Ekonomický růst. Ale pro koho?

Dnešní ekologie je ponejvíce závislá na ekonomii. Alespoň tak je nám to podáváno z „vyšších míst”, jejichž heslem je prosperita. Prosperita a nic jiného. Ale pouze jejich vlastní prosperita. Nezbytnost stále vyššího ekonomického růstu je nesmyslně obhajována nutností a potřebou pomoci milionům lidí, jež hladovějí a žijí pod hranicí bídy. Nikdo ale už nemluví o faktu, že s touto prosperitou jsou spojeny pouze „vyšší vrstvy”, neboť při rozdělování zisku jsou vypláceni nejprve oni a na ty sociálně slabší se myslí teprve tehdy, až když něco zbude. Na počátku 90. let minulého století přibylo na zemi každým rokem okolo sto milionů obyvatel. Devíti desetin z nich se zmiňovaná budoucí prosperita určitě týkat nebude.

Proč se s tím nic neděje? Proč strkáme hlavu do písku před všemi složitějšími problémy a necháváme jejich řešení na další generace? Proč jsme tak málo ochotní něco obětovat jen tak, nezištně, pro druhé? Neboť naším společným cílem je blahobyt. Blahobyt za každou cenu. Chceme ho v životě dosáhnou, udržet a nadále rozšiřovat. Pokud se ale v nejbližší době nezřekneme alespoň určité míry blahobytu, tržní růst, pasivní demokracie a náš konzumní styl života nás převálcují. A vyspělé společnosti budou rozvráceny v důsledku fungování právě těch principů, na nichž jsou založeny.

Ekonomický růst = růst životní úrovně. Pravda nebo lež?

Pokud se o ekonomickém růstů dozvídáme z úst ekonomů či politiků, můžeme si být naprosto jisti, že to bude v souvislosti se slibem růstu životní úrovně. Argumenty toho typu, že jedině ekonomický růst dokáže vytvořit přebytek, z něhož budou uspokojeny potřeby nejen nejvyšších a středních vrstev, ale časem i těch nejchudších, mi hýbá žlučí. Ano, je to smutné, ale trh věrně kopíruje již existující sociální nerovnosti. Když se však nad tím zamyslíme, obyčejnou lidskou logikou vidíme, že sociální propasti by se tímto způsobem řešení jen prohlubovaly.

A přesto přese všechno je i nadále ekonomický růst popisován jako naprosto nutný pro pomoc všem těm, jež žijí za hranicí bídy. Činitelé světové ekonomiky si představují, že by bylo ideální, kdyby světový hospodářský růst stoupl pět až desetkrát. Poté by prý byla i přijatelně zvýšena životní úroveň obyvatel chudých zemí. Je docela těžké představit si, že zbohatnutí sociálně slabších vrstev se může v celkovém měřítku projevit jako ještě větší vzdálení se od těch bohatší. Ale toto je praxe. A ta je taková, že pokud nějaká země zaznamená ekonomický růst, zaregistruje zpravidla také nárůst počtu osob žijících pod hranicí bídy.

Ekonomie versus ekologie

A tímto bohužel manipulující lži ekonomů a politiků zdaleka ještě nekončí. Také se můžeme dozvědět, že jedině další hospodářský růst dokáže pomoci neutěšené ekologické situaci naší planety. Jinými slovy tedy má další ekonomický růst pomoci vyléčit přírodu, která je zdevastována už tím současným ekonomickým růstem. Kam se poděla logika? A nejsmutnější na to všem je, že mnoho lidí se nedokáže podívat do hloubky těchto všech nesmyslů a jednoduše si zkontrolovat všechny předkládané argumenty a slepě věří tomu, že další ekonomický růst je nutný proto, aby se měli lépe. Nedokážeme si spočítat, že dvě a tři je pět.

Jsme jako křečci, kteří se budou cpát tak dlouho, dokud z toho neprasknou. Musíme si však co nejdříve uvědomit, že ekonomický růst nemůže naplnit sliby, kterými nás politikové a ekonomové krmí. Ani by to nedokázal. Moc se mi líbí, jak současnou ideologii hospodářského růstu popisuje sociolog, ekolog a publicista Jan Keller, který ji definuje asi takto: „Slib marmelády na zítra pro všechny má odvrátit pozornost od nerovného rozdělení chleba dnes.“

Peníze? Nebo život?

Dnešní tržní podnikání pracuje na základě ušlechtilého hesla: Peníze nebo život! Každé malé dítě si tuto velmi známou větičku spojí s pohádkovými loupežníky, kteří na ubohého poutníka míří bambitkou a jsou nemilosrdní. Bohužel stejně nemilosrdně s obyčejným konzumentem zachází tržní systém. Ten současný má totiž pouze dvě možnosti: buď se bude neustále nekontrolovatelně rozvíjet (a k tomu potřebuje všechny dostupné finance), anebo tyto finance nedostane a zhroutí se. Tržní systém, jak jsme si ho sami vystavěli, nemá možnost volby. Nemůže si vybrat mezi růstem nebo stabilitou. Může volit pouze mezi neustálým růstem nebo naprostým kolapsem.

Nenechme sebou manipulovat!

Ustavičně jsou nám všemi a ze všech stran předkládány tabulky, grafy a statistické údaje jak naše životní úroveň roste, stejně jako naše mzdy (stejně jako naše pracovní vytížení), jak se máme lépe než dříve a tudíž musíme být maximálně spokojení. Všechny tyto statistiky se záhadně obejdou bez údajů o skleníkovém efektu, o úbytku ozónové vrstvy, o mizení tropických pralesů, erozi úrodné půdy, mizení rostlinných a živočišných druhů. Nikdo nám nepředkládá informace o vymírání celých podvyživených národů, o nárůstu odpadu všeho druhu včetně odpadu jaderného, o průmyslovém šíření tisíců nových chemikálií, o záhadných genetických vývojových programech. Nikdo nám neříká, na čí dluh žijeme.

Jen se nad tím zamyslete. Kolem nás se děje tolik věcí, které se nás bezprostředně týkají, ať už opravdu přímo nás, nebo následujících generací. Člověk si v této změti faktů a smyšlenek ani nevšimne, co všechno už je nucen si dnes kupovat. Kupuje si něco, co dříve bylo normálně zadarmo: klid, ticho, čistý vzduch, pitnou vodu … Nechovejme se, jako kdyby po nás měla přijít potopa. Po nás tady ještě bude život. Umožněme dalším generacím to, co bylo umožněno nám.

12 thoughts on “Ekonomický růst. Ale pro koho?

  1. Tak ty ekonomické statistiky se objedou bez ekologických problémů proto, že se prostě a jednoduše týkají ekonomické situace. Těžko pochybovat o tom, že se nemáme lépe, než před deseti lety…
    A pokud se některé země utápějí ve stagnaci, co s tím? Ptám se proto, že vždycky byl problém a pokud ho někdo vyřeší, tak zřejmě získá Nobelovku.

  2. Samozřejmě ekonomika a ekologie jsou spjaty, ale to ještě někteří ekonomové stále nepochopili. Stejně tak nepochopili, že “ekologické” neznamená nutně finančně nákladnější.
    Líbil by se ti Anthony Giddens a jeho myšlenky Třetí cesty, pokud ho neznáš.

  3. no možná se lépe máme, možná ne, to záleží na úhlu pohledu, já se spíše ptám, za jakou cenu se máme lépe?
    a navíc ty ekonomické statistiky jsou o ekologii opřeny, tak by také k nim měly odkazovat, nepatřím mezi ty, které zajímá jen výsledek, mně zajímá i ten proces, jak se k němu došlo…
    Anthonyho Giddense neznám, zatím 😉 (asi se půjdu seznamovat 🙂

  4. Za jakou cenu se máme lépe? Mám se snad stydět za to, jak žiji? Samozřejmě, že se mám lépe jen díky tomu, že jsem měla štěstí a nenarodila se v zemi, kde trpí lidé hladem, případně v muslimské zemy, kde ženy nepracují a nosí burku. Jenže kdybych musela myslet na veškeré nespravedlnosti života, nemohla bych vůbec přežít.
    Samozřejmě myslím na to, co se děje ve světě. Nejsme svět sám pro sebe. Sama za sebe mám čisté svědomí (docela) a to i bez pocitu, že bych měla zachraňovat celý svět, protože když budu na dně, tak se na mě taky každý vykašle. Samozřejmě se snažím žít tak, abych co nejméně škodila a to je tak vše, co mohu udělat sama za sebe. Asi jsem přišla o iluze a pochopila, že nemohu spasit svět. 🙁

  5. ne, myslela jsem to tak, že my se máme lépe, protože “obíráme” rozvojové země o jejich suroviny, ničíme si životní prostředí… máme se lépe, protože jsme agresoři…

  6. Oni si ho taky ničí, protože mají nedokonalé průmyslové technologie. Obíráme o suroviny? Pokud je mají, tak se mají dobře a těží z jejich prodeje. Pokud ne, tak si je musí zajistit.
    Pokud v Africe je ropa, tak ji ony dotčené země umí využít. V případě diamantů to byla katastrofa kvůli korumpovaným vládám a lidem toužícím po moci. Všechno si dělají sami. Neneseme za ně odpovědnost. Společně pak neseme odpovědnost jen za naši planetu.

  7. pokud v Africe má někdo suroviny, tak je o ně válka, ať už je to coltan nebo diamanty… viděla jsi, v jakých podmínkách se tym tyhle suroviny těží? viděla jsi, jak se mají ti, kdo je těží a co za to mají? jediní, kdo z těchto surovin něco má, jsou vyspělé země, které s nimi následně obchodují… neneseme za ně odpovědnost, ale naše touha po moci a bohatství je dohnala do toho stavu, v jakém dnes mnohdy jsou, bojují tam o peníze ze Západu…

  8. Trochu opožděně: ano, viděla jsem, za jakých podmínek se těží suroviny v JAR, nebo usekané končetiny dětí, které bojovaly ve válce o diamanty v Siera Leoně, ačkoliv zprostředkovaně.
    Jenže my jsme jim ty ruce neamputovali. To oni sami. U nás také neustále probíhá boj o majetek a o moc, ale v rámci jakýchsi pravidel, které umožňují klidný a spokojený život. Samozřejmě jsme se k těmto pravidlům museli dostat sami.
    Pokud obyvatelé afrických států bojují o peníze ze západu, měli by na to jít chytřeji a jednotně. Jde však o to, jestli by měli bojovat, nebo by měli využít svých schopností k vytvoření vlastního kapitálu.
    To je problém. Nebojuje se jen o peníze za diamanty a další suroviny, ale i o peníze charitativních organizací.

  9. odpovědnosti se lehce zříká… my jsme jim je neamputovali, ale oni si je amputovali navzájem na náš popud, ať už byl jakýkoliv…

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *