„O tom, kdo první vypustil z láhve džina skutečné nacionální nenávisti, nemůže být sporu. A máme-li se – jako Češi – hlásit ke svému dílu odpovědnosti za konec česko-německého soužití v českých zemích, pak musíme v zájmu pravdy říct, že jsme se sice nechali nakazit zákeřným virem etnického pojetí viny a trestu, že jsme však tento virus – aspoň v jeho moderní ničivé podobě – do naší země nepřinesli.“ (Václav Havel k poválečnému odsunu Němců, z projevu v pražském Karolinu UK, 17. února 1995)

Když byl Václav Havel v roce 1989 zvolen prezidentem, bylo mi 7 let. Konec komunistické éry jsem vnímala jen tak, že jsme ve škole přestali říkat soudružko učitelko a začali říkat paní učitelko. V té chvíli jsem nevěděla nic moc o sametové revoluci, ani o tom, jak zásadní zvrat nastal. Vše jsem se měla dozvědět teprve později. Ale už tehdy mi byl pan Havel sympatický. Byl to člověk nadšený pro to, co dělal a věřil tomu.

„Američtí vojáci by neměli být dalších sto let odtrženi od svých maminek jen proto, že Evropa není schopna být garantem světového míru, kterým by být měla, aby aspoň trochu napravila to, že dala světu dvě světové války.“ (Václav Havel o vstupu ČR do NATO, v Kongresu USA, 21. února 1990)

Václav Havel zemřel. Zasáhlo mě to více, než bych si kdy dokázala představit. Nebyl pro mě jen prezident, politik. Byl to člověk. Byl to dramatik. I když pokud si matně vzpomínám, nijak zvlášť jsme se o něm, respektive o jeho hrách ve škole neučili. Pana Havla jsem vnímala i prostřednictvím toho, jak o něm mluvili lidé ze zahraničí. Cizí prezidenti, politici i jiné významné osobnosti o něm vždy mluvili krásně, s respektem, mluvili o něm jako o příteli.

„Nikdy jsme nebyli součástí takto široké, pevné a závazné bezpečnostní aliance, která by zároveň ze samé své podstaty respektovala naši svébytnost, vůli našeho národa.“ (Václav Havel o vstupu ČR do NATO, na tiskové konferenci v předvečer rozšíření NATO, 11. března 1999)

Václav Havel zemřel a předvánoční nálada byla letos ta tam. Šla jsem za něj zapálit svíčku k pomníku T. G. Masaryka, a když jsem ji zapálila a stála před tím pomníkem, nějak jsem se nemohla hnout a odejít. Dívala jsem se na jeho fotky a obrázky, co tam lidé přinesli a bylo mi smutno. Plamínky desítek svíček plápolaly a mně se v hlavě honily myšlenky, jestli se to opravdu stalo. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem před pár měsíci zhlédla v kině film Odcházení, který sám režíroval na motivy své divadelní hry. Bavila jsem se, opravdu jsem se bavila tím, jak dokonale dokázal vystihnout politickou situaci.

„Myslím si, že by se sem nikdo z odsunutých neměl vracet, ale myslím si, že jsme povinni se Němcům, kteří byli odsunuti po druhé světové válce, omluvit.“ (Václav Havel k poválečnému odsunu Němců, ČST, 23. prosince 1989 – ještě jako kandidát na prezidenta)

Václav Havel nebyl politik, ale byl to skvělý prezident. Byl to člověk s city, s emocemi. Byl to člověk, který malé zemi dokázal otevřít dveře do světa dokořán. Byl to člověk, který věřil tomu, co dělal. Nedělal nic jen pro efekt, dělal to proto, že věřil, že je to tak dobře. Ano, měl své chyby, ale to máme všichni a on nebyl výjimka. Na nic si nehrál. Nehrál si na velkého politika. Vždycky zůstal svůj. A proto jsme ho milovali. Protože byl jako my.

Václav Havel zemřel a já bych mu tímto chtěla poděkovat za vše, co pro tuhle malou zemičku udělal.

„Já bych rád, kdyby to tažení proti terorismu opravdu zůstalo tažením proti terorismu, a ne proti státům či národům. Ano, irácký režim je extrémně nebezpečný, to všichni víme a s největší pravděpodobností podporuje rozmanité fanatiky, extremisty, ale přesto si nemyslím, že je dobré mluvit o válce proti Iráku. Nikdo přeci nechce válčit proti státům či národům, ale proti fenoménu terorismu.“ (Václav Havel o terorismu, BBC, 21. listopadu 2001)

Václav Havel, 5. 10. 1936 Praha – 18. 12. 2011 Hrádeček

]]> http://blacksnow.cz/aktuality/pravda-a-laska-zvitezi-nad-lzi-a-nenavisti/feed 0 http://blacksnow.cz/moje-vlastni-tvorba/na-rovinu http://blacksnow.cz/moje-vlastni-tvorba/na-rovinu#comments Thu, 15 Dec 2011 19:14:49 +0000 Blacksnow http://blacksnow.cz/?p=364 v šedivém oparu nad černou stuhou

kapičky deště smáčejí zem

mračna se vznášejí vysoko nad duhou

duše tu bloudí opilým snem

do ticha cinkají zvonečky vánku

tvá vůně prostoupí těžký vzduch

oči se klíží k neklidnému spánku

probudí mě snad už posté tvůj duch

a tahle prázdná stránka tužku láká

slova zmateně v hlavě skáčou sem a tam

asi pozvu svou duši na panáka

vyrvu ji z těch ledových ďábelských tlam

nemůžu spát, to mě probudila hrůza

v ten noční nemilosrdný čas

tak si vyčistím hlavu, pomůže mi múza?

snad překřičí tvůj čarodějný hlas

můj večerníček je Dantovo peklo

kouzelné verše zamilovaného muže

mně peklo, co před Dantem pokleklo,

proniká hluboko do rozpraskané kůže

však mnohem lepší je viditelný led

očekávaný a nepředstíraný chlad

než tebou kolem pusy mazaný med

než falešný maškarní šat

Při pohledu na hřbitov plný blikajících světýlek cítím naději, že to s lidskou rasou ještě není tak špatné. A teď nemluvím o náboženství, neboť věřící rozhodně nejsem. Každopádně dnešní Památka zesnulých navazuje na první listopadový den, který je v liturgickém kalendáři svátkem Všech svatých. Památku věrných zemřelých zavedl roku 998 clunyjský opat Odilo vlastně především proto, že chtěl konkurovat pohanským zvykům a obřadům. Křesťanská tradice říká, že během tohoto období by lidé měli navštívit hřbitov, rodinný hrob, prostě místo, kde jsou pochovaní jejich blízcí. Na tomto místě by měli zapálit svíčku a měli by sem také položit živé květiny, což by mělo symbolizovat víru ve věčný život a přesvědčení, že život smrtí nekončí.

Mám hřbitovy ráda. Možná je to morbidní, ale já to tak necítím. Pro mě vždy byl a stále je hřbitov místem klidu a míru. Nezáleží na tom, kým ti lidé byli, když žili, nezáleží na tom, jestli měli hodně peněz, nebo žádné, jestli byli šťastní, nebo zdrcení životem, jestli umřeli mladí, nebo v požehnaném věku. Tady leží všichni na stejném místě, zasypaní stejnou zeminou. Vždycky mi tady dojde, jak je život krátký a vzpomenu si, na co všechno jsem se nestihla zeptat těch lidí, kterým sem jdu zapálit svíčku. Spadne na mě lítost? Možná na chvíli ano.

Miluju ty chvíle, kdy zapálím svíčku, položím ji na hrob a na chvíli se zastavím. Zadívám se na ta jména a data vyrytá do náhrobního kamene a chvíli vzpomínám na lidi, kteří už tady nejsou se mnou. Někdy cítím, jak mi oči zalijí slzy, jindy se usmívám a vzpomínám na rodinné historky, nebo se mi vybavují rodinná fota. A hlavně děkuji za to, že ti lidé byli součástí mého života, protože ho všichni obohatili.

Ze svého bytu vidím na hřbitov, na malý vesnický hřbitůvek, který leží ve stínu stoletých lip. A myslím si, že je to ten nejkrásnější výhled, jaký bych si mohla přát. Vždy, když jdu večer spát, zadívám se na něj a pokaždé vidím alespoň jeden blikající plamínek svíčky. Já takhle vzpomínám na své blízké zesnulé každý den. Popřeju jim dobrou noc a usínám o to klidněji a mírumilovněji.

Jednoho dne objeví přivolaná policie v domě čtyři mrtvoly. Všechny byly svázané a usmrcené ranou z brokovnice zblízka do hlavy. Když detektivové prohledávají dům, aby zjistili příčiny tohoto masakru, zjišťují, že se z domu neztratilo prakticky nic, až na rádio a pár drobností. A nechtějí věřit tomu, že by někdo vyvraždil čtyřčlennou rodinu jen kvůli pár dolarům. Hlavním vyšetřovatelem se stává Alvin Dewey, šerif z Garden City. Podle způsobu vraždy přichází s teorií, že vrazi museli být dva. Ale nic víc mu v tom případě nedává smysl. Pachatel zůstává neznámý a lidé ve vesnici se podezírají navzájem a v noci se strachem bojí usnout.

Detektiv Dewey případem žije, tak moc chce pachatele chytit, ale nemá žádnou stopu. Až po několika měsících se na něj usměje štěstí a policie získá stopu. Tu jim poskytne vězeň, který kdysi u Clutterových pracoval. Seznámil se ve vězení s nějakým Richardem Hickokem, který si nechá říkat Dick. Dick si nechal o Clutterových často vyprávět a usoudil, že jsou bohatí. Když ho propuštěli na podmínku z vězení, Dick oznámil, že Clutterovy zabije a okrade je. Ukazuje se, že by tato teorie mohla být pravdivá.

Rodinu Clutterových opravdu bezcitně vyvraždil Dick Hickok společně s kamarádem Perrym Smithem. Oba již dříve měli problémy se zákonem a několikrát také seděli ve vězení. Perry byl propuštěn na svobodu o několik měsíců dříve než Dick, ten ho po svém propuštění seznámil se svým plánem a dohodli se, že vykradou Clutterovy a poté je všechny zabijí, protože nejlepší svědek je žádný svědek, jak byl přesvědčen Dick. Dick si myslel, že v domě u Clutterů najde sejf plný peněz, ale Herb Clutter byl opatrný a doma žádnou hotovost neměl. I přestože Dick s Perrym našli v domě jen pár drobných, přesto celou rodinu vyvraždili.

Po dlouhých sporech a psychiatrických vyšetřeních byli Dick a Perry odsouzeni k trestu smrti oběšením. Po soudech plných odvolání, které trvaly pět let, bylo stanoveno datum popravy. Perry s Dickem milost nedostali a na posledních stranách knihy jsme svědky jejich pobytu ve vězení i jejich popravy.

Truman Capote používá v knize Chladnokrevně reportážní styl. Analyzuje motiv vrahů, rozebírá jejich osobnosti, popisuje průběh vraždy, detektivní pátrání a chladnokrevný čin sleduje až na šibenici, kde skončí životy obou vrahů. Capotův román rozpoutal revoluci v americké literatuře. Capote trpělivě sbíral autentický materiál a vytvořil “román ze skutečnosti”. Snažil se věrně zachytit problémy a paradoxy moderního světa. Nemluvě o tom, že sám osobně mluvil s vrahy, aby získal všechny detaily tohoto činu. Z knihy je poznat, že Truman Capote věděl, o čem píše. I přes velmi věcný styl psaní z příběhu mrazí a člověk se nemůže od knihy odtrhnout. I když čtenář ví, kdo jsou vrazi prakticky od začátku, Capote udrží vaši pozornost až do poslední věty.

Owenovi se už od malička všichni vysmívali a snad i tak trochu ho šikanovali. Právě proto, jak byl malý, lehký i kvůli jeho skřehotavému hlasu. Jeho kamarádi se bavili například tím, že si jeho malé tělíčko v hodinách náboženství podávali nad hlavou. I přesto “vyroste” z Owena mladík nebývalé autority. Asi díky tomu, že Owen ví, že je vyvolený. Nikdy o tom nepochyboval. Ještě v dětství se mu zdál sen, ve kterém viděl, jak umře. Navíc Owenovi rodiče byli dost podivní a neposkytovali svému jedinému synovi nic, co by jen vzdáleně mohlo připomínat domov. Ale Owen měl rodinu u Johna.

Owen s Johnem prožijí spoustu dobrodružství a radostí. Ale bohužel i smutku, když Owen zabije Johnovu maminku nešťastným odpalem baseballového míčku. Avšak to nic nezmění na jejich přátelství. V době dospívání obou nerozlučných kamarádů vrcholila ve Vietnamu válka a USA tam posílaly stále více vojáků. Owen se dobrovolně přihlásil do armády, aby dostal stipendium na univerzitě a také proto, že měl kvůli svému snu tušení, že místo, kde má v určený den zemřít, je právě Vietnam. Když byl Owen povýšen na poručíka, věděl, že se jeho čas krátí. Kvůli malému vzrůstu se mu ale stále nedařilo dosáhnout toho, aby byl přeložený k bojové jednotce do Vietnamu. Chtěl umřít jako hrdina a také věděl, že musí zachránit ty vietnamské děti, o kterých se mu pořád zdálo. Místo toho mu přidělili funkci, ve které doprovázel těla mrtvých vojáků k jejich nešťastným rodinám.

Nakonec se Owenův sen skutečně vyplnil. Umřel v den, který kdysi dávno viděl vytesaný do náhrobku a přesně tak, jak se mu zjevovalo ve snu.

John Irving svou knihou Modlitba za Owena Meanyho zaujme čtenáře již od prvních vět. Vedle neobvyklého Owenova příběhu se Irving také zabývá porovnáváním různých náboženství a církví. Irving se také nebojí otevřeně kritizovat Spojené státy, a to nejen kvůli válce ve Vietnamu, ale nelíbí se mu ani všeobecná politická situace či mentalita Američanů.

“Každý občan Spojených států by měl povinně rok nebo dva žít mimo Spojené státy. Američané by si měli konečně uvědomit, jak jsou celému zbytku světa směšní! Měli by si někdy poslechnout, co si o nich myslí ostatní – kdokoli jiný než oni sami! Všude ve světě vědí o Americe víc, než o sobě vědí Američani sami! A Američané nevědí absolutně nic o nikom!”

“Američané jsou národ velkých moralistů! S jakým zaujetím se vyžívají v tom, jak na veřejnosti pranýřují své výstřelky a sexuální prohřešky! Jaká škoda, že své morální pobouření nedotáhnou tak daleko, aby jim vadilo prezidentovo pohrdání zákony; škoda, že své rozhořčení neobrátí proti institucím, které dodávají zbraně teroristům. Ale kázání o morálce v přepychovém salonu pochopitelně nevyžaduje takovou představivost a zvládne ho každý, aniž by musel sledovat, co se děje ve světě – anebo se dokonce namáhat zjistit, jak to bylo s tou avantýrou ´doopravdy´.”

Mnozí o Modlitbě za Owena Meanyho mluví jako o nejlepší knize Johna Irvinga. Možná tomu tak je, ale to bude asi spíše záležet na subjektivním posouzení. Protože všechny knihy Johna Irvinga mají blízko k dokonalosti. Pravdou však je, že mě tato kniha od začátku vtáhla do svého děje, překvapovala na každé nové stránce a dala mi prožít všechny možné emoce, od smíchu přes zamyšlení nad americkou historií až po dojetí. Nemluvě o tom, že ač byl Owen praticky na každé stránce knihy, byla má představivost příliš omezená, než abych si takhle bizarní, ale dokonalou literární postavu dokázala představit. Každopádně doporučuji.

Celý náš život jsme s někým srovnáváni, doma se sourozenci, ve škole se spolužáky, v práci s kolegy a i my sami se neustále s někým srovnáváme, což nás může činit nešťastnými. Proč? Protože sami na sobě vidíme jen to špatné, kdežto na druhých vidíme jen to dobré.

Přestaňme se neustále s někým srovnávat. Nechtějme být jako ostatní, buďme sami sebou a radujme se z věcí, které jsou v našem životě dobré. Užívejme si to, co se nám daří. Vnímejme věci, které pracují pro nás.

Člověk totiž věnuje energii tomu, na co se zaměřuje. A pokud si všímáme jen toho špatného, ještě to svou vlastní energií přikrmujeme do obrovitých rozměrů. Když však nasměřujeme svou energii na to dobré, život se stane krásnějším a naše srdce je plné vděčnosti. A vděčnost činí z člověka zdroj čisté energie. Všímejme si tedy více toho, co je v našem životě dobré a krásné a užívejme si nádherného života.

bojuje ve mně dál a dál

srdce, hlava rozpálená

u topení nalepená

mrznu, zuby drkotám

po těle chlad

a v duši zmatek

srdce se mnou nemluví

to smutné hnízdo

nevinné už není

duše v jednom ohni

tělo svírá chlad

srdce se mi bouří v hrudi

plál jen plachý jas

čekala jsem holubici

vylétl černý havran

okna nechám dokořán

jsou totiž otevřené dny

pro všechny představy a sny

ve mně je takové ticho

že slyším stékat slzy a šumět krev

A tak pánové a vlastně i dámy pozor, až budete své miláčky ve vášnivém opojení kousat do různých částí těla, abyste nenarazili na silikon a nedopadli jako chudák zmíněný had. Člověk nikdy neví, co je dnes pravé a co umělé.

I v té nejpitomější hře má člověk více životů než jen jeden jediný. Nemusí se neustále rozhlížet, hledat skryté nástrahy, pasti a nebezpečí. Když to nevyjde na poprvé, začne znovu. I v té nejpitomější hře může člověk začít znovu. Znovu si stoupnout na začátek, zapomenout na všechno, co se až dosud nepovedlo, a začít s čistým štítem. Začít úplně od začátku, aniž by na nás minulé nezdary zanechaly viditelné znamení (pro všechny ostatní).

I tu nejpitomější hru může člověk ukončit. Zvolit konec a vystoupit ven. Opustit všechno. Když se nedaří, prostě skončit. Odejít, aniž by někomu jinému ublížil, a vrátit se, až bude mít zase chuť, bez jakýchkoli výčitek či výhrad.

I v té nejpitomější hře si člověk může zvolit svou roli. Může si vybrat, kým chce být. Jestli bude ten dobrý, nebo ten zlý. Může si zvolit nejen svůj vzhled, ale i své schopnosti. Dnes může hrát tuhle roli a příště ji vyměnit za jinou.

ALE ŽIVOT NENÍ HRA.