Blacksnow

Musí. Vždyť co by to byl za svět, kdyby zlo zvítězilo nad dobrem.

„O tom, kdo první vypustil z láhve džina skutečné nacionální nenávisti, nemůže být sporu. A máme-li se – jako Češi – hlásit ke svému dílu odpovědnosti za konec česko-německého soužití v českých zemích, pak musíme v zájmu pravdy říct, že jsme se sice nechali nakazit zákeřným virem etnického pojetí viny a trestu, že jsme však tento virus – aspoň v jeho moderní ničivé podobě – do naší země nepřinesli.“ (Václav Havel k poválečnému odsunu Němců, z projevu v pražském Karolinu UK, 17. února 1995)

Když byl Václav Havel v roce 1989 zvolen prezidentem, bylo mi 7 let. Konec komunistické éry jsem vnímala jen tak, že jsme ve škole přestali říkat soudružko učitelko a začali říkat paní učitelko. V té chvíli jsem nevěděla nic moc o sametové revoluci, ani o tom, jak zásadní zvrat nastal. Vše jsem se měla dozvědět teprve později. Ale už tehdy mi byl pan Havel sympatický. Byl to člověk nadšený pro to, co dělal a věřil tomu.

„Američtí vojáci by neměli být dalších sto let odtrženi od svých maminek jen proto, že Evropa není schopna být garantem světového míru, kterým by být měla, aby aspoň trochu napravila to, že dala světu dvě světové války.“ (Václav Havel o vstupu ČR do NATO, v Kongresu USA, 21. února 1990)

Václav Havel zemřel. Zasáhlo mě to více, než bych si kdy dokázala představit. Nebyl pro mě jen prezident, politik. Byl to člověk. Byl to dramatik. I když pokud si matně vzpomínám, nijak zvlášť jsme se o něm, respektive o jeho hrách ve škole neučili. Pana Havla jsem vnímala i prostřednictvím toho, jak o něm mluvili lidé ze zahraničí. Cizí prezidenti, politici i jiné významné osobnosti o něm vždy mluvili krásně, s respektem, mluvili o něm jako o příteli.

„Nikdy jsme nebyli součástí takto široké, pevné a závazné bezpečnostní aliance, která by zároveň ze samé své podstaty respektovala naši svébytnost, vůli našeho národa.“ (Václav Havel o vstupu ČR do NATO, na tiskové konferenci v předvečer rozšíření NATO, 11. března 1999)

Václav Havel zemřel a předvánoční nálada byla letos ta tam. Šla jsem za něj zapálit svíčku k pomníku T. G. Masaryka, a když jsem ji zapálila a stála před tím pomníkem, nějak jsem se nemohla hnout a odejít. Dívala jsem se na jeho fotky a obrázky, co tam lidé přinesli a bylo mi smutno. Plamínky desítek svíček plápolaly a mně se v hlavě honily myšlenky, jestli se to opravdu stalo. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem před pár měsíci zhlédla v kině film Odcházení, který sám režíroval na motivy své divadelní hry. Bavila jsem se, opravdu jsem se bavila tím, jak dokonale dokázal vystihnout politickou situaci.

„Myslím si, že by se sem nikdo z odsunutých neměl vracet, ale myslím si, že jsme povinni se Němcům, kteří byli odsunuti po druhé světové válce, omluvit.“ (Václav Havel k poválečnému odsunu Němců, ČST, 23. prosince 1989 – ještě jako kandidát na prezidenta)

Václav Havel nebyl politik, ale byl to skvělý prezident. Byl to člověk s city, s emocemi. Byl to člověk, který malé zemi dokázal otevřít dveře do světa dokořán. Byl to člověk, který věřil tomu, co dělal. Nedělal nic jen pro efekt, dělal to proto, že věřil, že je to tak dobře. Ano, měl své chyby, ale to máme všichni a on nebyl výjimka. Na nic si nehrál. Nehrál si na velkého politika. Vždycky zůstal svůj. A proto jsme ho milovali. Protože byl jako my.

Václav Havel zemřel a já bych mu tímto chtěla poděkovat za vše, co pro tuhle malou zemičku udělal.

„Já bych rád, kdyby to tažení proti terorismu opravdu zůstalo tažením proti terorismu, a ne proti státům či národům. Ano, irácký režim je extrémně nebezpečný, to všichni víme a s největší pravděpodobností podporuje rozmanité fanatiky, extremisty, ale přesto si nemyslím, že je dobré mluvit o válce proti Iráku. Nikdo přeci nechce válčit proti státům či národům, ale proti fenoménu terorismu.“ (Václav Havel o terorismu, BBC, 21. listopadu 2001)

Václav Havel, 5. 10. 1936 Praha – 18. 12. 2011 Hrádeček