„O tom, kdo první vypustil z láhve džina skutečné nacionální nenávisti, nemůže být sporu. A máme-li se – jako Češi – hlásit ke svému dílu odpovědnosti za konec česko-německého soužití v českých zemích, pak musíme v zájmu pravdy říct, že jsme se sice nechali nakazit zákeřným virem etnického pojetí viny a trestu, že jsme však tento virus – aspoň v jeho moderní ničivé podobě – do naší země nepřinesli.“ (Václav Havel k poválečnému odsunu Němců, z projevu v pražském Karolinu UK, 17. února 1995)

Když byl Václav Havel v roce 1989 zvolen prezidentem, bylo mi 7 let. Konec komunistické éry jsem vnímala jen tak, že jsme ve škole přestali říkat soudružko učitelko a začali říkat paní učitelko. V té chvíli jsem nevěděla nic moc o sametové revoluci, ani o tom, jak zásadní zvrat nastal. Vše jsem se měla dozvědět teprve později. Ale už tehdy mi byl pan Havel sympatický. Byl to člověk nadšený pro to, co dělal a věřil tomu.

„Američtí vojáci by neměli být dalších sto let odtrženi od svých maminek jen proto, že Evropa není schopna být garantem světového míru, kterým by být měla, aby aspoň trochu napravila to, že dala světu dvě světové války.“ (Václav Havel o vstupu ČR do NATO, v Kongresu USA, 21. února 1990)

Václav Havel zemřel. Zasáhlo mě to více, než bych si kdy dokázala představit. Nebyl pro mě jen prezident, politik. Byl to člověk. Byl to dramatik. I když pokud si matně vzpomínám, nijak zvlášť jsme se o něm, respektive o jeho hrách ve škole neučili. Pana Havla jsem vnímala i prostřednictvím toho, jak o něm mluvili lidé ze zahraničí. Cizí prezidenti, politici i jiné významné osobnosti o něm vždy mluvili krásně, s respektem, mluvili o něm jako o příteli.

„Nikdy jsme nebyli součástí takto široké, pevné a závazné bezpečnostní aliance, která by zároveň ze samé své podstaty respektovala naši svébytnost, vůli našeho národa.“ (Václav Havel o vstupu ČR do NATO, na tiskové konferenci v předvečer rozšíření NATO, 11. března 1999)

Václav Havel zemřel a předvánoční nálada byla letos ta tam. Šla jsem za něj zapálit svíčku k pomníku T. G. Masaryka, a když jsem ji zapálila a stála před tím pomníkem, nějak jsem se nemohla hnout a odejít. Dívala jsem se na jeho fotky a obrázky, co tam lidé přinesli a bylo mi smutno. Plamínky desítek svíček plápolaly a mně se v hlavě honily myšlenky, jestli se to opravdu stalo. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem před pár měsíci zhlédla v kině film Odcházení, který sám režíroval na motivy své divadelní hry. Bavila jsem se, opravdu jsem se bavila tím, jak dokonale dokázal vystihnout politickou situaci.

„Myslím si, že by se sem nikdo z odsunutých neměl vracet, ale myslím si, že jsme povinni se Němcům, kteří byli odsunuti po druhé světové válce, omluvit.“ (Václav Havel k poválečnému odsunu Němců, ČST, 23. prosince 1989 – ještě jako kandidát na prezidenta)

Václav Havel nebyl politik, ale byl to skvělý prezident. Byl to člověk s city, s emocemi. Byl to člověk, který malé zemi dokázal otevřít dveře do světa dokořán. Byl to člověk, který věřil tomu, co dělal. Nedělal nic jen pro efekt, dělal to proto, že věřil, že je to tak dobře. Ano, měl své chyby, ale to máme všichni a on nebyl výjimka. Na nic si nehrál. Nehrál si na velkého politika. Vždycky zůstal svůj. A proto jsme ho milovali. Protože byl jako my.

Václav Havel zemřel a já bych mu tímto chtěla poděkovat za vše, co pro tuhle malou zemičku udělal.

„Já bych rád, kdyby to tažení proti terorismu opravdu zůstalo tažením proti terorismu, a ne proti státům či národům. Ano, irácký režim je extrémně nebezpečný, to všichni víme a s největší pravděpodobností podporuje rozmanité fanatiky, extremisty, ale přesto si nemyslím, že je dobré mluvit o válce proti Iráku. Nikdo přeci nechce válčit proti státům či národům, ale proti fenoménu terorismu.“ (Václav Havel o terorismu, BBC, 21. listopadu 2001)

Václav Havel, 5. 10. 1936 Praha – 18. 12. 2011 Hrádeček

]]> http://blacksnow.cz/aktuality/pravda-a-laska-zvitezi-nad-lzi-a-nenavisti/feed 0 http://blacksnow.cz/jen-tak/zivotni-cesta http://blacksnow.cz/jen-tak/zivotni-cesta#comments Wed, 24 Aug 2011 17:59:20 +0000 Blacksnow http://blacksnow.cz/?p=355 Mám ráda hodně lidí, ale ne všechny. Odpouštím rychle, ale ne vždy. Koho mám ráda, ten o tom ví. S kým nechci mít nic společného, ten to vycítí. Pro pravé přátele projdu i peklem…těm ostatním tam ukážu cestu…!

Celý náš život jsme s někým srovnáváni, doma se sourozenci, ve škole se spolužáky, v práci s kolegy a i my sami se neustále s někým srovnáváme, což nás může činit nešťastnými. Proč? Protože sami na sobě vidíme jen to špatné, kdežto na druhých vidíme jen to dobré.

Přestaňme se neustále s někým srovnávat. Nechtějme být jako ostatní, buďme sami sebou a radujme se z věcí, které jsou v našem životě dobré. Užívejme si to, co se nám daří. Vnímejme věci, které pracují pro nás.

Člověk totiž věnuje energii tomu, na co se zaměřuje. A pokud si všímáme jen toho špatného, ještě to svou vlastní energií přikrmujeme do obrovitých rozměrů. Když však nasměřujeme svou energii na to dobré, život se stane krásnějším a naše srdce je plné vděčnosti. A vděčnost činí z člověka zdroj čisté energie. Všímejme si tedy více toho, co je v našem životě dobré a krásné a užívejme si nádherného života.

A tak pánové a vlastně i dámy pozor, až budete své miláčky ve vášnivém opojení kousat do různých částí těla, abyste nenarazili na silikon a nedopadli jako chudák zmíněný had. Člověk nikdy neví, co je dnes pravé a co umělé.

I v té nejpitomější hře má člověk více životů než jen jeden jediný. Nemusí se neustále rozhlížet, hledat skryté nástrahy, pasti a nebezpečí. Když to nevyjde na poprvé, začne znovu. I v té nejpitomější hře může člověk začít znovu. Znovu si stoupnout na začátek, zapomenout na všechno, co se až dosud nepovedlo, a začít s čistým štítem. Začít úplně od začátku, aniž by na nás minulé nezdary zanechaly viditelné znamení (pro všechny ostatní).

I tu nejpitomější hru může člověk ukončit. Zvolit konec a vystoupit ven. Opustit všechno. Když se nedaří, prostě skončit. Odejít, aniž by někomu jinému ublížil, a vrátit se, až bude mít zase chuť, bez jakýchkoli výčitek či výhrad.

I v té nejpitomější hře si člověk může zvolit svou roli. Může si vybrat, kým chce být. Jestli bude ten dobrý, nebo ten zlý. Může si zvolit nejen svůj vzhled, ale i své schopnosti. Dnes může hrát tuhle roli a příště ji vyměnit za jinou.

ALE ŽIVOT NENÍ HRA.

6.3.2011 po dlouholetému boji podlehl rakovině herec a dabér Rostislav Čtvrtlík.  Herce Divadla pod Palmovkou nejspíše zná česká populace jako toho, kdo nadaboval Chandlera v seriálu Přátelé. A že to udělal skvěle. Rostislava Čtvrtlíka bude znát jako herce převážně pražské publikum, neboť hostoval i v Divadle v Celetné, v divadle ABC, v Divadle Na Fidlovačce a v Divadle v Řeznické. Přesto svou hereckou kariéru začínal v brněnském Státním divadle. Rostislav Čtvrtlík zemřel ve věku 47 let.

7.3.2011 zemřel v Olomouci fotograf a pedagog Miloslav Stibor. Miloslav Stibor přičichl k fotografickému umění již jako malý kluk. Ale plně se mu začal věnovat až v 50. letech minulého století, kdy mu učarovala magie vyvolávání a zvětšování. Nejprve se věnoval dobovým trendům, fotografoval žánrové obrázky, cestopisné snímky i zátiší. Ale v 60. letech se přesunul z exteriér do interiéru a začal se věnovat portrétům a především ženským aktům. Miloslav Stibor byl velmi úspěšným fotografem. Získal mezinárodní tituly EFIAP a MFIAP, vystavoval i publikoval v cizině, a  to nejen východní. V roce 2005 musel vinou problémů s očima zanechat aktivní fotografické činnosti. Miloslav Stibor zemřel ve věku 83 let.

Arnošt Lustig se narodil 21.12.1926 a nemůžu rozhodně napsat, že by měl radostné dětství. V roce 1942 byl poslán jako Žid do Terezína. Prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald. V březnu 1945 se mu podařilo uprchnout z pochodu smrti a až do osvobození se skrýval. Po událostech ze srpna 1968 odešel do Jugoslávie a o dva roky později se usadil ve Spojených státech. Arnošt Lustig je znám především jako spisovatel próz se židovskou tematikou. Jmenujme například Ditu Saxovou, Hořkou vůni mandlí či Modlitbu pro Kateřinu Horowitzovou. Je nutno také dodat, že podle jeho knih vzniklo i několik filmů. Celý život žil ve výčitkách, že zrovna on přežil, kdežto miliony ostatních Židů ne. A tyto výčitky jsou jasně čitelné i v jeho knihách. Arnošt Lustig podlehl 26.2. rakovině ve svých nedožitých 85 letech.

Annie Girardot byla světoznámou herečkou, lidé ji jistě znají z komediálních rolí ze 70. let minulého století – Jeden hot a druhý čehý, Něžné kuře a mnohé další. Proslavila se ale především rolemi žen, které vyzařovaly silnou vůli, byly nezávislé a často také bohužel osamělé. V jejím podání byly tyto filmové postavy tak realistické, že si brzy získala velkou oblibu u žen, které sdílely stejný osud v reálném životě. Není také od věci připomenout, že se Annie Girardot díky těmto rolím stala jedním ze symbolů raného feministického hnutí ve Francii, i když její osobní život neměl s feminismem nikdy nic společného. Annie Girardot několik posledních let trpěla Alzheimerovou chorobou a zemřela 28.2. ve věku 79 let.

A kdo tedy bude ten třetí?

Blondyna s velkym vystrihem mezi araby, ja se jim ani trochu nedivim. A ji se taky nedivim, je to blondyna…

Nevěřila jsem vlastním očím a přečetla si to ještě jednou. Dělají si ze mě srandu?  A tak jsem četla dál.

Je to od takové pěkné ženské dost nerozum se vydat mezi dav pološílených Arabů. Trochu si o to koledovala.

jo jo blondyna…. co dodat.

Pokud se nechá napadnout, tak je špatná novinářka, maximálně se honí za senzacema.
Dáma by měla dělat raději něco klidnějšího.

No, jen jestli je trochu neprovokovala. A tím nemyslím jen výstřihem a tím že je blondýna, i když to byl taky určitě hřebíček do rakve

Asi nemusím, ale chci poznamenat, že tito všichni diskutující byli pánové.

Je mi zle, že tento vzorek české mužské populace si víc všímá toho, jakou má daná reportérka barvu vlasů, zda má, nebo nemá výstřih a něco takového jako její fyzická či psychická újma je vůbec nezajímá. Nezajímá je ani její profesionální stránka, jediné, co umí, je zpochybnit vše, co se její profesionality týká. Prostě je to hezká  ženská, tak si o to koledovala a vlastně možná i trochu lže. Je mi z vás všech smutno.

A tak si přemýšlím, kdo z vás, pánové, jsou větší společenská prasata. Ti Egypťani, co tu zpravodajku napadli, nebo mí čeští mužští spoluobčané, kteří to svým způsobem omlouvají, protože ta žena si to vlastně zasloužila?

Druhé představení, které jsem měla to štěstí zhlédnout z první řady, byla hra Julie, ty jsi kouzelná v Divadle Na Fidlovačce. Zde se titulních rolí ujala Eliška Balzerová a Tomáš Töpfer. Nemusím snad ani předesílat, že se toho ujali více než skvostně.

No a do třetice jsem viděla muzikál Jesus Christ Superstar v Hudebním divadle v Karlíně. Zde musím zmínit, že Ježíš je pro mě už od své první verze srdcovou záležitostí. Ježíš ve Spirále podle mě stále nenašel konkurenci na české muzikálové scéně, ať si říká, kdo chce, co chce. Ani Drákula, ani nikdo jiný ho netrumfnul. Ale to jsou čistě mé subjektivní pocity, žádné objektivní dogma. Prostě Jesus je Jesus a je zde podle mě jedno, zda jde o muzikál převzatý, nebo původní český. Ježíš ve Spirále převyšoval ostatní v obsazení, v originální scéně i provedení. Ale o všem se rozepíši v navazujícím článku, který bude patřit jen a jen Ježíšovi.

Musím se přiznat, že nemám ráda silvestr. Nechápu, co bych měla slavit, a proto neslavím. Již několik let se ho snažím ignorovat, i když lidé kolem mě jsou přesvědčeni, že je to svým způsobem nějaký významný den, na který by se měl člověk alespoň o té půlnoci zastavit a připít si. Ale na co? Na to, co odchází, nebo na to, co přichází? Možná na obojí. Ale pro mě je 31. prosinec naprosto obyčejný den, který je zpestřen tím, že o půlnoci vypukne ohňostroj.

Minulý rok mě naplnil nadějí, kterou mi těsně před svým koncem zase vzal. Takže abych byla upřímná, dobu vánoční a konec roku jsem moc nevnímala. Jediné, co jsem si před Vánocemi přála, bylo, aby už byl leden a tohle všechno bylo za mnou.

Takže rok 2010 je pro mě plný nepříjemných vzpomínek, na které bych nejraději zapomněla. Rok 2010 mě roztříštil na malinké kousíčky, které zase musím poskládat dohromady. Vždycky když to dělám, tak mám pocit, že se mi některé kousky někam zatoulaly, a já už nikdy potom nejsem stejná jako předtím.

Dnes je už 2. ledna a já marně myslím na to, jestli byl včerejšek něčím zvláštní. Pokud byl, já jsem si toto nevšimla. Jediné na co si pamatuji, že někteří opozdilci ještě vypouštěli rachejtle, které našli po silvestrovské noci. Ale jinak nic. Den jako každý jiný. Asi je to tím, že já sama jsem mu nedala žádný speciální význam. Byl to prostě první leden, že roku 2011? Vždyť to je přece jedno. Kdyby se kalendář začal počítat o den dva později, bylo by všechno jinak.

Takže mi nevadí, že jsem se při oslavách neopila ani bujaře nevítala nový rok. Protože všechno zůstalo při starém. Stejné problémy, stejné smutky, stejné radosti a naštěstí i stejní přátelé. Lidi, které mám ráda a na kterých mi záleží. S nimi je každý den speciální, a je jedno, jestli jde o Nový rok, nebo třeba poslední červenec. Svět kolem nás totiž nebude úžasnější jen proto, že je nový rok. Bude úžasnější teprve poté, co ho my sami uděláme užásnějším.

Ráda bych v roce 2011 byla stejně úžasnoucnější jako Alenka v říši divů a za zrcadlem, ale nevím, zda jsem toho ještě schopná…