Blacksnow

Taky už máte dost těch řečí, kdy pořád dokola slyšíme, že jedině ekonomický růst může opatřit chybějící finance na záchranu přírody? Copak ti lidé, kteří to říkají, si nikdy nepřipustí, že příroda až dosud naopak opatřuje veškeré zdroje pro záchranu ekonomického růstu? Právě proto vypadá dnes tak, jak vypadá. Je zajímavé vidět, jak různorodě lze vykládat jednu a tutéž skutečnost. Vzájemná závislost přírody a ekonomického růstu je pouze jednostranně výhodná, s tím se setkáváme všichni dnes a denně kolem nás. Je ale pozoruhodné, že se nám ještě někdo odváží tvrdit, jak důležité je ničení přírody pro její záchranu.

Ekologická krize ústy politiků a ekonomů

Ekonomové a politici jsou přesvědčeni o tom, že schopnost přírody zregenerovat se ze všech lidských zásahů je neomezená. Bohužel se stejným přístupem pohlížejí i na problematiku neobnovitelných zdrojů. Chápou výraz dary přírody bohužel doslovně. A přitom jsou poptávky po surovinách uspokojovány podle hesla: „kdo dá víc”. Tím je tedy uvolněna cesta monopolům, jež mají ve finančních bitkách kupodivu vždy navrch, a příroda je nucena kapitulovat nejvyšší nabídce.

Příroda za milion poprvé, kdo dá víc?

Nejlepší pro přírodu? Nejšetrnější pro přírodu? Nejvýhodnější pro přírodu? Nejohleduplnější pro přírodu? Ne, takhle se to u nás nedělá. Prostě stačí zaplatit nejvíc. Trh proti výprodeji přírody bohužel nic nemá. Přírodní zdroje i poslední zbytky kvalitního prostředí se prodávají nejbohatším zájemcům. A my všichni ostatní jsme hospodářským vývojem nuceni platit za čistý vzduch a pitnou vodu. Přírodu si pak pěstujeme doma v květináčích. A přece nám ekonomové a politici dávají něco zadarmo. Zdarma znečišťují prostředí planety i těm, kdo sami spotřebovávají neobnovitelné zdroje jen minimálně.

Nové chemikálie? Vyrábíme po stovkách

Za první tři roky devadesátých let minulého století bylo na světový trh vyvrženo celkem šedesát milionů tun nejrůznějších chemikálií. Jen v roce 1990 se objevilo na trhu 816 zcela nových chemických sloučenin. Zásoby přírodních zdrojů se tenčí a je tedy samozřejmé, že se člověk snaží najít nějaké „umělé” náhrady. Ale neměl by to dělat za každou cenu. Všechny nové látky, které se začnou vypouštět do ovzduší, bohužel neprochází důkladnými testy, které by prověřily, jak tyto látky zareagují v různých situacích a přírodních podmínkách. Nikdo nevyzkouší, jak se tyto látky budou chovat ve styku s dalšími chemickými sloučeninami, které již jsou do vzduchu vypouštěny nějakou dobu. Nad námi se vznáší tisíce chemických sloučenin a nikdo nemá ponětí, jak spolu mohou zareagovat a jaký vliv to může mít na zdraví člověka. Nikdo se to ani nesnaží zjistit.

Za vším hledej peníze

A co za tímto problémem stojí? Peníze. Není dost času na to, aby všechny látky prošly důsledným testováním, protože čas jsou peníze. A na trhu vyhrává rychlost. Kdo přijde se svým výrobkem později, již nemá takový zisk. Trh není schopen korigovat množství výroby v závislosti na schopnosti přírody pohlcovat znečištění. Není to smutné? Ještě k tomu ke všemu se budou světoví politici raději dívat na to, jak nebezpečně rychle se naše klima otepluje, než aby jen o píď zmírnili hospodářský růst své země. Vyspělé země sice hojně podepisují různé dohody, ve kterých se zavazují omezovat vypouštění škodlivých látek do ovzduší, avšak pokrytecky přesunují svou výrobu a své odpady všeho druhu do jiných zemí, jež tyto dohody nepodepsaly. A ty si za nějakou kulantní sumu nechají všechno líbit.

Rozvojové země platí za nás za všechny

Vyspělé země jsou vychytralé. Aby příliš nesnižovaly celkovou kvalitu života obyvatel, odkládají stále více odpadu na území národů, které ještě nevyspěly natolik, aby se dokázaly zbavit vlastní špíny podobně elegantním způsobem. Člověk by se tomu zasmál, ale je to spíše k pláči. Odvezeme odpad o kousek dál a myslíme si, že si tím udržíme kolem sebe čisté životní prostředí. Měli bychom si uvědomit, že příroda je jeden jediný celek. A díky tomuto organismu my můžeme na této planetě žít. Měli bychom být vděční a přijímat jen to, co se nám samo dává. Místo toho jsme agresory a bereme si vše, na co máme chuť.