci, na svém nyní, moc se nedívají do budoucnosti a proto je, podle Klímy, jejich věčný život nechává lhostejnými. Ale musíme si uvědomit, že toto vše se podepisuje i na našem současném životě, to proto je tak prázdný, hluchý a temný. Již Goethe byl přesvědčen o tom, že kdo nevěří ve svou nesmrtelnost, je mrtev i v tomto životě. Po smrti máme jen dvě možnosti, buď budeme věčné nic, o čemž je přesvědčena většina z nás, anebo se přikloníme k Ladislavu Klímovi a bude nás čekat vidina věčného života se vším.

Odpůrci posmrtného života jsou přesvědčeni o tom, že myšlenky na něj nás zbytečně odvracejí od našich současným zájmů, problémů a úkolů, což Klíma vyvrací tvrzením, že jistě každý musí vědět, že tento náš život je základem pro všechny ostatní. Byli bychom tedy sami proti sobě, kdybychom si současného života nevážili a zkoušeli si ho jen projít bez jakéhokoliv hlubšího zájmu. Vše by se nám v dalších životech vrátilo. V článku Trvání po smrti (Klíma 1948), který vznikl pro denní listy, se Klíma nesmrtelností duše zabývá. Ale protože jde jen o článek do novin, vyhýbá se v něm hlubším otázkám a důkazům metafyzickým, psychologickým a etickým a soustředí se pouze na populární poznámky, které zaujmou běžného čtenáře. Klíma pro posmrtný život argumentuje tím, že se tělo skládá z hmoty a “aetheru”, jenž je na těle úplně nezávislý, neumírá spolu s tělem a zůstává smrtí zcela nedotčen. “Kdybych se ze spánku, v němž by nebylo vůbec snů, nikdy neprobudil, znamenalo by to, třeba mé tělo, uměle vyživováno žilo tu třeba celou věčnost, pro mne nic” (Klíma 1948, s. 59). Další z Klímových důkazů naší věčnosti je pouhé: “Jsem už jednou, tedy nemohu přestat být” (Klíma 1948, s. 58). “Jsme nesmrtelní jakožto součást přírody, jako každý atom a věčně budeme se vyvíjet, stoupat k světlu stále zářnějšímu” (Klíma 1948, s. 59-60).