Blondyna s velkym vystrihem mezi araby, ja se jim ani trochu nedivim. A ji se taky nedivim, je to blondyna…

Nevěřila jsem vlastním očím a přečetla si to ještě jednou. Dělají si ze mě srandu?  A tak jsem četla dál.

Je to od takové pěkné ženské dost nerozum se vydat mezi dav pološílených Arabů. Trochu si o to koledovala.

jo jo blondyna…. co dodat.

Pokud se nechá napadnout, tak je špatná novinářka, maximálně se honí za senzacema.
Dáma by měla dělat raději něco klidnějšího.

No, jen jestli je trochu neprovokovala. A tím nemyslím jen výstřihem a tím že je blondýna, i když to byl taky určitě hřebíček do rakve

Asi nemusím, ale chci poznamenat, že tito všichni diskutující byli pánové.

Je mi zle, že tento vzorek české mužské populace si víc všímá toho, jakou má daná reportérka barvu vlasů, zda má, nebo nemá výstřih a něco takového jako její fyzická či psychická újma je vůbec nezajímá. Nezajímá je ani její profesionální stránka, jediné, co umí, je zpochybnit vše, co se její profesionality týká. Prostě je to hezká  ženská, tak si o to koledovala a vlastně možná i trochu lže. Je mi z vás všech smutno.

A tak si přemýšlím, kdo z vás, pánové, jsou větší společenská prasata. Ti Egypťani, co tu zpravodajku napadli, nebo mí čeští mužští spoluobčané, kteří to svým způsobem omlouvají, protože ta žena si to vlastně zasloužila?

A poté se baví tím, jak týrají někoho ze svého okolí. Dělá jim dobře, když vidí, že mají nad někým moc, že jsou silnější, že jsou „pánem“. Posilují se pohledem na svíjejícího se člověka, do jehož těla dále nemilosrdně kopou, i když už se nehýbe, vyživuje je myšlenka, že dokáží druhého člověka psychicky zdeptat. Posilují si sebevědomí na utrpení druhých. Stačí jen, aby byl člověk trochu jiný a už je terčem útoku.

Já jsem bohužel více než jen jiná, já jsem naprostý opak „normálního zbabělce“. Jsem tedy více než terč, já jsem cíl, meta, kdo mě chytí do klece, přes jejíž mříže mě bude moci (sám i se svými dalšími zbabělými kamarády) bez jakéhokoli nebezpečí, bez jakéhokoli rizika dostat na kolena, či ještě níž, dostane odměnu, která ho (je) utvrdí ve správnosti jednání, chování, myšlení a ještě více a výše pozvedne zdrogované sebevědomí a položí základ vzniku nadčlověka.

Jsem uzavřená, kolem sebe mám velmi tlustou, silnou, pevnou ochrannou skořápku. Jsem málomluvná, odtažená, podezřívavá, opatrná, nedůvěřivá, vážná. Prostě člověk, kterému již mnohokrát vrazili nůž do zad a který ví, jak to chodí, a dává si pozor. Nikdy se neotáčím k nikomu zády, zbabělce neodhalíte na první pohled. Protože i přes masku silného člověka, se kterým hned tak něco nehne, skrývám ve své skořápce malou, přecitlivělou dušičku, která se neumí bránit. Umí dávat, umí brát, umí mlčet, umí řvát, ale nikdo ji nenaučil, jak se bránit před zlými lidmi.

Nevěřím v Boha, ani v jeho sílu či energii. Věřím v přírodu, v její neskonalou sílu, nikdy neutuchající energii, i v její kruté, avšak spravedlivé zákony. Věřím tomu, že když člověk umře, odejde s ním i jeho duše. A nemyslím si, že dědičný hřích je až přespravedlivý a zbytečně svazuje člověka, který k němu přišel jako slepý k houslím. Myslím si, že realitu si vytváříme sami. Svou vlastní volbou, protože vždy máme na výběr, i když se nám může mnohdy zdát, že volit nemůžeme. Není tomu tak. Vždy máme na výběr minimálně ze dvou možností.

Nevěřím v Boha a poslední dobou přestávám rozumět lidem. Nechápu, co se to děje s lidskou duší už za života. Stačí se jen rozhlédnout po světě. V Alžírsku je muž schopen takové nenávisti, že mu nedělá problém vymlátit mozek z hlavy vlastnímu dítěti a jeho matce podřezat krk. A Afghánistánu ukamenují ženu za to, že byla znásilněna, neboť se provinila tím, že při tomto násilnickém činu byla nevěrná svému manželovi. V Bangladéši je na denním pořádku, že muži zaslepení svým vlastním egoismem mrzačí dívky tím, že jim vchrstnou kyselinu do obličeje jen proto, že si je nechtěly vzít za muže. Kyselina dívkám rozleptá maso, spálí jim kůži na škvarek a oslepí je. Evropa a Spojené státy však nejsou žádnou výjimkou. Na denním pořádku jsou zde případy, kdy dospělí lidé unášejí děti, mučí je, znásilňují a zabíjejí jen pro vlastní sexuální uspokojení.

Co se tedy stalo s lidskou duší? Co člověka dohnalo k tomu, že se potácí v takovýchto temnotách?

Musím se přiznat, že jen pohled na předsedu této strany ve mně vyvolává vlny nechuti. Ten samolibý výraz člověka, který dle mého nikdy nic nedokázal a umí jen hloupě mluvit, mi absolutně nesedí s výrokem jeho nynější partnerky: “Miluji jeho mozek.” No podle toho, co pan Paroubek v české politice předvádí, to musí být láska hodně mizivá. Ale jak se říká, vrána k vráně sedá.

Naposledy jsem viděla pana Paroubka při jeho “úžasném” proslovu, kdy kritzoval současnou vládu, že se svými opatřeními proti dopadům světové krize u nás přišla příliš pozdě. Zajímavé je, že si toho pan Paroubek všiml až teď. U tak “prozíravého” člověka, který všude byl, všechno umí a všemu rozumí, bych čekala, že tedy se svým návrhem řešení přijde včas a ne až po vládním návrhu, který prý přišel o pět měsíců později. Asi je dnes pozdě jen pro některé.

Také jsem shlédla debatu ministra Kalouska s panem Sobotkou. Upřímně by mě zajímalo, z jakého důvodu je tento člověk (Sobotka) u nás nejoblíbenějším politikem? Předpokládám, že to u nás stále přetrvává duch komunismu. Kdo by se neradoval, když pan Sobotka “moudře promlouvá” o tom, jak by rozhazoval miliardy korun, aby zabránil dopadům světové krize. Odpovím si sama, z toho výroku nemůže mít radost každý, kdo má zdravý rozum. A to ani nemluvím o tom, že socialisté navrhují 30% daň lidem, jejichž příjmy měsíčně překročí 100 000,00 Kč. Proč “trestat” občany, kteří jsou schopní a i v době krize ukazují nám všem, že zase není tak zle. Že stačí jen chtít a pracovat?

Vždy mi veškeré návrhy ČSSD připomenou spis Sorena Kierkegaarda Současnost. Současnost je stále stejná. Stejně rozumová, reflexívní a nezanícená. Stejně snadno vzplane chvilkovým nadšením a stejně snadno a rychle upadne v netečnost. Upadne v netečnost bez jakéhokoliv aktu, po nadšení nenásleduje žádná akce. Současnost neustále plánuje, oznamuje, předvádí i předstírá možné budoucí skutky i jen ohromné klamy, ale to je vše. Nikdy se nedostane ke skutkům samotným. Ohlašuje, co by se mohlo stát, předvádí, co by se mělo stát, ale k uskutečnění nikdy nedojde.

A přesně tak se chová ČSSD. Řídí se heslem: Po nás potopa! Jde jim o současnost, o líbivou politiku a plané řeči. Nedozírné následky jejich návrhů pak  ať řeší ti, co přijdou po nich. To už se jich přeci netýká. Proč nezadlužit naši zemi, vždyť jejich problém už to v budoucnosti nebude.

Kierkegaard přirovnává současnost ke komičnu. S tímto naprosto souhlasím. Také bych současnou ČSSD a její výroky a politické návrhy přirovnala ke komičnu. Človek by se jim měl zasmát, ale nikdy je nebrat vážně. Poslední dobou mi vystoupení sociálních demokratů připomíná vystoupení pana Sládka. Doufám, že se současnými socialisty to dopadne stejně. Kéž by i oni skončili co nejdříve v propadlišti dějin.

Na konci loňského roku si Gróňané odhlasovali v referendu větší nezávislost na Dánsku. Postupem času by se Grónsko rádo zcela osamostatnilo. Skeptikové si nejsou zcela jistí, zda by s celkovým počtem obyvatel 57 000 mohlo fungovat jako nezávislý samostatný stát. Proč se Grónsko žene za  nezávislostí? Tento ostrov je jeden z mála, kde se lidé radují z globálního oteplování. Tající ledovce totiž odkrývají obrovské nerostné bohatství, které po tak dlouhou dobu skrývaly. V Grónsku a při pobřeží se ukrývají velké zásoby zlata, diamantů, uhlí, zinku a především ropy.
Ale je nutno podotknout, že policisté a sociální pracovníci nesdílejí tohle nadšení “obyčejného lidu” z možné nezávislosti. Varují před neskutečnou mírou domácího násilí, sexuálního zneužívání dětí, alkoholismu i množstvím sebevražd. Je nutno přiznat, že v roce 2006 spáchalo sebevraždu 58 Gróňanů, což je při celkovém počtu obyvatel 57 000 opravdu vysoké procento. O sebevraždu se zde dokonce pokusila pětina všech dívek ve věku od 15 do 17 let. Dalším zdejším problémem je fakt, že téměř tři čtvrtiny teenagerů každým rokem nedokončí středoškolské vzdělání. Skončí bez vzdělání, bez profese, s alkoholem v ruce.

Počet týraných a zneužívaných dětí se tady nikdo ani neodváží odhadnout. Každý měsíc jich tisícovka hledá útočiště u sociálních pracovníků, především ve dnech, kdy jsou jejich rodiče opilí. Toto číslo je neuvěřitelné především proto, že na “Zeleném ostrově” žije pouze 4000 dětí. Inuité, tedy lidé které my známe jako Eskymáky, jsou nazýváni lidmi bez budoucnosti.

Otázkou dnes zůstává, zda tuto situaci možné bohatství z nerostných surovin a nezávislost na Dánsku může zlepšit, nebo ji naopak jen zhorší.

Protože žijeme v materiálním a náboženském světě. V Indii žijí miliony lidí v chudobě. Bohužel i v těchto podmínkách však platí, že pokud mají rodiče dceru, musí jí zabezpečit dostatečně vysoké věno, aby se mohla vdát. Pokud již rodina, která nemá na věno dost financí, během těhotenství zjistí, že žena čeká dceru, je pak budoucí matka přinucena jít na potrat. Ale pozor, tady nejde o potrat v té podobě, jak ho známe my.

Tady jde o vyhlazování potomků ženského rodu. Proto se v posledních letech v Indii rozrostl neuvěřitelnou měrou počet ordinací, kde se budoucí rodiče dozví, jakého pohlaví bude jejich potomek. Pokud se má narodit syn, je vše v pořádku. Pokud dcera, jde ve většině případů žena na potrat.  V dřívější době, když nebyla dostupná možnost zjistit pohlaví potomka ještě před narozením, čerstvě narozené dcery se prostě zabíjely.

Sňatky pro peníze

Ženy dostávají velké věno. K čemu tedy bude docházet? Ano, muži z chudších rodin si berou ženy jen kvůli penězům. Aby si polepšili. Aby se zajistili. Jde čistě o obchod. Většina z nich tedy udržuje mimomanželské svazky. V 70% manželství dokonce dochází k domácímu násilí, a přesto se rozvede jen 1 manželství ze 100. Není to prostě zvykem. Ale už i v Indii se objevují případy,  kdy se žena jen tak nehodlá smířit s tím, že manžel je pro ni vším a žádá svá práva.

Následky do budoucna?

Ovšem svazky pro peníze tato kauza nekončí. Toto vyhlazování ženského rodu bude mít neuvěřitelné následky do budoucna. Tímto způsobem je narušována pohlavní rovnováha, která je dána přírodou. Příští generace budou mít problémy, neboť mužské potomstvo bude několika násobně převyšovat nad ženským.

Nemám slov, která by vyjádřila bezmoc a vztek, který ve mně je.

Takže začnu zeširoka. Co nám o ukamenování říká encyklopedie? Ukamenování je výkonem trestu smrti, kdy dav hází na spoutanou, či z části již zakopanou oběť kameny. Většinou existuje nařízení, které omezuje velikost házených kamenů. Ty nesmí být věší či menší než jedna třetina lidského prstu. Z jakého důvodu? Přece aby oběť nezemřela příliš brzy a aby co nejvíce trpěla. Příčina smrti poté závisí na místě zásahu. Může jí být například zranění mozku, nedostatečné dýchání, popř. kombinace různých zranění (vnitřní krvácení apod.). Jelikož při ukamenování prakticky nelze označit osobu, která smrt zapříčinila, bývá tento způsob popravy aplikován jako lynčování. Kamenující jsou si až příliš dobře vědomi své nepostižitelnosti.

Zabíjení ze cti

Kamenování se také nazývá „zabíjení ze cti“. Probíhá samozřejmě se souhlasem vlád, kdy jsou ženy obviněné z cizoložství ukamenovány k smrti. Právnička Lily Mazaheryová, šéfka institutu Legální práva, hlásí, že v 90 procentech těchto případů není obžalovaným ženám poskytnuto žádné zákonné zastoupení, protože podle zákonů šárí´a se jejich svědectví ani v nejlepším případě z poloviny nerovná váze svědectví mužů. Největší zločin – cizoložství – podle zákona šári´a, zahrnuje jakýkoliv projev intimního vztahu mezi děvčetem / ženou a mužem, s kterým není trvale nebo alespoň dočasně vdaná. Takový vztah však nemusí znamenat sexuální vztah.

O co horší je, že obvinění z cizoložství se obvykle vznášejí proti ženám / dívkám, které byly znásilněny. A za to jsou poté odsouzeny k smrti. Jejich nejhorší zločin je pouze ten, že byly znásilněny.

Obhájci islámu tvrdí, že kamenování za nevěru není součástí islámu. Korán samotný podle nich kamenování nenařizuje. Korán, nebo alespoň jeho současná verze, o kamenování za nevěru nemluví. Namísto toho nařizuje 100 ran: Cizoložnici a cizoložníka zbičujte, každého z nich sto ranami! A nechť vás nepojme vůči nim lítost, s ohledem na náboženství Boží, věříte-li v Boha a v den poslední. A nechť skupina věřících je svědkem trestu jejich. (24:2) Můžeme si povšimnout, že v tomto případě má být potrestán i dotyčný muž.

Bohužel existují ovšem prý důvěryhodné hadísy (hadís je vyprávění o výrocích a činech Muhammada, někdy též jeho druhů. Po koránu je to druhý zdroj islámského práva.), podle kterých bylo Mohamedovi zjeveno nařízení o kamenování nevěrných, které se později do Koránu nedostalo. Dále také existují hadísy, které ukazují, že Mohamed se tímto nařízením skutečně řídil. A ačkoliv jsou tato svědectví v rozporu s tvrzením o autenticitě Koránu, jsou sunitskou větví islámu obecně přijímána a byla zahrnuta do islámského práva šaría požívaného sunity i šíity. Šíité se v názoru na autenticitu hadísů, které jsou v rozporu s Koránem, se sunity rozcházejí, nicméně pokud jde o kamenování žen, řídí se jimi také.

Kamenování za nevěru je stále oficiálně praktikováno v těch muslimských zemích, které mají vládu a právo založené na islámu. Kritici mohou namítat, že nejde o skutečný islámský režim, a do určité míry budou mít pravdu. Avšak tato námitka nevyvrací skutečnost, že kamenování je součástí islámu, ať už tradičního, nebo “fundamentalistického”. Sangsar (= ukamenování žen k smrti) je dnes praktikováno v Íránu, Saudské Arábii, Nigérii, Súdánu a Spojených arabských emirátech. Do svržení Tálibánu bylo používáno i v Afghánistánu.

K vraždám ze cti často dochází i mezi muslimy žijícími v západních zemích, kteří nemají možnost trestat nevěru (a jiné podobné “zločiny”) předepsaným způsobem. V Evropě se počty prokázaných případů pohybují v desítkách ročně.

Realita islámského světa

Soud islámské íránské republiky odsoudil 29. června 2006 za cizoložství 34letou matku dvou dětí – Malak Ghorbanyovou – k brutální smrti ukamenováním. Dva muži, které ten samý soud shledal vinnými za vraždu, dostali jen šest let…

Ani s odstupem několika hodin nevím, co k tomu dodat.

Ekologická krize ústy politiků a ekonomů

Ekonomové a politici jsou přesvědčeni o tom, že schopnost přírody zregenerovat se ze všech lidských zásahů je neomezená. Bohužel se stejným přístupem pohlížejí i na problematiku neobnovitelných zdrojů. Chápou výraz dary přírody bohužel doslovně. A přitom jsou poptávky po surovinách uspokojovány podle hesla: „kdo dá víc”. Tím je tedy uvolněna cesta monopolům, jež mají ve finančních bitkách kupodivu vždy navrch, a příroda je nucena kapitulovat nejvyšší nabídce.

Příroda za milion poprvé, kdo dá víc?

Nejlepší pro přírodu? Nejšetrnější pro přírodu? Nejvýhodnější pro přírodu? Nejohleduplnější pro přírodu? Ne, takhle se to u nás nedělá. Prostě stačí zaplatit nejvíc. Trh proti výprodeji přírody bohužel nic nemá. Přírodní zdroje i poslední zbytky kvalitního prostředí se prodávají nejbohatším zájemcům. A my všichni ostatní jsme hospodářským vývojem nuceni platit za čistý vzduch a pitnou vodu. Přírodu si pak pěstujeme doma v květináčích. A přece nám ekonomové a politici dávají něco zadarmo. Zdarma znečišťují prostředí planety i těm, kdo sami spotřebovávají neobnovitelné zdroje jen minimálně.

Nové chemikálie? Vyrábíme po stovkách

Za první tři roky devadesátých let minulého století bylo na světový trh vyvrženo celkem šedesát milionů tun nejrůznějších chemikálií. Jen v roce 1990 se objevilo na trhu 816 zcela nových chemických sloučenin. Zásoby přírodních zdrojů se tenčí a je tedy samozřejmé, že se člověk snaží najít nějaké „umělé” náhrady. Ale neměl by to dělat za každou cenu. Všechny nové látky, které se začnou vypouštět do ovzduší, bohužel neprochází důkladnými testy, které by prověřily, jak tyto látky zareagují v různých situacích a přírodních podmínkách. Nikdo nevyzkouší, jak se tyto látky budou chovat ve styku s dalšími chemickými sloučeninami, které již jsou do vzduchu vypouštěny nějakou dobu. Nad námi se vznáší tisíce chemických sloučenin a nikdo nemá ponětí, jak spolu mohou zareagovat a jaký vliv to může mít na zdraví člověka. Nikdo se to ani nesnaží zjistit.

Za vším hledej peníze

A co za tímto problémem stojí? Peníze. Není dost času na to, aby všechny látky prošly důsledným testováním, protože čas jsou peníze. A na trhu vyhrává rychlost. Kdo přijde se svým výrobkem později, již nemá takový zisk. Trh není schopen korigovat množství výroby v závislosti na schopnosti přírody pohlcovat znečištění. Není to smutné? Ještě k tomu ke všemu se budou světoví politici raději dívat na to, jak nebezpečně rychle se naše klima otepluje, než aby jen o píď zmírnili hospodářský růst své země. Vyspělé země sice hojně podepisují různé dohody, ve kterých se zavazují omezovat vypouštění škodlivých látek do ovzduší, avšak pokrytecky přesunují svou výrobu a své odpady všeho druhu do jiných zemí, jež tyto dohody nepodepsaly. A ty si za nějakou kulantní sumu nechají všechno líbit.

Rozvojové země platí za nás za všechny

Vyspělé země jsou vychytralé. Aby příliš nesnižovaly celkovou kvalitu života obyvatel, odkládají stále více odpadu na území národů, které ještě nevyspěly natolik, aby se dokázaly zbavit vlastní špíny podobně elegantním způsobem. Člověk by se tomu zasmál, ale je to spíše k pláči. Odvezeme odpad o kousek dál a myslíme si, že si tím udržíme kolem sebe čisté životní prostředí. Měli bychom si uvědomit, že příroda je jeden jediný celek. A díky tomuto organismu my můžeme na této planetě žít. Měli bychom být vděční a přijímat jen to, co se nám samo dává. Místo toho jsme agresory a bereme si vše, na co máme chuť.

Homosexualita má tradici delší, než samotné křesťanství

Podívejme se na to takhle, homosexualita má tradici starší než samo křesťanství. Vzpomeňme jen na staré Řecko a Řím. Homosexualita tehdy byla něčím přirozeným, každodenním. Nikdo se za tyto vztahy nestyděl. Spíše naopak. Jenomže poté přišlo křesťanství. To si vybudovalo svou novou vlastní tradici, ze které žije dodnes. Potlačilo všechny “výstřednosti”, které se mu nehodily a postavilo je mimo boží zákon. Avšak od té doby, co se, především na Západě, politická moc oddělila od náboženské, přestává být v těchto státech nebezpečné ukázat, že je někdo jiný. Homosexuálové o sobě přestávají pochybovat a jsou hrdi na to, že jsou takoví, jací jsou.

A to se našim křesťanům právě nelíbí. Oni mají svou tradiční rodinu. Zde mají své předem určené role otec, matka a děti. Nemůžu zde alespoň nepřipomenout nesčetné případy, kdy rodiče – otec nebo matka, někdy oba dohromady, své děti týrají, kdy otcové či otčímové své dcery, ať už vlastní nebo nevlastní, sexuálně zneužívají, popřípadě jak děti znásilňují pedofilní kněží. Ale vrátím se k tradicím. Tedy podle našich výše jmenovaných zákonodárců musí být v rodině otec a matka. Je jim jedno, nakolik tento model vyhovuje tomu či jinému jedinci, hlavně že je to model, který je tradiční a vyhovuje jim samotným.

Kdo káže vodu, pije víno

A právě proto mi přijde současné konání politiků KDU-ČSL tak pokrytecké. Tak populistické (i když co od našich současných politiků taky jiného čekat). Připusťme, že česká společnost je více méně ateistická. Ale je tohle ten pravý důvod k tomu, aby KDU-ČSL zavrhla svou tradici a klidně se přejmenovala? Může změna v názvu strany změnit smýšlení lidí uvnitř? Samozřejmě že ne! KDU-ČSL odmítá změny ve společnosti, odmítá přijmout homosexuály jako součást, rovnoprávnou součást společnosti, ale pokud jde o stranu samotnou, na tradici se vykašle a pojmenuje se nějak líbivěji.

Kdo dnes vlastně věří ve svou tradici?

A proto mám nyní pocit, že spíše by tato strana měla homosexuály obdivovat za to, že se čelem dokážou postavit většinové společnosti a obhájit si svůj životní úděl. Ne vždy je to snadné, ale stojí nám to za to. Jak všichni víme, KDU-ČSL homosexuály jako jedince schopné vytvořit životní pár či rodinu stále odmítá. Ale sama tato strana nyní odmítá svou vlastní tradici, alespoň tedy v názvu. Chce se totiž zalíbit většinové společnosti. To je to samé, jako kdyby si homosexuálové začali říkat heterosexuálové. V jejich myšlení by se samozřejmě nic nezměnilo, ale pod tímto označením by na ně společnost nahlížela jinak. Přívětivěji? Mám jenom já ten pocit, že by politikové KDU-ČSL měli mít více odvahy a stát si za tím, čím se neustále ohánějí? Možná by jim mohli být homosexuálové, a vlastně i všechny jiné menšiny, vzorem. Třeba by politikům KDU-ČSL došlo, že není žádná sranda stát si za svým proti většině. Ale když už se má člověk za něco postavit, musí v to věřit.

Homosexuálové věří tomu a ví, že jsou schopní založit rodinu a vychovat děti stejně jako všichni ostatní. Skutečnost, že by dítě mělo dva otce či dvě matky, nehraje žádnou roli. A už mě opravud nebaví poslouchat výmluvy typu, že děti jsou upřímně kruté a dotyčnému dítku s homosexuálními rodiči by se vysmívaly a vystrnadily by ho z kolektivu. Vždyť děti jen přebírají názory a pohledy svých rodičů.

Homosexuálové věří sami v sebe. Jsou odhodláni postavit se za všechno, co se jich týká. KDU-ČSL raději jako pes, na kterého se jeho pán škaredě podíval, stáhne ocas mezi nohy. A než aby se odhodlaně postavila za tradici, kterou se neustále ohání, všechno zapře. Stane se z ní novodobý Šimon Petr, který v obavě o svůj osud třikrát zapřel Ježíše. Ale co čekat od lidí, kteří si často myslí, že homosexualita je nemoc…

Proč se s tím nic neděje? Proč strkáme hlavu do písku před všemi složitějšími problémy a necháváme jejich řešení na další generace? Proč jsme tak málo ochotní něco obětovat jen tak, nezištně, pro druhé? Neboť naším společným cílem je blahobyt. Blahobyt za každou cenu. Chceme ho v životě dosáhnou, udržet a nadále rozšiřovat. Pokud se ale v nejbližší době nezřekneme alespoň určité míry blahobytu, tržní růst, pasivní demokracie a náš konzumní styl života nás převálcují. A vyspělé společnosti budou rozvráceny v důsledku fungování právě těch principů, na nichž jsou založeny.

Ekonomický růst = růst životní úrovně. Pravda nebo lež?

Pokud se o ekonomickém růstů dozvídáme z úst ekonomů či politiků, můžeme si být naprosto jisti, že to bude v souvislosti se slibem růstu životní úrovně. Argumenty toho typu, že jedině ekonomický růst dokáže vytvořit přebytek, z něhož budou uspokojeny potřeby nejen nejvyšších a středních vrstev, ale časem i těch nejchudších, mi hýbá žlučí. Ano, je to smutné, ale trh věrně kopíruje již existující sociální nerovnosti. Když se však nad tím zamyslíme, obyčejnou lidskou logikou vidíme, že sociální propasti by se tímto způsobem řešení jen prohlubovaly.

A přesto přese všechno je i nadále ekonomický růst popisován jako naprosto nutný pro pomoc všem těm, jež žijí za hranicí bídy. Činitelé světové ekonomiky si představují, že by bylo ideální, kdyby světový hospodářský růst stoupl pět až desetkrát. Poté by prý byla i přijatelně zvýšena životní úroveň obyvatel chudých zemí. Je docela těžké představit si, že zbohatnutí sociálně slabších vrstev se může v celkovém měřítku projevit jako ještě větší vzdálení se od těch bohatší. Ale toto je praxe. A ta je taková, že pokud nějaká země zaznamená ekonomický růst, zaregistruje zpravidla také nárůst počtu osob žijících pod hranicí bídy.

Ekonomie versus ekologie

A tímto bohužel manipulující lži ekonomů a politiků zdaleka ještě nekončí. Také se můžeme dozvědět, že jedině další hospodářský růst dokáže pomoci neutěšené ekologické situaci naší planety. Jinými slovy tedy má další ekonomický růst pomoci vyléčit přírodu, která je zdevastována už tím současným ekonomickým růstem. Kam se poděla logika? A nejsmutnější na to všem je, že mnoho lidí se nedokáže podívat do hloubky těchto všech nesmyslů a jednoduše si zkontrolovat všechny předkládané argumenty a slepě věří tomu, že další ekonomický růst je nutný proto, aby se měli lépe. Nedokážeme si spočítat, že dvě a tři je pět.

Jsme jako křečci, kteří se budou cpát tak dlouho, dokud z toho neprasknou. Musíme si však co nejdříve uvědomit, že ekonomický růst nemůže naplnit sliby, kterými nás politikové a ekonomové krmí. Ani by to nedokázal. Moc se mi líbí, jak současnou ideologii hospodářského růstu popisuje sociolog, ekolog a publicista Jan Keller, který ji definuje asi takto: „Slib marmelády na zítra pro všechny má odvrátit pozornost od nerovného rozdělení chleba dnes.“

Peníze? Nebo život?

Dnešní tržní podnikání pracuje na základě ušlechtilého hesla: Peníze nebo život! Každé malé dítě si tuto velmi známou větičku spojí s pohádkovými loupežníky, kteří na ubohého poutníka míří bambitkou a jsou nemilosrdní. Bohužel stejně nemilosrdně s obyčejným konzumentem zachází tržní systém. Ten současný má totiž pouze dvě možnosti: buď se bude neustále nekontrolovatelně rozvíjet (a k tomu potřebuje všechny dostupné finance), anebo tyto finance nedostane a zhroutí se. Tržní systém, jak jsme si ho sami vystavěli, nemá možnost volby. Nemůže si vybrat mezi růstem nebo stabilitou. Může volit pouze mezi neustálým růstem nebo naprostým kolapsem.

Nenechme sebou manipulovat!

Ustavičně jsou nám všemi a ze všech stran předkládány tabulky, grafy a statistické údaje jak naše životní úroveň roste, stejně jako naše mzdy (stejně jako naše pracovní vytížení), jak se máme lépe než dříve a tudíž musíme být maximálně spokojení. Všechny tyto statistiky se záhadně obejdou bez údajů o skleníkovém efektu, o úbytku ozónové vrstvy, o mizení tropických pralesů, erozi úrodné půdy, mizení rostlinných a živočišných druhů. Nikdo nám nepředkládá informace o vymírání celých podvyživených národů, o nárůstu odpadu všeho druhu včetně odpadu jaderného, o průmyslovém šíření tisíců nových chemikálií, o záhadných genetických vývojových programech. Nikdo nám neříká, na čí dluh žijeme.

Jen se nad tím zamyslete. Kolem nás se děje tolik věcí, které se nás bezprostředně týkají, ať už opravdu přímo nás, nebo následujících generací. Člověk si v této změti faktů a smyšlenek ani nevšimne, co všechno už je nucen si dnes kupovat. Kupuje si něco, co dříve bylo normálně zadarmo: klid, ticho, čistý vzduch, pitnou vodu … Nechovejme se, jako kdyby po nás měla přijít potopa. Po nás tady ještě bude život. Umožněme dalším generacím to, co bylo umožněno nám.