Blacksnow a to, co jí leží v hlavě

Blacksnow, Lucie Rušarová, je takový malý grafoman. Zabývá se copywritingem, na profesionální úrovni od jara 2008. K tomu ještě dokončuje vzdělání na filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Vyvoleným oborem se stala estetika a evropská kulturní studia. Chtěla by tímto způsobem poděkovat všem vyučujícím a přednášejícím, neboť svou lásku a zaujetí k tomuto oboru dokážou přenášet na všechny své studenty.

Nadčasový Charles Baudelair tady zůstává, protože prostě ví, co říká…

KVĚTY ZLA – PŘEDMLUVA

Blud, hloupost, skrblictví, hřích ovládá nám ducha,
a hlodá na těle jak vlhko omítku
a my, my živíme svou milou výčitku
jak žebráci svůj hmyz, jak cisterna svá sucha.

Náš hřích je svéhlavý, zbabělí při pokání
si dáme platiti svůj vlastní nerozum –
a vracíme se zas ke kalným úvozům,
náš podlý pláč má smýt nám skvrny z hříšných dlaní.

Náš duch je uspáván od Ďábla Trismegista,
jenž na podušce zla jej zvolna utváří,
kov vůle, vzácný kov se rychle vypaří,
to všecko způsobil ten chytrý alchymista.

Čert tahá za drátky, jež námi pohybují!
A libujeme si i v temných kouzlech stok;
den ze dne, bez hrůzy, jsme blíž o jeden krok
tmám Pekel, páchnoucí a zatemnělé sluji.

Jak bídný zhýralec, jenž hryzá, všecek janče,
Prs staré nevěstky, jenž takřka krvácí,
Jdem krásti rozkoše, náš krok se potácí,
A vysáváme je jak shnilé pomeranče.

Jak hustě hemžící se červi, až to leká,
nám v mozku hodují a žerou Démoni,
a každým vdechnutím Smrt v plících zazvoní
jak neviditelná a vzlykající řeka.

A jestli násilí, jed, dýka nevyšily
na hrubou kanavu zlých našich osudů
své vtipné kresbičky, zločinnou ovrubu,
jen proto, že jsme, žel, se dosti nevzmužili.

Však mezi šakaly a opicemi, hady
a štíry, fenami a supy, pardály,
již syčí, plazí se a vyjí do dáli,
v tom hnusném zvěřinci, jejž tvoří naše vady,

je jedna hnusnější a s nečistšími šlemy!
Ač nemá velkých gest, ač příliš nekřičí,
by ráda změnila svět v štěrk a jehličí
a v jednom zívnutí by chtěla polknout zemi;

ach, je to Nuda, hleď! – Sní o divoké chátře,
sní o popravištích a kouří z čibuku.
Ach, znáš ji, čtenáři, znáš její paruku,
- čtenáři, pokrytče, – můj bližní – a můj bratře!